Ry Cooder

Ry Cooder
Ry Cooder

Jednou z největších autorit kytarové hudby posledních tří desetiletí je nepochybně bývalý studiový spoluhráč Taje Mahala, Captaina Beefhearta, Randyho Newmana, Johna Hiatta, Rolling Stones i mnohých dalších, skvělý slideový kytarista, producent a věčný experimentátor, který za své multikulturní projekty z devadesátých let posbíral tři ceny Grammy, nenápadně vyhlížející kliďas Ry Cooder.

 

Po prvních čtyřech sólových deskách zaměřených na blues a folk začal v polovině sedmdesátých let Rynald Peter Cooder s experimentováním v oblasti World Music a natočil společně s Gabbym Pahinuim a Flacem Jimenezem album v havajském stylu Chicken Skin Music. Následující Cooderova deska Jazz, jak už název napovídá, je však již žánru odlišného a obsahuje prvky starého ragtimu a vaudeville jazzu. Alba Rye Coodera z let osmdesátých jsou opět spíše v oblasti folku a blues a vyznačují se obrovskou vyspělostí Cooderovy slideové hry, vynikajícími vokály a celkovou hloubkou hudebního projevu. (Odměnou jsou mu též vítězství v anketách časopisů pro muzikanty v kolonce "Slide".) V devadesátých letech se však Ry Cooder vrací k World Music, vydává se na cesty po světě a začíná zasívat na pozdější sklizeň cen Grammy. Prvním oceněným projektem bylo album A Meeting by the River, natočené ve spolupráci s V. M. Bhattem, indickým hráčem na mohan vina (něco jako loutna). Následovalo skvělé Talking Timbuktu, společná práce Coodera a vynikajícího kytaristy z afrického Mali, Ali Farky Toureho, a slavný havanský projekt nazvaný Buena Vista Social Club, zahrnující kubánské umělce, jako jsou např. Ibrahim Ferrer, Ruben Gonzalez, Omara Portuondo a další. Nejnovějším albem Rye Coodera je letošní skvělé Mambo Sinuendo natočené opět v Havaně, tentokrát však ve spolupráci se slavným kubánským surf-kytaristou ze šedesátých let, vynikajícím Manuelem Galbánem. Na rozdíl od Buena Vista Social Clubu se však nejedná o tradiční lidovou hudbu. Mambo Sinuendo obsahuje vedle tří původních věcí Galbána a Coodera kubánské rádiové hity z padesátých let a zvuk této desky rozradostní každého milovníka hudby let šedesátých a kytarového "twang" soundu. (Leccos již prozrazuje název třetí skladby: Los Twangueros.)

Co se nástrojů týče, nepatří Cooder zrovna mezi příznivce jednoduchých řešení. Zastává názor, že slideová kytara plní poněkud jinou funkci než obyčejná elektrická kytara. Je prý daleko citlivější a v aranžmá má zaplňovat širší zvukové spektrum než jen středy. (Podobně jako akustická kytara.) Tomuto cíli je podřízena celá koncepce nástrojů, efektů a aparátů Rye Coodera.

Kytar vlastní tento mág ze Santa Moniky celou řadu. Ale jeho nejoblíbenějším nástrojem je modifikovaný Fender Strat z šedesátých let, hybrid složený ze sunburst těla a masivnějšího rosewood krku. (Krk dostal od Davida Lindleyho.) Místo původních snímačů jsou na tomto kousku umístěny snímače z kytar Teisco Del Rey (u krku) a z Oahu Lap Steel kytary (u kobyly). Mají prý slabší signál, ale zato příjemně široký a barevný zvuk.

Dalším Cooderovým oblíbencem je krásný, opět modifikovaný '67 Fender Strat barvy "toilet-seat blue", tentokrát se snímači Guyatone a Bigsby (původně určený pro osmistrunnou steelku) a opatřený Bigsby tremolem. Tento nástroj má prý nádherný, teplý zvuk a Ry Cooder s ním nahrává především balady, zatímco poslední desku Mambo Sinuendo natočil převážně s použitím japonské kytary Guyatone z roku 1959. (Příjemně zvukově kontrastuje s Galbánovým telecasterem). Dalšími v současnosti Cooderem používanými kytarami jsou: malý Guyatone z počátku 60. let, lubovka '49 Gibson ES-9, devítistrunný '49 Kay (takovou kytaru měl Big Joe Williams), '64 Favino Gypsy (akustika stylu Django Reinhardt), akustický Martin D-45 a zakázková Steve Ripley Stereo Guitar, se kterou Cooder točí převážně filmovou muziku.

Ry Cooder natahuje na všechny své kytary velmi tvrdé struny (.012-.052) s vysokou akcí (vysoko nad hmatníkem, ale jen tak, aby se na ně ještě dalo hrát normální technikou). Zvláštní pozornost si zaslouží Cooderův bottleneck. Jedná se skutečně o odříznutá hrdla z lahví od Bo Joseph Amaretta, nebo od Fighting Cock Kentucky Bourbonu. Na rozdíl od kovových bottlenecků má sklo plnější zvuk a svou nenahraditelnou roli zde sehrává i šev, který mají pouze skleněné láhve. (Dobrá je i flaška od Hennesy, ale blbě se to odřezává, jestli máte někdo nějaký nápad, jak to nejlíp upicnout, dejte mi vědět...)

Velmi osobitý přístup má Ry Cooder k aparátu. Jak už bylo naznačeno v úvodu, klasický model ječící středové kytarové bedny mu vůbec nevyhovuje. Jeho aparát musí mít hi-fi parametry, aby kytara zněla v co nejširším spektru. Takže už po mnoho let s sebou vozí kompletní studiovou stereo cestu, která sestává z malých prastarých kombíček Gibson GA-20, původně akordeonového Flot A Tone, nebo Standel 25L 15 Vintage Plus, dvou mikrofonních předzesilovačů Neve i s pultovými korekcemi Neve, dále rack plný lampových kompresorů a mikrofonních zesilovačů převážně od firmy Demeter spolu s Real Reverbem RV-1 stejné značky, Ampexem MX-35 čtyřkanálovým lampovým mixerem, Mutronics Mutatorem, Eventide H3000 Ultra Harmonizerem a se síťovým kondicionérem Furmanem PL-8. Na konci tohoto řetězce jsou zesilovač Magnatone Custom 280 High Fidelity, Hiwat Custom Slave a dva kabinety (2 x 12" a 1 x 15") osazené reproduktory JBL.

Cooderův styl hraní na kytaru se vyznačuje zvukovou šíří, intonační čistotou a dokonalým tónem. Pravou rukou hraje Ry Cooder převážně prsty a při hře s bottleneckem často využívá jakéhosi "pickingu" skleněného švu o struny. Nemá rád zkreslené zvuky a přebuzení repráků. Prý, kdyby se zapojil do Marshalla nebo Mesa/Boogie, zabil by většinu toho, čím je jeho hudba zajímavá. Podobně jako většina slideových specialistů i Cooder používá otevřená ladění. Nejčastěji G (odspoda nahoru: D G D G B D) a na blues volí temnější ladění D (D A D F# A D).

Ry Cooder je mimořádně citlivý hudebník i člověk. Snaží se pomáhat muzikantům ze vzdálenějších částí světa. Produkuje jejich desky a dostává je tím na světový trh. Možná, že se někdy zastaví i u nás... Zatím si, vážení kolegové, v klidu poslechněte třeba soundtrack k filmu Paris, Texas, abyste slyšeli, jak to má Ry Cooder "zatraceně v pazourách"!

 

Diskografie

Rising Sons (1964 - s Taj Mahalem)

Ry Cooder (1970)

Into the Purple Valley (1972)

Boomer's Story (1972)

Paradise and Lunch (1974)

Chicken Skin Music (1976)

Jazz (1978)

Bop Till You Drop (1979)

Long Riders (1980 - první z jeho asi 25 soundtracků)

Borderline (1980)

The Slide Area (1982)

Paris, Texas (1985 - soundtrack)

Why Don't You Try Me Tonight? (1986)

Get Rhythm (1987)

Little Village (1992 - s Johnem Hiattem, Nickem Lowem a Jimem Keltnerem)

Meeting by the River (1993)

Talking Timbuktu (1994)

Buena Vista Social Club (1997)

Mambo Sinuendo (2003)

Psáno pro časopis Muzikus