Tripp zvaný Marimba - X-Beat

Captain Beefheart
Captain Beefheart

Art Tripp, celým jménem Arthur Dyer Tripp III, známější spíše pod typicky beefheartovskou přezdívkou Ed Marimba, byl v první polovině sedmdesátých letech nedílnou součástí unikátního Magic Bandu Dona van Vlieta, známého spíše pod - ano, typicky beefheartovskou - přezdívkou Captain Beefheart.

Art Tripp začínal koncem šedesátých let v Zappově kapele Mothers Of Invention, se kterou nahrál známé tituly jako Uncle Meat, vynikající jazzrockově laděné Burnt Weeny Sandwich nebo Weasels Ripped My Flesh. Již v roce 1969 však hostoval také na unikátním dvojalbu Captaina Beefhearta s názvem Trout Mask Replica a od roku 1970 se pak stal natrvalo členem jeho Magic Bandu. Beefheartův neopakovatelný styl, který neměl v jazzu, rocku, jazzrocku, bluesrocku, hardrocku, artrocku - zkrátka nikde - žádnou paralelu, představoval i z hlediska bicích velkou výzvu. Nutností bylo zcela zapomenout na všechny běžné postupy a standardní schémata hry. Každá skladba totiž vyžadovala naprosto speciální přístup - bylo třeba vytvořit doprovodný model, ušitý přímo na míru a korespondující zejména s náladou dané kompozice. Takže ačkoliv Trippova souprava z počátku sedmdesátých let vypadala opravdu velmi hardrockově - jednalo se o sestavu průhledných bicích Ludwig Vistalite těch největších rozměrů, se dvěma velkými bubny - neměla hra u Magic Bandu s hardrockem společného povětšinou vůbec nic. Doprovody sestávaly ze zcela netradičních a obvykle vcelku ležérně hraných rytmických vzorců, v nichž měla často významnou roli otevíraná hi-hatka. Standardní rockové doprovody byly maximálně potlačeny, ne-li zcela vyloučeny, a to, čemu se říká groove, prostě a jednoduše u Magic Bandu vůbec neexistovalo. Nicméně Beefheartův záběr byl značně široký, a tak kromě poměrně těžko stravitelných zvukově-hudebních koláží jsou v jeho diskografii k nalezení i tituly téměř písničkové nebo pro změnu ryze bluesrockové. Nutno dodat, že Art Tripp dokázal bicí tomuto abnormálnímu spektru vždy dokonale přizpůsobit a přesně vystihnout odpovídající styl hry. Z dalších zajímavých angažmá Arta Trippa lze uvést účinkování s Jean-Lucem Pontym, Alem Stewartem či skupinou Mallard, to vše v průběhu sedmdesátých let. Zajímavostí rovněž je, že Trippova beefheartovská přezdívka nebyla tak úplně náhodná, neboť tento hráč skutečně marimbu ovládal - a jak u Franka Zappy, tak u samotného Beefhearta ji i často použil.

Art Tripp
Art Tripp

Novinkou od tohoto čísla bude vždy uvedení jedné nebo dvou desek, které se vztahují k hráči, o němž je v daném čísle hlavní profil. Tato sekce tak doplní separátní oddíl Disc Generation a rozšíří spektrum informací profilu, přičemž budou vybrány vždy ty nahrávky, které jsou pro hráče buď nejtypičtější, nebo obsahují něčím zajímavou hru, popřípadě i bicí sólo.

 

DISC GENERATION

CAPTAIN BEEFHEART: CLEAR SPOT

vydáno: 1972

Clearspot představuje Magic Band v té přímočařejší a obecně stravitelnější poloze. Kolekce údernějších, někdy téměř rockově pojatých skladeb je opatřena výborným doprovodem precizně zahraných, avšak klasicky originálních bicích Arta Trippa.

obsazení kapely: Captain Beefheart (Don van Vliet) - v., harm.; Zoot Horn Rollo (Bill Harkleroad) - g., slide g., mand.; Rockette Morton (Mark Boston) - g., b.; Ed Marimba (Art Tripp) - d., perc.; Oréjon (Roy Estrada) - b.

 

FRANK ZAPPA AND THE MOTHERS OF INVENTION: BURNT WEENY SANDWICH

nahráno: 1967-69, vydáno 02.1970

Zajímavě jazzrockově laděná deska s neméně zajímavou hrou v podání Arta Trippa.

obsazení kapely: Frank Zappa - g., k., v.; Jimmy Carl Black - d., perc.; Roy Estrada - b., v.; Gabby Furggy - v.; Bunk Gardner - horn, wind; Lowell George - g.; Don "Sugarcane" Harris - viol., v.; Don Preston - b., k.; Jim Sherwood - g., v., wind; Art Tripp - d.; Ian Underwood - g., k., wind

 

NEW GENERATION JASON SUTTER

Jason Sutter hraje profesionálně od třinácti let. V devadesátých letech účinkoval u mnoha populárních alternativních rockových kapel a živě vystupoval s Chantal Kreviazuk, Ninou Gordon nebo Butchem Walkerem. Studoval u uznávaného Jima Peterczaka (u něhož se učil například i Dave Weckl) a později také u Tonyho Venderosy, který ho uvedl zejména do jazzové techniky. Sutter se považuje za univerzálního hráče, přičemž jeho největším vzorem je John Bonham, na němž si cení zejména hry doprovodů a obdivuje jeho sound bubnů. Po stránce kreativity v oboru jazzu si pak nejvíce považuje Tonyho Williamse. Vliv Johna Bonhama je určitě patrný i na volbě bicí soupravy, která je značky Ludwig, a klasické sestavy s jedním tomem nad velkým bubnem, jakou používali právě hráči hardrockové éry, tedy i Bonham. Odkaz na tuto éru lze spatřit i v typu Vistalite, který byl typický pro období kolem poloviny sedmdesátých let.

bubny: Ludwig Vistalite (n. Classic Maple) MB: Ludwig Vistalite 14 x 5" (n. Ludwig Black Beauty 14 x 6,5") - VB: 24 x 16" - TT: 13 x 9" - FT: 16 x 16"

činely: Sabian (brilliant finish) 15" HHX Groove Hats (obráceně osazená = dolní činel nahoře) - 18" AAX Stage crash - 20" HHX Medium ride - 18" AAXplosion crash

hardware: DW, šlapka Accelerator 5000

paličky: Vic Firth Buddy Rich signature model

 

DISC GENERATION

JIMI HENDRIX: FIRST RAYS OF THE NEW RISING SUN

NAHRÁNO: 1970, VYDÁNO: 1997

základní sestava kapely: Jimi Hendrix - g., v.; Billy Cox - b.; Mitch Mitchell - d. + Buddy Miles - d.; Jimmy Mayes - d.

Album připravené pod přímým dohledem Hendrixovy rodiny a vymykající se tudíž z kvanta velmi pochybných dodatečně vydaných náhravek opatřených Hendrixovým jménem, přináší celých 17 skladeb nahraných v posledním období Hendrixova života. Raritou jsou určitě i úplně poslední nahrávací frekvence ze srpna 1970. Velmi vyzrálá tvorba přináší ve shodě s názvem skutečně nové světlo a je již na hony vzdálena psychedelicky laděným improvizacím. Album je samozřejmě velmi zajímavé i z hlediska bicích, a to hned ze dvou důvodů. Jednak je zde velmi zásadní posun v pojetí hry, které se vyznačuje kromě standardní mitchellovské pestrosti také velkou přehledností a úderností, ale i zcela novým typem soundu. Díky všem těmto faktorům kapela dostává velmi progresivní hardrockový základ. Druhým zajímavým momentem je určitě možnost srovnání hned tří hráčských stylů a přístupů, neboť kromě Mitche Mitchella, který hraje ve většině skladeb, doprovází dvě kompozice i přímočařejší Buddy Miles a v jedné zaskočí také Jimmy Mayes. "Kdyby" jsou prý chyby, ale myslím, že v tomto případě nebude velkým omylem říct, že kdyby bylo kapele Experience dopřáno pokračovat dál, zařadila by se v sedmdesátých letech mezi ty nejlepší a nejprogresivnější hardrockové kapely - a jak Deep Purple, tak Led Zeppelin by měli co dělat, aby nezůstali v jejím stínu.

Psáno pro časopis Muzikus