V září 2003 se na rádiu BBC 1 uskutečnila anketa o nejlepšího kytaristu všech dob. I když by se o objektivitě podobných anket dalo s úspěchem pochybovat, umístění Waltera Trouta mě překvapilo. Byl šestý za takovými hvězdami jako Eric Clapton, Jimi Hendrix, Jimmy Page atd. Navíc i fakt, že působil jako "sideman" v kapelách The Bluesbrakers Johna Mayalla nebo u Johna Lee Hookera, dokazuje, že Mr. Walter Trout nemá ostruhy získané na bluesovém poli jen tak náhodou. Nedávno zavítal se svou kapelou The Radicals také do Prahy, a tak jsme si nemohli nechat ujít skvělou příležitost a položili mu v šatně pár otázek.
Viděl jsem na pódiu kromě fendera ještě kytaru Vigier, na kterou se nakonec nehrálo. Proč vlastně?
Mám ji v open ladění, ale k té věci, ve které ji používám, jsme se nakonec nedostali. Normálně hrajeme mnohem déle, ale řekli nám, že máme končit.
Napsal jsi, že jedním ze základních zlomů ve tvém životě bylo setkání s Dukem Ellinghtonem.
Ano, to bylo jedno ze setkání, která mě hodně ovlivnila. Když jsem měl desáté narozeniny, měl jsem možnost s ním strávit asi dvě hodiny a byla to obrovská zkušenost. Povídali jsme si o muzice a o životě. Skvělý chlap. Já jsem s hudbou začal velice brzy a bylo mi asi pět let, když jsem se začal učit na trumpetu. Později jsem chtěl hrát jazz, a tak pro mě bylo setkání s Ellinghtonem fascinující.
Jenže u jazzu jsi nezůstal.
Nezůstal, protože mě dostal blues a rock'n'roll, kde je to s trubkami poněkud slabší.
Ještě někdy hraješ na trubku ?
Mohl bych, ale nedělám to, protože veškerý čas trávím hraním na kytaru. Mám ji radši a je mnohem lepší než trubka.
Stejně tě muselo předchozí hraní jazzu ovlivnit i ve hře na kytaru, ne?
Popravdě řečeno si nemyslím, že by tam byla nějaká stopa jazzu. Když jsem na kytaru začal, byl to rock'n'roll, žádný jazz. Ulítával jsem tenkrát na věcech jako Chuck Berry, Little Richard, Rolling Stones, B. B. King, The Beatles atd. Jazz na kytaru opravdu neumím a ani mě to naláká. Rock'n'roll 50. let byl v podstatě tím, co mě přitáhlo ke hře na kytaru. Je to poměrně jednoduchá muzika a nemusíš znát spoustu akordů, abys ji mohl hrát. To mi vyhovuje, protože nikdy jsem se nesnažil být mimořádně technický hráč. Snažím se dělat muziku postavenou na emocích.
Z toho, co jsem viděl na pódiu, můžu říct, že jsi na tom technicky hodně dobře...
Díky. Nikdy jsem se ale nesnažil být něco jako Steve Vai, nebo Joe Satriani. Pro mě je v hudbě hlavní ten pocit, který mám a který se snažím přenášet na posluchače.
A jak se ti líbí tito dva velikáni ?
Ale jo, líbí se mi. Rád si tu muziku poslechnu, ale to, co dělám já, je úplně jiná parketa.
Narazil jsi v poslední době na nějaký zajímavý efekt, zesilovač, nebo kytaru, která by se ti líbila?
Žádné efekty nepoužívám, jen kytaru a zesilovač. Mám teď kytaru Lesley, kterou mi udělali u Mesa/Boogie. Doufám, že nejsem konzervativní, co se týče hudby, ale co se týče nástrojů, věřím ve staré osvědčené modely. Podle mě nikdo nepřekonal kytary jako Fender Stratocaster, Telecaster, nebo Les Paul. Vývojáři se pořád snaží přijít s něčím novým a navrhují nové snímače a já nevím, co ještě, ale nikdo zatím nevymyslel něco lepšího než Leo Fender a Les Paul.
Dle tvých vlastních slov, dříve jsi hodně pil, ale pak jsi ze dne na den přestal. Myslím, že některé naše čtenáře by mohlo zajímat, jak se ti to podařilo?
Vyzkoušel jsem všechno, alkohol i drogy. S obojím se mi naštěstí podařilo skoncovat. S chlastem jsem přestal v roce 1987. Promluvil ke mně bůh a řekl mi: "Pokud mi ukážeš sílu to změnit, pomůžu ti dosáhnout toho, po čem toužíš." Kdybych nepřestal pít, nejspíš bych nikdy nesebral sílu a odvahu opustit The Bluesbreakers Johna Mayala a založit vlastní kapelu. John mě platil velice dobře, cestoval jsem po světě, hrál v respektované kapele a spal v luxusních hotelích. Všechno to bylo tak jednoduché. John a já jsme byli jako otec se synem. Kdybych chtěl, mohl jsem tam hrát ještě dneska. John tam má už dvacet let stejného bubeníka, který do kapely přišel ve stejný den jako já. Kromě toho všeho byl můj odchod dost hazard, protože John mi jednou řekl: "Můžeš opustit mou kapelu, ale jakmile jednou odejdeš, už tě neberu zpátky. NIKDY! Založíš si svoji partu, ale třeba se ti nebude dařit. Nevolej mi pak, že chceš zpátky svoji práci." Naštěstí mi to vyšlo a mám svoji kapelu, které se daří. Měl jsem štěstí, ale to bych asi neměl, kdybych pořád chlastal.
Prý ti s tím odstavením pití trochu pomohl i Carlos Santana...
Carlos za mnou přišel po koncertě s Mayalem a řekl mi: "Jsi kretén. Bůh ti dal hudební talent, hraješ ve skvělé kapele, jsi dobrý muzikant, ale mohl bys být ještě lepší. A ty se tady potácíš po scéně a sotva se držíš na nohou, jak jsi ožralý". Strávil jsem s ním tenkrát tři dny, protože jsme měli náhodou stejnou pauzu v turné. Svým pokáráním mě nakopnul a hlavně mě přiměl se nad sebou zamyslet.
A Mayallovi tenkrát nevadilo, že jsi na pódiu namazaný?
Nevadilo, protože i když jsem byl úplně mimo, pořád jsem byl schopný hrát. Udělali jsme třeba nahrávku v Maďarsku v roce 1984, která se jmenovala Behind the Iron Curtain (Za železnou oponou), a tam jsem na pódiu skoro nemoh' stát. Ani jsem si nepamatoval, že jsme tu nahrávku dělali. Ale pořád jsem hrál dobře.
Mluvil jsi taky o drogách. To asi nebylo tak jednoduché s tím přestat?
Jsem takový zvláštní případ. Když jsem žil ve Philadelphii, pracoval jsem jako poradce ve speciálním programu pro drogově závislé. Ten program měl pevná pravidla. Pokud jsi byl drogově závislý a ve vězení, měl jsi možnost se zúčastnit toho programu. Pokud jsi to vydržel jeden rok, pustili tě. Pokud ne, šel si zpátky do vězení. Já jsem tam měl kluka, který nutně potřeboval peníze, protože jeho holka byla těhotná. Jenže při tom programu nesměl pracovat, a tak si vypomáhal tím, že prodával drogy. Když jsme to zjistili, musel jsem ho poslat zpátky do vězení a on se tam oběsil. Potom, co jsem se to dozvěděl, jsem se nervově zhroutil. Dal jsem v té práci výpověď a odstěhoval se do Kalifornie. Tam jsem se dostal do kapely Jesse Ed Davise. To byl jeden z nejlepších studiových hráčů v Americe. Hrál na prvních třech sólových albech Johna Lennona, hrál s Taj Mahal, Bobem Dylanem, Rodem Stewartem atd. Potkal jsem ho jednou na party a řekl jsem mu: "Vím, že máš kapelu a sháníš do ní rytmickou kytaru. Já hraju na kytaru a chci to zkusit." A on na to ať mu dám svatý pokoj. Nedal jsem se a říkám mu: "Zkusíš to se mnou, když přinesu nějaký drogy?" A on souhlasil. Ukázal jsem se po chvíli s nějakým svinstvem, zapnul jsem kytaru a hrál. On na mě tak koukal a pak povídá: "Tenhle chlápek má nejenom drogy, ale on opravdu umí hrát na kytaru!!!" No, a tak jsem se dostal do jeho party a k heroinu. Měl jsem to naopak než ostatní. Nejdřív poradce proti drogám, pak závislák. Přestal jsem díky metadonovému programu. Taky jsem chtěl být muzikant, ale to jsem jako závislý na heroinu nemohl. Po heroinu jsem objevil kokain a alkohol. To už je ale naštěstí všechno za mnou.
Hm, pojďme radši zpátky k muzice. Který z bluesových kytaristů tě nejvíce zaujal?
Dostal mě Buddy Guy. To je chlap, který je schopen říct v blues něco nového. Ale musíš ho chytit ve správný den, když je OK. Chce to vidět ho živě a máš dvě možnosti. Buď to bude to nejlepší, cos kdy viděl, anebo absolutní sračka. Znám ho poměrně dlouho a několikrát jsem s ním jamoval. Mám doma i jedno video, které nahrál můj kámoš, zvukař, na jednom koncertě. Buddy tam nastupuje a je famózní. Pak ale říká: "Potřebuji si dát něco k pití!" Jenže mu nic nepřinesli, a tak podal svou kytaru Stevu Millerovi, který byl v publiku, a šel si pro drink sám. Steve odehrál tři songy a Buddy se vrátil od baru. Skoro nemohl hrát. Když ho ale zastihneš v pohodě, nikdo na něj nemá. Je to, jako kdybys koukal na Hendrixe.
Jaké máš další hudební plány nebo, řekněme, nesplněné sny?
Můj velký sen je být co nejdéle schopný hrát, nahrávat desky, jezdit na turné a tak dále. Třeba do takových 85 let jako John Lee Hooker, který hrál poslední koncert tři dny předtím, než umřel. Možná, že lidi, nebo kritici o mně jednou řeknou, že jsem hrál moc not, nebo že jsem byl moc bluesový, anebo nevím, co ještě jiného. Ale doufám, že o mně nebudou moci říci, že jsem nebyl rozhodnutý dělat muziku naplno.
Tak ať se ti daří a díky za rozhovor.
