Yaow Hirama Bullocka

Yaow Hirama Bullocka
Yaow Hirama Bullocka

Hiram Bullock patří bezesporu nejen mezi jedny z nejuniverzálnějších kytaristů současné doby, ale je to také výborný zpěvák a autor. Jako dítě studoval hru na klasické piano, později vyzkoušel saxofon a co by teenager začal hrát v kapele na baskytaru. Pak ale došlo k události, která přehodila výhybku Hiramova hudebního života z koleje baskytarové na kolej kytarovou. Podle jeho vlastních slov to byla chvíle, kdy při jednom koncertu omdlel na pódiu kytarista a vrhlo se na něj několik žádostivých fanynek. Tehdy se Hiram rozhodl, že taková péče by mu rovněž nebyla proti srsti, a vyměnil čtyři struny za šest.

Kytaru později také studoval, a to na University of music school v Miami, kde se setkal mimo jiné s Pathem Methenym a Jaco Pastoriusem. Po příchodu do New Yorku začala jeho mezinárodní kariéra. Během let si zahrál s mnohými slavnými hudebníky, k nimž patří například Eric Clapton, Barbra Streisand, Sting, James Brown, Miles Davis, Billy Joel a další. Podílel se rovněž na akčním filmu Under Siege se Stevenem Seagalem, pro který napsal 6 skladeb a ve kterém si také zahrál jednoho z muzikantů.

Z koncertního hlediska patří Hiram Bullock bezesporu k ohroženému druhu muzikantů, kteří by na pódiu klidně nechali i duši. V takovém stylu se v listopadu předvedl fanouškům v Lucerna Music Baru a potvrdil svou pověst skvělého kytaristy, zpěváka, ale také showmana. Jeho hudba obsahuje prvky rocku, blues, jazzu i latinsko-americké hudby, takže všestrannější posluchač si opravdu přijde na své. Měli jsme možnost mu při večeři položit pár otázek a ukázalo se, že je to i docela příjemný a přátelský "človíček" (lze-li ho tak vzhledem k jeho tělesné schránce vůbec označit).

 

Pořád si zpíváš, to tě asi fakt baví.

No to ano, ale hlavně jsem docela pařil, takže nejsem úplně ve formě. Zpívám si, abych věděl, co si večer můžu dovolit.

Spolupracoval jsi na nahrávání skladby pro nové album Monkey Business. Jak se ti pracovalo s českými muzikanty?

Měl jsem se opravdu skvěle. Nahrávali jsme u Petra Jandy a všichni byli příjemní a v pohodě. Hudba byla hodně funky a připomínalo mi to něco jako opravdový soul band. Zahrál jsem si i zazpíval jeden ze tří mužských hlasů. Moc se mi to líbilo a rád bych udělal i víc.

Jak dlouho jsi byl ve studiu?

2 hodiny. Já pracuju strašně rychle. (smích)

A co zvuk? Jak to vypadalo s tvým zvukem?

Když dělám na něčí nahrávce, snažím se dosáhnout zvuku, který chtějí. Co se týče zpěvu, byl jsem trochu nervózní, protože předtím v Německu jsem měl docela náročnou noc. Nejdřív jsem hrál na koncertě a pak jsem ještě zpíval v baru u piána jazz. Druhý den jsem pak byl trochu mimo, a hlavně hlas byl ...auuuuuhhhhhhhhh (Hiram vydává zvuky podobné hlasovému projevu člověka po těžké operaci hlasivek, nebo mozku), no ale myslím, že to, co jsem nahrál, by mělo být O. K.

Můžeš říci, jak skládáš?

To je mnoho různých způsobů. Někdy napíšu slova bez muziky. Jindy vznikne nejdřív muzika. Sem tam obojí současně a někdy mi pomáhá jiný kolega. Občas vznikne i úryvek, který pak třeba po dvou letech opráším a dodělám. Dříve jsem taky skládal třeba reklamní hudbu nebo dělal pro jiné lidi. Přečetl jsem si text a ten dotyčný mi řekl, jakou má představu. No a já už jsem to do toho nějak napasoval, aby to sedělo s feelingem, textem atd.

Musí být nepříjemné, když ti někdo říká, jak skládat, ne?

Zas to tak nebolí, když za to pak dostaneš prachy (smích). No, ale myslím, že teď už bych to znova nedělal. Byl jsem mladý, hrál jsem na spoustě nahrávek a dělal všechno kolem muziky, co se dá. Tahle práce mi taky hodně pomohla, protože člověk se při tom hodně naučí. Není to sice tolik o kreativitě jako spíš o rutině, ale pomůže ti to.

Yaow Hirama Bullocka
Yaow Hirama Bullocka

Co bys poradil mladým kytaristům?

To je dost složitá otázka. Hlavně asi to, že by měli jít za muzikou, která se jim opravdu líbí. Měli by být samozřejmě připraveni trochu pracovat. Například já jsem poprvé slyšel Johna McLaughlina, když mi bylo 17, a byl jsem z toho vedle. A pak to zkoušíš a projdeš si obdobím, kdy dobře nehraješ, prostě proto, že zkoušíš věci lidí, kteří to umí. Je to těžké a v muzice vůbec je hodně věcí, které mohou být nepříjemné, jako například 10 hodin jízdy autem. A pokud tu muziku nemáš dost rád, proč tohle všechno podstupovat? Chceš vydělat prachy? Proč ne, tak buď bankéř. Jak říkám: "Hlavně hrej, co tě baví".

Jakým způsobem cvičíš? Hraješ třeba stupnice?

Nikdy. Když jsem byl mladší, tak jsem samozřejmě cvičil. Nemyslím, že bych někdy cvičil nějak moc. Pat Metheny, můj učitel, hrával hodně. Já vydržím maximálně tak 4,3 hodiny. Dneska hlavně píšu a je to pro mě všechno spíš otázka feelingu, než techniky.

Takže při hraní moc nemyslíš na to, co hraješ, a řídíš se spíše pocitem?

Když mě zastavíš, řeknu ti, co jsem právě hrál za stupnici. Ale když hraju, myslím hlavně na obecné rysy. Bude to gradovat, nebo to půjde dolů... a tak.

Říkal jsi, že jsi už od začátku skládal. Co tě víc zajímalo, jestli jsi dobrý kytarista, nebo zpěvák a autor?

Tak to vím úplně přesně. Zajímaly mě hlavně holky. A co támhleta, líbím se jí?

Jaký je tvůj názor na kytarové "mágy", jako je třeba Steve Vai, nebo Joe Satriani?

Viděl jsem film "Crossroads" o mladém kytaristovi, který uzavře smlouvu s ďáblem. Tenhle mladý kluk pak soutěží s ďáblovým kytaristou a toho hraje Steve Vai. Myslím, že je to výborný hráč, a v tom filmu se mi líbil i jako herec. Já osobně asi vidím hudbu méně jako soutěž. Kdybychom si třeba měli zahrát spolu, určitě se nebudu snažit ukázat, že jsem lepší, a postavit to tak, aby ten druhý vypadal blbě. Pro mě je hudba víc o spolupráci. Když s někým hraju, snažím se dělat dobrou muziku a umožnit tomu, s kým hraju, aby prostě dělal to, co umí nejlépe. Kytaristi jsou někdy příšerně soutěživí.

Velice dobře zpíváš. Jak se ti to přihodilo?

Původně jsem hrál na basu a zpíval jsem vokály. Pak jsem přešel na kytaru, ale moje věci zpíval někdo jiný, protože já se sólového zpěvu bál. Později jsem začal sólově a zpěv jsem taky deset let studoval. Nejdřív jsem měl operního učitele a pak jsem chodil k učitelce, se kterou spolupracovala taky Annie Lennox a John Bon Jovi. Ta byla opravdu výborná a chodil jsem k ní asi 5 let.

Co ti říká současná hudba?

Muziku vlastně skoro vůbec neposlouchám a dění nesleduju. Chodím spíše do kina. Celou dobu hraju a píšu, je to moje práce, takže si od hudby musím taky odpočinout. Občas se zajdu podívat na koncert někoho známého, ale to je všechno. Často se mě někdo ptá: "A už jsi slyšel tamto a támhleto? Ne, to neznám."

Kdyby sis mohl vybrat kohokoli z hudebního světa, třeba i z historie, a zahrát si s ním koncert, kdo by to byl?

Mozart. Jeho skladby byly vlastně první nahrávkou, kterou jsem kdy slyšel. Když jsem byl malý, hrál jsem na piáno a Mozartovu hudbu jsem měl moc rád. A mám pořád.

Zmínil ses, že fenomenální basista Jaco Pastorius, se kterým jsi hrál, byl dost osobitý i jako člověk. Můžeš o něm říci něco zajímavého,nějakou historku třeba?

Jasně. Jaco byl geniální muzikant, skvělý chlap, ale taky duševně nemocný člověk. Kromě toho bral kokain a taky měl problémy s alkoholem. Ale to dělali vlastně všichni. Na tom turné tenkrát to bylo pořád šílenější a šílenější. Ještě před koncem jsem se rozhodl toho nechat, protože jsem si říkal: "Tohle přece nemůže dobře dopadnout. Někdo se zabije , anebo se stane něco podobného." Přijeli jsme na koncert do Pittsburgu, ale Jaco byl úplně mimo. Celý den měl na sobě pláštěnku, pořád si pro sebe něco mumlal a motal se kolem. A taky s sebou pořád tahal basketbalový míč. Hrát sice neuměl, ale ten balon nosil pořád. Po tom koncertě jsme přišli do šatny a za námi po chvíli dorazil Jaco a mumlal: "Už nikdy nebudou používat mý jméno!!!" A jak to říkal,rozepínal tu pláštěnku a začaly z něj vypadávat velká písmena J, A, která původně visela nad vchodem do klubu. Smysl pro humor a recesi mu zůstával i v momentech,kdy na tom byl jinak dost bídně.

Stává se ti někdy při koncertě, že třeba zapomeneš slova nebo akordy, a jak to řešíš?

Prostě přestanu hrát a pokračuju z místa, co si pamatuju. Dokonce i když hraješ sólo, můžeš přestat. Hraju, hraju a najednou ...ooooopppps... sorry! Je to jenom muzika. Není to jako operace mozku, kde se na něco zapomene a pacient je mrtvý. V muzice to zpackáš, no tak je to zpackané. Je to jenom muzika.

Slyšel jsem že máš dvě kapely?

Nejmíň. Mám jednu, s kterou hraju po Evropě, a jednu pro Ameriku.

Teď už asi podobné problémy nemusíš řešit, ale zeptám se. Když máš hrát s někým v kapele, zajímá tě na prvním místě, jestli je to výborný muzikant, nebo taky jestli s ním dobře vyjdeš?

Ale já vyjdu dobře se všemi dobrými muzikanty! Samozřejmě jsou určité personální věci, které musím řešit. Někdo třeba nerad cestuje autem, jednou se mi dokonce stalo, že se nesnášely manželky dvou spoluhráčů a pak jednou se zas přespříliš snášela manželka jednoho hráče s jiným.

Bydlíš v New Yorku. Do jaké míry ovlivnily teroristické útoky na New York tvůj život?

Každého, kdo bydlí v New Yorku, to muselo ovlivnit. Vždycky, když zahyne spousta lidí, přiměje tě to přemýšlet o životě. Co se týče mě, myslím, že mě to přimělo víc hrát. Já mám rád, když se lidi baví, a hudba je skvělý prostředek. Podívej se na ty hochy z Talibanu. Žádné ženské, žádná zábava, žádná muzika, žádný alkohol. To se není čemu divit, že pak mají chuť zabíjet.

A co Praha? Jak se ti tu líbí a hraje?

Hraju tady moc rád a je to jeden z mých nejoblíbenějších koncertů. Už jsem tu byl třikrát a publikum je bezvadné. Například v Rusku je to někdy zvláštní. Lidi jako by nevěděli, jak se mají při koncertě chovat, co s rukama a tak. Nebo takoví Japonci. Ti, když začnou takhle tleskat (ukazuje rozestup dlaní cca 30 cm), tak to jsou maximálně uneseni. (smích)

Tak díky za rozhovor a hodně štěstí na scéně.

Večeře končí a Hiram se svým bojovým výkřikem Yaow! vítá se zaplněným Lucerna Barem.

Psáno pro časopis Muzikus