Milý strýčku Yllasi,
tak jsem si přečetl tvou odpověď na Petrův dotaz z předchozího čísla, a nějak se mi nezdá ten tvůj multimediální rozměr hudby, a už vůbec ne, že bychom si měli vychutnat vše i podvědomím. Digitální záznam přece zaznamenává všechno, tedy i to, co neslyšíme, jen na té vzorkovací frekvenci, kterou vlastně nejsme schopni rozeznat. Takže stejně vnímáme všechno. A s digitálním záznamem se lépe pracuje.
Tvůj synovec Marek
Milý synovče Marku,
nechtěl jsem příliš dopodrobna rozvádět analogový versus digitální záznam. Ale dobrá, napíšu, jak to cítím já. Digitální záznam je vlastně něco jako film. Je to určitý počet statických fotek na celuloidovém pásu a jejich promítání vytváří v našem mozku dojem, že se věci pohybují. Kdysi dávno byly do takovýchto filmů vstřiženy na zlomek vteřiny reklamy, takže naše vědomé vnímání vůbec nezaznamenalo, že nějaká fotka s reklamou ve filmu je, a vědomě jsme sledovali pouze děj filmu. Jenže podvědomí obraz zaznamenalo a uložilo. Pak byl člověk podvědomě ovlivněn při výběru nákupu zboží přímo podvědomím. Tyto praktiky jsou sice již dávno ve většině zemí zakázány, ale vysvětlují, jak může podvědomí ovlivnit vědomí.
Samozřejmě mezery mezi vrcholy digitálního záznamu nám zprostředkovávají DA převodníky tím, že jaksi dopíšíou průběh vlny. To, proč jsem Petrovi odpověděl na dotaz, zda analog nebo digitál, vlastně není rozhodující, je můj pocit, že všemi možnými snahami o nacpání co nejvíce všeho na jedno místo ztrácíme cit pro kouzlo okamžiku a zapomínáme, jaké to bylo doopravdy, tedy když to muzikanti hráli. Myslím, že jsem tu zmiňoval vliv zvyku poslouchání přes nekvalitní sluchátka, že pak posluchači vyžadují od „živé“ kapely takto ořezaný zvuk. To, že tvrdím, že je hudba multimediální, je to, že nejlepší zážitek je z hudby živé. Tedy když jsme ovlivňováni vším, co jsme schopni vnímat. Zvukové vjemy, oční vjemy, čichové i hmatové. Možná i chuťové. Znám spousty lidí, co si pamatují koncert nějaké kapely a vybaví si, jaké pití si koupili a kdo vedle nich stál. Každý záznam nás okrade o kus z multimediálního zážitku. Video nám dá jen sluchové a oční vjemy. Tím jsme očistili sice hudbu od balastu prdícího souseda v davu vedle nás a vůně slečny, co se na nás tlačila z druhé strany, a tím se mohla, ale taky nemusela, zlepšit naše nálada z prožitku. Je to věcí našich preferencí. Někdo má raději naprosto čistou hudbu bez příměsi ruchů a šumů a pak volí čistou studiovou nahrávku. Někoho ruší i oční vjemy a rád se zavře do tmavé místnosti, aby si mohl vychutnat jen hudbu. Já osobně preferuji komplexní vjemy.
Digitální záznam právě umožňuje očistit hudební záznam o zvuky, které mezi tóny nepatří. Třeba to prdění. A zhusta to také i dělá. Proto jsem Petrovi odpověděl, že nejlepší zážitek je z celé škály vjemů, protože jejich souhrn je neopakovatelný. Ale jestli digitální, nebo analogový záznam je lepší, je prostě úhel pohledu. Mám staré LP Pink Floyd a pouštím si jej velmi sporadicky, protože nechci moc ohrát vinylovou desku, protože různé šumy a šusty mi evokují dobu, kdy jsem ji slyšel poprvé. Mám z ní jednoznačně lepší pocit, než když si totéž album pustím z CD. Naopak mám jedno z prvních digitálních záznamů Čajkovského klavírního orchestru b moll s Richterem a nedám na něj dopustit. Prostě jednou mám chuť na single malt whisky, a jindy na koktejl. Problém je, že až zcela opustíme analogové záznamy, zbudou nám jen digitální. A ty se bez převodníků a techniky neobejdou. Ale třeba pak už nebudou potřeba ani muzikanti.
Tvůj strýček Yllas
