Yossi Sassi - Střet světů

Cesta hudebníka není nikdy snadná, navíc když pochází z Izraele a věnuje se západní rockové hudbě. Kapele Orphaned Land se však po více než dvou dekádách fungování začíná dařit přesvědčovat o svých kvalitách nejen širokou metalovou veřejnost, ale i úspěšně šířit porozumění mezi odlišnými kulturami a náboženstvími ve svém regionu. Kytarista Yossi Sassi však zažil v kariéře více střetů. Dokázal spojit „neslučitelné“ nástroje a po řadě let neposlechl svůj mozek, ale srdce, a oficiálně se v lednu vydal na sólovou dráhu hledat rozmanitější budoucnost. Tento rozhovor jsme pro vás pořídili na loňském ročníku festivalu Brutal Assault, kde se občas přidal i druhý kytarista Chen Balbus.

Bouřky tak nějak už patří k letním festivalům, ale vy jste schytali asi tu nejhorší várku. Bylo úžasné sledovat, že mnoho lidí zůstalo. Buď na sebe navlékli pláštěnky nebo se schovali pod jakýmkoliv úkrytem v okolí. Jak jste si s tím ale poradili na pódiu?

Yossi: Už v počátku našeho setu se spustila obrovská masa vody z nebes. Začalo nám pršet na kytary a na veškeré vybavení, tak jsme to nejnutnější posunuli více dozadu a pokračovali. Naštěstí mezitím nikdo neodešel a za to českému publiku moc děkuji. Proože se tyhle věci prostě stávají, jezdíme na festivaly pouze s minimálním vybavením. Přesto v první linii byly nějaké konektory a hlavně pedály. Na druhou stranu, všechno je stejně jen ve tvých rukou, a proto mám při sobě jen delay pedál, který stejně většinou zapomenu použít. (smích)

Spojení světů

„Dvojí kytara“ je vždy zajímavým ozvláštněním, ale mnohdy je to pouze okrasa, když si vezmeme třeba Steva Vaie v době, kdy hrál u Davida Lee Rotha a jeho „trojí kytaru“ ve tvaru srdce. Využíváš plný potenciál svého nástroje?

Yossi: Hodně závisí na setlistu, ale při některých večerech hodně spoléhám i na horní krk. Tato kytara je můj vlastní výtvor a nebál bych se ji nazvat vyústěním mé hudební cesty. Horní část je tradiční akustická bouzouki kytara a spodní je celistvé tělo elektrické kytary. Je to v podstatě spojení dvou světů: akustického a elektrického; východního a západního. Dvě duše v jednom těle. Naživo je to obrovská výhoda, když můžeš volně přecházet z masivních metalových rifů na tradiční akustické středomořské melodie. Ve studiu jsem to posunul ještě o úroveň výš. Protože oba krky sdílí jedno tělo, využívám faktoru rezonance a postupně na ně střídavě hraju a využívám výhod obou. Podařilo se mi tak získat úplně nový kytarový zvuk kombinující oba nástroje.

Mé prsty budou vždy orientálně laděné.

Vývoj nástroje trval mnoho let. Přibliž nám blíže jeho výrobu.

Yossi: Když mi bylo čtrnáct, dostal jsem svou první elektrickou kytaru. Pilně jsem cvičil a vyzkoušel také řadu modelů, především od Ibanez. Od roku 2005 jsem sponzorován značkou PRS a za celých těch více než dvacet let jsem hrál i na mnoho tradičních folkových nástrojů, od bouzouki po ukulele. To jest turecké, egyptské nebo řecké kytary. Vlastním obrovské množství nástrojů, ale nejvíce používám bouzouki, což je středomořská mandolína. Dlouho jsem měl potřebu tyto nástroje spojit, protože jsem potřeboval mezi nimi rychle přecházet. Pro svůj projekt jsem se snažil nalézt podporu i u sponzorů, ale nikdo neměl odpovídající kapacity. Bylo to až příliš divoké, než aby to zapojili do svých zaběhlých výrobních postupů. K tomu se našli i profesionální výrobci, kteří mi tvrdili, že něco takového ani není technologicky možné. Snažili se mě dokonce přesvědčit o tom, že to nikdy nepůjde, protože každá z kytar pracuje s diametrálně odlišnými zdroji. Pochopil jsem, že mnoho lidí je až příliš pohodlných a bojí se divokých inovací.

Podporu jsem nakonec našel u člověka, který se specializuje na výrobu a opravu klavírů. Potřeboval jsem někoho, kdo ví minimum o kytarách, ale rozumí dřevu a akustice. Chtěl jsem postavit raketoplán a pomohl mi automechanik. Řekl jsem mu, ať se nestará o náklady, ale po půl roce nás potkalo zklamání. (smích) Kytara byla až příliš těžká. Změnili jsme proto dřevo, přešli jsme na černou korinu, která je podstatně lehčí než mahagon. Do toho jsme použili tu nejlepší elektroniku, co jen šlo sehnat: snímače Savvas pro mandolínu, humbuckery Rebel Yell od Bare Knuckle a kobylku od Wilkinsona. Zároveň jsme se snažili ušetřit každý gram, abych po koncertu vůbec cítil ruce. Nakonec jsme se dostali vahou někde na úroveň Les Paula, a to se bavíme o dvou nástrojích dohromady. Jsem na výsledek naší práce velmi hrdý, nejen proto, že jsem o něm snil tak dlouho.

Chtěl jsem postavit raketoplán a pomohl mi automechanik.

Přijmi mou gratulaci. Rovněž by mě zajímalo, jak ses k tolika rozmanitým nástrojům z celého světa dostával.

Yossi: Můj otec má devět sourozenců a každý z nich hraje na nějaký nástroj. Můj děd Yossi Sassi, čest jeho památce, zemřel ve věku 94 let, hrál na úd a zpíval náboženské písně. Jako dítě jsem viděl svého otce neustále zpívat a poslouchal jsem tureckou, egyptskou hudbu a všechno od opery po středomořské melodie. Když jsem vyrůstal, vše se ve mně spojovalo. Chtěl jsem rozvíjet vše, co jsem slyšel v dětství a vyzkoušet každý nástroj, který jsem kdy zaslechl. Postupem času jsem se zaměřil i na zdokonalování hry, především tedy řecké bouzouki, která vyžaduje specifický rytmický přístup. Zbytek je založen na experimentování a samostatném studiu. Dalo mi tak i prostor ke každému nástroji přistoupit po svém a nelimitovat se zavedenými postupy.

Z našeho evropského pohledu bereme hudbu ze Středního východu jako celek a občas si něco přivezeme z dovolené a blíže se tím nezabýváme. Přesto, ty se dnes živíš především „západním“ metalem. Byla to i tak trochu rebelie vůči rodičům a tradiční hudbě tvé země?

Yossi: Na základní škole jsem hrál na flétnu a zpíval ve školním sboru. Elektrickou kytaru jsem objevil poměrně pozdě, až v průběhu puberty, ale od chvíle, co jsem se jí dotkl, to byla láska na celý život. Tehdy jsem i začal poprvé poslouchat heavy metal a kapely jako Iron Maiden, což byla pravda trochu rebelie. (smích) Vtipné je, že první věc, co jsem kdy zahrál, byla píseň Wasted Years na tradiční španělskou nylonovou kytaru v domě mého strýce. Je to v podstatě riff na jedné struně. Hrál jsem to tehdy příšerně pomalu, ale stačilo to, abych se do metalové hudby nadobro zamiloval. Zároveň jsem nikdy nezanevřel na hudbu své rodiny, své země, a mé prsty budou vždy orientálně laděné.

Chen (Balbus - kytara, doprovodné vokály, piano): Je to otázka původu. Švéd nikdy nezačne psát orientální hudbu. Každý hudebník čerpá ze svého nitra.

Chene, k Orphaned Land ses přidal poměrně nedávno. Jak náročné bylo se do kapely zapojit, především do role druhého kytaristy vedle Yossiho?

Chen: Kluky z kapely znám dlouho a někteří mě znali ještě dřív, než jsem se narodil. (smích) Vyrůstal jsem jako fanoušek hudby, sledoval jejich začátky a zpěvák Kobi byl často hostem v našem domě. Byl jsem sice velmi plachý, ale zároveň jsem pilně cvičil, nejen věci od Orphaned Land, a občas podle potřeby zaskakoval. Když odešel dlouholetý kytarista Matti, byl jsem tak přirozenou náhradou.

Yossi: Chen je dříč. Zná výborně všechny naše věci a občas jsem mu i dával nějaké lekce.

Všichni jsme jedno, bez ohledu na barvu pleti, nebo jak nazýváme svého boha.

Když se nyní budeme věnovat novému albu All Is One, je to dobrý příklad toho, že se nemůžete nikdy zavděčit všem. Jedna strana chválí silný koncept, výbornou produkci, a ta druhá postrádá growling...

Yossi: Jakoukoliv změnu v naší kapele beru jako přirozený vývoj. Většina z nás hraje spolu více než dvacet let, a když se podívám na naší diskografii, je to hodně dlouhá cesta. Do každé desky jsme přinesli něco nového a vždy to vyjadřovalo naše pocity, které jsme chtěli světu sdělit. Kobi se chtěl hrubých vokálů zbavit už nějakou dobu, ale i tak se tam pár drobností dostalo. Chtěli jsme nahrát desku, která bude mnohem přístupnější, plynulejší a melodičtější. Většinu forem death metalu jsme už použili, nebáli jsme se progrese, kláves, spojení dvou kytar, a neustále se posunujeme dál. Chceme být fér vůči sobě a skládáme to, co milujeme. Vždy si ale vážím toho, že je naše tvorba oblíbená, protože tomu tak mnohdy nebylo.

Dalo by se říct, že je novinka tak přístupná právě kvůli frustraci z dvacetiletého undergroundu a motivaci dostat tak silné myšlenky k co možná největšímu publiku?

Yossi: Do určité míry ano, ale nevadí mi být underground. Nepotřebuji, abychom se stali součástí mainstreamu nebo si pohrávali s popem. Chci udržet svou kreativitu čistou a tvořit bez ohledu na její přijetí, ať už bude pozitivní nebo negativní. Táhne mi na čtyřicet a některé otázky už mě prostě netrápí. Jdu pouze tam, kam mě vede moje srdce. Proto jsem taky vydal sólovou desku, která by se dala popsat jako orientální rock. Hostuje na ni Marty Friedman, bývalý kytarista Megadeth, množství muzikantů, především pianistů, a také ženských zpěvaček.

Vznik první sólové desky musela být určitě jedinečná zkušenost...

Yossi: Asi tři roky zpátky mě Marty požádal, abych se k němu takhle jednou přidal na pódiu. Když jsme si pak povídali, svěřil jsem se mu, na čem teď pracuju. Když se dozvěděl, že jsem u své kapely přes dvacet let, odvětil: „Zatímco jsem vydal s Megadeth čtyři desky, měl jsem nahraných aspoň deset vlastních!“ (smích) Uvědomil jsem si, že jsem pomalý kuchař, jak my říkáme. Zkouším různé přísady, ochutnávám a nechávám chutě dozrát. Za celé ty roky jsem stvořil až příliš materiálu, který se k mé domovské kapele prostě nehodil. Byly to až příliš bluesové riffy nebo až příliš nemetalové. Drtivou většinu věcí jsem ostatním nabídl, ale byly odmítnuty. Když se naskytla možnost mezi nahráváním a dalším turné, pracoval jsem na svém projektu. Pozval jsem si muzikanty z diametrálně odlišného prostředí, jako je třeba hudební univerzita Berklee. Vzdělaní hudebníci, což já nejsem! (smích) Já jsem zvyklý hrát s kamarády z okolí. Přesto jsem rád, že mě neopustila kreativita a odvaha experimentovat. Ať už jsem tam nahodil brazilské, indické nebo jakékoliv jiné rytmy, okamžitě se chytli.

Když jsem slyšel titulní píseň All Is One a následně i videoklip, kde má tvoje sólo neobvykle velký prostor, rozhodně se nedá říct, že bys byl v Orphaned Land limitován.

Yossi: S touhle kapelou jsem spojen od samého začátku jakožto zakladatel a klíčový autor. Cítím se zde příjemně, ale dosáhlo to úrovně dlouholetého vztahu. Známe se tak dobře, že je velmi těžké se nějak překvapit. Vedle hraní se věnuju i produkci místních talentů, což mi nabídlo obrovský rozhled a kontakt s mnoha druhy hudby, které nemůžu aplikovat „doma“. Ano, v naší kapele mám víc prostoru, než bych si mohl přát, ale existuje mnohem vhodnější místo pro některé z mých nápadů. Navíc to rozhodně nebyla ojedinělá záležitost. Již nyní pracuji na nástupci s vydáním v průběhu roku 2014.

Marty tě svou pracovitostí určitě inspiroval. (smích)

Yossi: Ano, hodně, (smích) ale pořád jsem to já, Yossi Sassi, kluk z Izraele, který chce spojovat Východ se Západem a dělat vše podle svého. Jinak s Martym jsem byl loni na turné po Evropě, kde jsme hráli hodně mých věcí, a byla to paráda. Seznámil jsem se a jamoval i s Paulem Gilbertem nebo Joe Satrianim. Dokonce to bylo tady v Česku, kde jsme probírali i další společné plány. Někdy v té době jsem si zahrál i s Davem Lombardem ze Slayer a Philm. Byla to velká pocta, hrát s těmito ikonami, ale vše dělám jen proto, abych se posunul na další úroveň, kam by má hudba měla směřovat.

Střet kultur

Když jsme již zmínili spojení různých světů a žánrů, jak těžké je se prosadit ve vlastní zemi? Znám několik izraelských formací, které musely hledat lepší možností v zahraničí...

Yossi: Když jsem v pubertě hledal spoluhráče, šel jsem po škole a hledal děti v černých tričkách, nejlépe metalových. Moc jich, pravda, nebylo, a proto když jsem potkal prvního, vhodně oblečeného, a dokonce hrál i na kytaru, okamžitě jsem ho bral do kapely. (smích) Díky technologii a především internetu se metal dostává k více lidem. Naše kapela za ty dvě dekády práce konečně sklízí ovoce a občas hrajeme i při velkých společenských událostech.

Nedávno jsem viděl záběry amerických vojáků, kteří se motivují do bitvy písněmi kapel jako Disturbed nebo Five Finger Death Punch. Přestože přinášíte poselství o lásce a usmíření, vaše hudba pracuje se stejnými nástroji a údernou melodikou, a mohla by tak být použita i za výše zmíněným účelem.

Yossi: Ano, hudba je tím nejsilnějším jazykem na světě. Může nás poštvávat proti sobě, ale zároveň plní roli sbližování, protože jí rozumíme všichni. O tomto tématu se snažím veřejně hovořit skrze nejrůznější prostředky, jako je TED Talks, kde jsem měl přednášku o síle hudby. Své myšlenky jsem podpořil i životními zkušenostmi nepřátel, kteří dnes spolu tančí a zpívají. Stejně tak i děvčete z Libanonu, které nás chtělo zabít. Jako dítě sledovala kreslené pořady jako Tom a Jerry, ale také propagační videa teroristické organizace Hizballáh. Její mysl byla ovlivněna, nenáviděla Izraelce, ale když slyšela naši hudbu, přišla na to, že autor těchto melodií nemůže přece být zlým člověkem. Poděkovala nám, že jsme ji vyléčili, a dnes není pouze fanouškem, ale tančí s námi na pódiu. V našem autobuse vedle sebe běžně sedí muslimové, židé nebo křesťané, a nikoho to netrápí. Všichni jsme jedno, bez ohledu na barvu pleti, nebo jak nazýváme svého boha.

Umělec umírá dvakrát. Poprvé, když fyzicky opustí tento svět, a podruhé, když poslední člověk na světě uslyší hudbu, kterou složil.

Je to úžasná myšlenka, kterou podporuji, a je vidět, že začíná fungovat, ale vážně věříš, že hudba dokáže vyřešit dlouhodobé neshody? Část mé rodiny pochází z bývalé Jugoslávie a dodnes vidím na místních, že některé jizvy se nikdy nezahojí.

Yossi: Ano, buďme k sobě upřímní. Samotnou hudbou nedosáhneme světového míru. Hudba má schopnost lidi spojovat, ale přišel bych o svou důvěryhodnost, kdybych tvrdil, že to stačí. Potřebujeme vybudovat „mosty“, lidi, kteří budou chtít docílit změny a věří této myšlence. Čím více takových, kteří věří v sílu hudby, bude, tím více mírových spojení nastane. Sociální sítě a moderní technologie mají obrovskou sílu při budování těchto propojení. Technologie a hudba působí na lidi pochopitelně odlišně, ale dohromady mají schopnost měnit vnímání lidí. Nikdy se nevzdám této snahy bojovat za své hodnoty: Hudba, úcta k ostatním a chuť užívat si krásný život, který nám byl nabídnut. Když už jsme u těch radostí, mám hrozně rád Českou republiku. Vedle seznámení se s mými kytarovými hrdiny jsem měl možnost zde pár dní zůstat a procestovat vaši zem. Byli jsme v Českém Krumlově, Kutné Hoře, Kostnici, a vážně jsem obdivoval vaši nádhernou zemi. Rád bych také doporučil všem nebýt jen Praze, ale vyjet i dále. Pokud miluješ gotický metal, kam jinam bys chtěl jet, než do Kutné Hory. (smích) Hrozně se mi taky líbil hrad Loket. Nádherné malé místo v blízkosti řeky. Úžasná lokalita, kde jsme si zahráli se Satrianim v místním amfiteátru.

Děkujeme za pochvalu. Když se ještě vrátíme k výhodám moderní technologie, hudební dokumenty Metal a Global Metal obsahovaly zmínku o Orphaned Land. Jak jste s tím naložili v rámci propagace?

Yossi: S Kobim jsme se podíleli na obou dílech, ale hlavně na druhé části, která se blíže věnovala kulturním rozdílům. Dostalo se nám velké pozornosti ve světě, za což jsme velmi vděční. Dále existují i knihy jako Heavy Metal Islam, pojednávající o přijímání metalu v islámských zemích, kterou napsal americký profesor Marc Levine. Díky těmto dílům jsem dnes v kontaktu s lidmi z různých zemí, jako je Bahrajn, Saudská Arábie, Sýrie, Dubaj, to jest zemí, do kterých mi můj pas nedovoluje vyjet. Například z Íránu znám pár kapel, které hrají výhradně ve sklepech. Daleko od očí nebo uší někoho, kdo by je mohl udat, protože je to nezákonné. Pořádně se zamknou, ale zároveň se natáčejí. Tohle je pravý underground! (smích) Jsou to velmi krásní a liberální lidé, což mi pomáhá dále věřit, že hudba tuhle bitvu jednou vyhraje.

Mnoho známých umělců včetně Larse Ulricha z Metallicy pochopilo situaci těchto fanoušků a tolerují i nelegální stahování hudby...

Chen: Protože fanoušci z mnoha zemí našeho regionu nemají jak zakoupit hudbu legálně, nabídli jsme naše předchozí album The Never Ending Way of ORWarriOR zadarmo ke stažení na našem webu pro muslimské a arabské země.

Yossi: Dívám se na tuto problematiku z několika úhlů. Jsem umělec, který má smlouvu u velkého vydavatelství, ale zároveň pracuji i nezávisle. Jako producent se věnuju ustáleným kapelám, ale i nezávislým autorům. Investuji tedy hodně času i peněz, abych ve všech případech vytvořil kvalitně znějící hudbu, která přežije generace. Věřím, že umělec umírá dvakrát. Poprvé, když fyzicky opustí tento svět, a podruhé, když poslední člověk na světě uslyší hudbu, kterou složil. Aby k tomu došlo co nejpozději, potřebujeme lidi, kteří budou hudbu podporovat. Proto nikomu neříkám: „Nestahujte, pouze kupujte!“ Je to bláznivé, protože lidé si na muziku udělají názor při prvním kontaktu, ať už na YouTube, nebo když si ji stáhnou. Role hudebníka je být kreativní a hledat způsoby, jak zaujmout posluchače, ne proti svým příznivcům bojovat. Znám všechny naše oddané fanoušky jménem a vím, že nás podporují. Až přijde pravá chvíle, přijdou na koncert nebo si koupí upomínkové předměty.

Chen: Bez fanoušků nejsme nic, a protože přinášíme poselství jednoty a usmíření, musíme být i my sami tolerantní.

www:

www.orphaned-land.com