Zvukaři - Audio Kropík

Zvukaři - Audio Kropík
Zvukaři - Audio Kropík

Další díl seriálu věnovaného zvukařům a zvukařským firmám nás zavede do Českých Budějovic, tedy spíše do vesničky Roudné, která leží kousek od jihočeské metropole. Tady mě přivítal František Kropík, majitel firmy Audio Kropík, která kromě vlastního ozvučování také profesionální zvukovou a osvětlovací techniku prodává. Po krátké prohlídce prodejny, která je v širokém okolí jediná takto specializovaná, jsme začali naše povídání a jak jinak než historií.

 

Když začnu vzpomínat, tak to bude na dlouho, protože to už je tak dávno, že to snad není pravda. Někdy kolem roku 1973 jsem si při studiu na průmyslové škole v Písku začal přivydělávat v kapele Discant (čaje o páté v České Velenici), když jsem na Musicu 130 cosi mixoval z pódia a tvářil se jako velký zvukař. Bylo to vlastně vyústění toho, že mě slaboproudařina bavila, prostě jsem byl typický bastlíř té doby. Po vojně jsem nastoupil jako zvukový technik do DK ROH v Budějovicích. Tam také začala moje spolupráce s tehdy neznámou skupinou Nezmaři. Ta pokračovala později na profesionální úrovni (pak jsem jezdil se Žalmanem) celkem téměř asi 20 let. Byl jsem, ještě před revolucí, jediný profesionální zvukař v Jihočeském kraji. To tehdy nebylo tak jednoduché, na to neměli komunisti kolonku, takže jsem byl registrován u krajského kulturního střediska a měl přehrávky na mluvené slovo. Když už mě v roce 1993 přestalo bavit to věčné cestování, tahání aparatury a spaní po hotelích, svou dráhu profesionálního zvukaře jsem ukončil a začal budovat tenhle obchod. Tím vlastně zúročuji zkušenosti získané léty praxe.

 

Zajímalo by mě, jak se během těch let vyvíjela vaše aparatura?

Tenkrát, v době mých začátků, pochopitelně nikdo pořádný aparát neměl. To se tak různě kombinovalo a skládalo. V kulturáku něco měli, ale to nestačilo. Takže mě to nutilo vymýšlet a stavět mixy, zesilovače a bedny. Už v roce 1982 jsem měl aktivní třípásmovou aparaturu šestkrát 100 W s elektronickými crossovery, ušitou na míru pro embéčko. Měl jsem přesný postup, jak tam ty bedny poskládat, aby se tam všechno vešlo, a ještě jsem uvezl jednoho muzikanta i s kytarou. Ten zesilovač jsem před lety prodal a prý dodnes spolehlivě šlape. Vůbec většinou ty moje konstrukce byly tak poctivě udělané, že jsou pořád funkční. V budějovickém kulturním domě pořád používají na diskotéky osvětlovací pult, který jsem v roce 1983 stvořil. Ovšem postupně jsem si stále víc uvědomoval, že tudy cesta nevede. Že sám nedokážu udělat takovou bednu, jako umí vyrobit firmy s velkým vývojovým pracovištěm a obrovskou praxí. Takže jsem začal kupovat aparatury firemní. První byla aparatura licenční Craft od firmy Delicia. Větší problém byl mix, protože tady se dal koupit jedině mix TM 102 z Hi-Fi klubu nebo Tesla a ani jeden nevyhovoval požadavkům profi využití. Takže jsem se rozhodl si ho přivézt z Německa. Na hranicích mi ho ale zadrželi, protože jsem neměl povolení k dovozu. Asi měsíc byl na celnici a nevěděl jsem, jestli mi ho vůbec vydají, protože jsem nesměl mít marky, a tak vlastně neexistoval způsob, jak si ho podle tehdejších zákonů opatřit. Ty doby, kdy mě někdo chtěl a mohl postihovat za to, že jsem si za svoje peníze něco koupil, si už dneska spousta mladých muzikantů nedokáže představit. Ale zpátky k mixu. Byl taky od firmy Craft, výborně vybavený - vlastně už na dnešní úrovni. Byl i s přepravním casem, s párákem, v konfiguraci 16-4-2 s množstvím auxů, s osvětlením, prostě na tu dobu úžasný pult. Vydržel mi až do toho roku 1993, kdy jsem končil. To bylo první opravdu profesionální zařízení, které jsem si pořídil. Pak jsem si taky z Německa dovezl mikrofony Beyer M 300, ty byly pro folkovou muziku ideální.

Takže tím bychom se mohli dostat k vaší dnešní aparatuře.

Dneska máme s mým kamarádem těch aparatur několik. Já sám jsem se zamiloval do Yamahy Promixu 01, protože je malá, lehká a má všechno, co potřebuji. Je digitální, takže práce s ní je trochu nezvyklá, někteří zvukaři ji nemají rádi, ale mě vyhovuje. Líbí se mi zvuk, líbí se mi, že k ní nepotřebuji žádný další efektový rack. Mě už to tahání těžkých, velkých aparatur nebaví, proto se mi líbí malé věci. Už před lety jsem z tohoto důvodu začal používat značku Bose (Bose 802). Navíc tato u nás nepříliš známá aparatura má velmi dobrý zvuk a širokou vyzařovací charakteristiku, je vhodná na malé klubové prostory a decentrální ozvučení. Každoročně s ní ozvučujeme mezinárodní přehlídku vážné muziky v Českém Krumlově. Další aparatura, kterou používám, jsou aktivní boxy ART 300A s dvanáctipalcem a jednopalcovou hornou a jeden subbass ART800AS s patnáctipalcovým reproduktorem, vše od firmy RCF. Líbí se mi, že manipulace s ní je velice jednoduchá, připojí se vstup, propojí sítě a už to hraje. Je spolehlivá a nemá žádné větráky, je malá, kvalitní a velice výkonná. Protože se specializuji na folk, tak na většinu akcí mi bohatě stačí. A když potřebujeme větší výkon, máme ještě velkou firemní aparaturu JBL o výkonu několika kilowat. Nerad ohromuji počtem kilowatů, protože to jsou čísla strašně relativní. Museli bychom hned říkat, jakou mají charakteristickou citlivost reproduktory, protože zvýšení citlivosti o 3 dB nám z dvoukilowatové aparatury udělá čtyři kilowaty. Jsou to bedny řada SP215 s patnáctkou a dvoupalcovou hornou. K tomu používáme dělaný 800W subbassy a osmnáctipalcovými reproduktory JBL (takový pološnek). Dneska už bychom asi dělali přímovyzařující bedny, ale měnit se nám to nechce. Bedny budíme přes originální procesor JBL DSC260 v aktivním třípásmovém provozu zesilovači Zeck A402, PT 9 a PT 7. K velké aparatuře máme analogový pult, protože Promix se nehodí na velké přehlídky, kde musíte být rychlý. Máme Zeck 20-8-2, je to už starší model, ale zvukově nám pořád vyhovuje a hlavně je úžasně přehledný a rychle se na něm dá orientovat. Pokud se stane, že nám nestačí šavle, připojujeme další malý pult - Spirit FX 16. Na něm si třeba namícháme bicí a do Zecka už jde jen stereo výstup. Pokud se týče efektů, tak jsme po mnoha zkušenostech skončili u Lexiconu, protože to jsou stejně nejlepší hally na světě. Ten zvuk je skutečně slyšet a i zahraniční kapely ve svých požadavcích uvádí vždy nějaký typ Lexiconu, ať už je to PCM 70 nebo PCM 90, ale jeden Lexicon na základní hall tam musí být. Po vyzkoušení mnoha typů dynamických mikrofonů jsme jednoznačně zakotvili u kondenzátorů. Já sám používám AKG C 535. Tyto mikrofony mají velice široké možnosti použití, ale je pravda, že se u bigbeatu občas stane, že ho někdo přeřve. V tom případě nasadím Shure SM58 nebo Beta 58. Mám taky Sennheisery 521, 421 a Neumann KM 184, Beta 87 a na nástroje Shure SM57 a Beta 98.Dále řadu AKG D3800 ,C1000, 474 atd. Ale tak z osmdesáti procent používám kondenzátorové mikrofony.

Co si myslíte, že je na zvukařské profesi nejtěžší?

Myslím si, že nejtěžší je vyjít s některými umělci ("přerostlými"?). Ta profese je těžká nejen po technické stránce, ale především po té lidské. A samozřejmě to chce mít zkušenosti a umět je využít, protože, i když používáte aparaturu, kterou dobře znáte, znáte kapelu, čas od času se dějí věci, kdy nerozumíte vůbec ničemu. A to je zase naopak krásné, že pokaždé je to něco nového, žádný koncert není stejný. I po těch letech mě dovedou věci překvapit a bohužel někdy i nemile. Lidský faktor je i v dnešní digitální době důležitý, to, jak se dokáže zvukař vypořádat s problémy, protože má ve svých rukou víc než padesát procent celkového zvuku kapely. A proto to musí zvukař cítit stejně jako kapela, jinak spolupráce nemá cenu. S tím souvisí i to, proč si některé kapely vozí s sebou svého zvukaře, když jedou hrát třeba na festival. Není to proto, že by ten jejich byl lepší než místní, ale oni k němu mají důvěru a tím jsou ve větší psychické pohodě.

Jaké máte plány do budoucna, chcete přikoupit nějaké nové vybavení?

Což o to, přikupovat by se dalo, ale bohužel to nikdo nezaplatí. Po revoluci všechny kapely naskočily na tržní mechanismus a dostanou, co si řeknou, a pořadatelé potom ušetří na zvukaři. Proto se naše vybavení nedá se zahraničním srovnat, tam se to totiž taky jinak honoruje. Zas na druhou stranu jen v technice to taky není, protože občas slyším výkony některých svých kolegů s výbornou aparaturou, kteří opravdu netuší, na co vlastně zvučí. Tyhle dvě věci by měly být v rovnováze. Zkušenosti, které člověk léty získá, musí umět používat. Ono to souvisí i s kulturou poslechu a ta je u nás velmi nízká. U mě se, když k někomu přijdu do bytu, projeví profesionální deformace: vypínám ekvalizéry, rovnám korekce a říkám "tak takhle to má hrát". Já jsem zvyklý poslouchat muziku a vím, jak má znít, a snažím se, ať už na koncertě jako zvukař nebo tady v obchodě, předkládat lidem dobrý zvuk a učit je ho poslouchat. Každý si zvykne poslouchat hudbu určitým způsobem, je to v podstatě psychologická záležitost a v okamžiku, kdy mu ji předložíte jinak, se začne ošívat. A je celkem jedno, že ten jeho poslech nemá s originálem celkem nic společného, že frekvenční charakteristiku "zvuk ze studia" ničí různými filtry a zvukovými efektovými procesory "Hi-Fi" věží z vietnamských tržnic. Vždycky mám radost, když někoho přesvědčím, a on si kvalitní reprodukci vezme za svou. Bude tak poslouchat a třeba i učit další lidi, jak to má znít. Byl bych pro založení "cechu kultury reprodukce, nebo vůbec zvukařského cechu jako takového". A není to jen domácí poslech. Vždycky mě rozčílí, když na mě v hospodě rádio chrlí reklamy, které nikdo nevnímá. Tam má být CD měnič a každý podnik si má pouštět svou muziku. I to už může být pro mě vodítkem, jestli si tam sednu a nebo půjdu jinam, kde hrají lépe.

 

Kontakt:

František Kropík, Roudné 166, 370 07 České Budějovice

tel. 0602/272966, 0608/272966, tel./fax 038/6460344

e-mail: info@audiokropik.cz, www.audiokropik.cz

Psáno pro časopis Muzikus