Bsound - Jezdící zvukaři

No schválně - kolik máte v obýváku u vás doma rezonančních a absorpčních akustických panelů, aby vaše drahá a ctěná namísto oltáře postavená high-endová sestava správně vyzněla? Já sice taky žádnej, ale o mně se tu nepíše. Tentokrát jsem za zajímavým a osobitým pohledem na živě zvukařskou práci připádloval ještě bezlistými údolími v podhůří Beskyd po místně příslušné Bečvě až do Vsetína.

Značka v nadpisu je firmou jednoho muže a tím je pan Petr Bazel. Nechal jsem si uvařit kafe v jeho panelákovém bytě, v němž má taky malé domácí studio. A jak už shora naznačeno, v obýváku má současně svůj studiový akusticky upravený show-room.

Jak mi řekl, v rodině jsou kolem něj skoro samí výkonní muzikanti, tak se tím, že od muziky sběhl k technice, stal trochu odrodilcem. Než se kafe uvařilo, pustil mi pár jazzových nahrávek, které zrovna míchal, neboť živé ozvučování střídá s domácí studiovou prací.

Takže tímhle se zabýváte, když nejezdíte s aparátem?

Mě to hlavně baví a člověk taky nabývá spoustu informací a zkušeností, protože je dostatek času vymýšlet a experimentovat. Já jsem se ke zvukaření dostal díky rodinnému prostředí, zázemí a bratrovi. Je o dvanáct let starší - on dělat muziku musel, tuším, že dvanáct let hrával první housle v komorním orchestru. A vždy byl trochu posedlý kvalitním domácím poslechem. A já jsem byl druhé a mladší dítě, to znamená, že na mě byla trošku volnější ruka, muziku jsem taky dělat musel, klavír, dostával jsem „mlatu“ každý den, protože jsem nechtěl cvičit, nicméně víc jsem zabředával do techniky. Zajímalo mě to a taky bavilo. Takže brácha šel dělat konzervatoř, já jsem šel dělat elektrotechnickou školu, ale samozřejmě hudební věci u nás stranou nikdy nešly, ba naopak.

Někdy ve čtrnácti jsem začal bastlit jednoduché mikrofonní obvůdky, třeba mikrofonní předzesilovač, a posléze, jak jsem začal chodit na průmyslovku, jsem si vyrobil maličký mixážní pultík, osmikanálový, ze kterého vznikly první nahrávky. Některé mám dodnes na „mástrech“ a mám hroznou radost, že se za ně nemusím stydět.

Cítíte se víc jako studiový zvukař, který kvůli obživě zvučí živě, nebo naopak? Anebo úplně jinak?

Cítím se jako člověk, kterého to zajímá a baví a dělám obě dvě tyto činnosti. Protože když člověk dělá činnost jenom jednu, tak mu začne lézt krkem. Ať člověk vleze kdekoliv, kde jsou lidé pevně zaměstnaní, vidí ten nezájem, neochotu a nedůslednost. A minimálně v tom mém oboru by to tak být nemělo. A navíc každý podnikatel si svého podnikání hledí jako svého dítěte.

Takže já zvučím a ve volném čase nahrávám. A člověk se tak zároveň i rozvíjí, protože má spoustu času na to bádat, jaký udělat zvukový design té nahrávce, co jsem tady pouštěl, a snažit se vytvořit reálné prostředí, kdy při zavření očí si vybavím, jak je hudební těleso rozmístěné v prostoru, jestli dát malý buben do takového hallu nebo jiného, jestli udělat hlas velký nebo menší a zase proti němu nějaký kontrast... A tyto nabyté informace pak můžu využívat na „lajfce“.

Samozřejmě by bylo vhodné, když z toho pódia leze něco kloudného, aby si člověk mohl takhle vyhrát. Ale už jsem zažil párkrát takové kapely, kde jsem se pěkně ukojil. Třeba nádherné koncerty Septetu plus Dalibora Kaprase s Maruškou Rottrovou, ozvučení orchestrů, jak s klasickým repertoárem, tak s úpravami největších rockových hitů, prostě nádhera. To byly a jsou moje nejpěknější koncerty. Člověk u takových souborů neřeší záležitosti, které má řešit kapela, ale snaží se vykouzlit krásný mohutný zvuk.

Zkusím svou oblíbenou otázku: Ozve se zákazník, ví o zvučení kulový, vy kouknete do kalendáře a máte čas. Co následuje?

Následují otázky: Co to je za akce? Jaký je to typ akce? Pro kolik je to lidí a kdo tam bude hrát? Tady se nic ošidit nedá. A ohledně světel, light designu scény - to je právě ta domluva. Za málo peněz míň, za moc peněz může člověk udělat všechno. Spíš se proto vždycky ptám, jaký oni mají předpokládaný rozpočet, a já jim podle té částky, co mají uvolněnou, zhruba nastřílím techniku a udělám jim návrh, jak by to mohlo vypadat. Samozřejmě musím mít čas. Techniky mám povícero, mám vytvořené takové skupinky kolegů, kteří fungují. Tři akce za den se dají ještě bez problémů zvládnout.

Takže jste schopen fungovat paralelně na více místech?

Takhle se to snažím vždycky dělat, že se mi akce kupí, protože mám toho systému relativně dost a většinou ho člověk nebere všechen na jedno místo. Takže jsem schopen udělat současně dvě akce o velikosti dvou až třech tisíc lidí a jednu menšího charakteru. Pódium a support nevlastním, ale mám tady ve vzdálenosti patnácti kilometrů dodavatele, se kterým spolupracuji už řádku let.

A jaký máte akční rádius? Zhruba.

Já dojedu všude.

Na Island?

Jako po Čechách a Slovensku...

Specializujete se na menší sály, větší haly, nebo vůbec nějak?

Záleží taky na stylu. Pokud to bude nějaký normální pop, tak jsem schopen udělat akci do nějakých sedmi osmi tisíc lidí. To je strop. Pokud bych se stejným aparátem dělal nějaký tvrdý heavy metal nebo nějakou tvrdší muziku, tak automaticky řekněme mínus tři tisíce lidí dolů. Podle toho, co je to za akci. V tomto zase mám odhad a jsem soudný. Nebudu se hnát tam, na co nemám vybavení.

Open air?

Dělal jsem největší v Brně pro devět tisíc lidí, No-Name, Mandrage a podobně. Aparát na tu popovou scénu dostačoval bohatě. Kdyby tam byly nějaký dvojkopáky od začátku do konce, tak to bude málo, protože tito lidé jsou vysazeni na kravál. Jednou jsem měl tu čest i na Masters of Rock - tam jsem si teda užil. Hlavně se špunty v uších. Jsou to blázni. Nevím, co je pravda, jestli si tímto hlukem léčí ego technický personál, nebo jestli ta kapela tak špatně hraje, že musí zakrývat chyby kraválem. Člověk přece v takovém hluku nemůže vnímat žádný detail, vůbec nic. Tady i ze své studiové práce vím, že člověk musí poslouchat v takové hlasitosti, aby byl schopen najít problém, jak hudební, tak technický. A to při velké hlasitosti poslechu dost dobře nejde. Když člověk při míchání poslouchá hodně potichu, tak má tendenci přidávat okraje pásma - spodky, vršky, protože fyziologie ucha nějak funguje a křivky stejné hlasitosti jsou tam dané. A zase naopak, když míchám nahlas, tak to tam není. A při domácí práci to mám ještě tak, že druhý výsledný poslech dělám i tady (v akusticky upraveném pokoji, pozn. aut.). To znamená, že nemíchám jenom na Alesisech (Alesis Monitor One tady slouží za near-field monitory v domácím studiu, pozn. aut.) nebo na sluchátkách (high-endová AKG K1000, pozn. aut.), ale kontroluji si to tady i na velkém systému. Takže mám dvě místnosti a myslím si, že to je dobré, protože dnešní nahrávky, když to řeknu lidově, hučí - bučí. Protože dneska je technika zcela dostupná pro všechny, ale přípona „studiové“, bohužel dnes neznamená kvalitní.

Když si poslechnete nahrávky z 80. či 90. let, tak to má hloubku, šířku, nahrávka je plastická, dýchá to, je to pěkně neafektované. Dneska je to suché, hnusné, zkomprimované - jenom takový obdélník se vám objeví na počítači, když si to náhodou člověk nagrabuje. Jako kdybych si vzal štěteček s modrou barvou na „čváchnul“ ho na obrazovku. A efekty se dneska snad nepoužívají. A zjistil jsem, že spousta zvukařů efekty používat ani neumí, hodně se dnes míchá totiž očima, a ne ušima. Efekty jsou vyjadřovací prostředek - jak v nahrávkách, tak na živo -, který má člověka v představách někam posunout.

Preferujete nějakou značku beden?

Značku beden zásadně nepreferuji, jsem zastáncem toho, že v dnešní době sice jsou rozdíly v kvalitě, ale od určité ceny všechno nějak funguje. Dneska je velmi preferovaná L’Acoustic Kara, ale když budu měnit systém, tak si ji nikdy nekoupím jenom z toho důvodu, protože to mají všichni. Nejsem ovce.

A jak tedy aparaturu vybíráte?

Když jsem si před šesti lety kupoval větší PA, tak jsem si zjistil, kdo má to a ono, domluvil jsem se, přišel si poslechnout a podle toho jsem usoudil, co bude tady pro mou firmu to nejvhodnější. Protože se neřeší jenom peníze, ale i velikost, váha, prostě všechno. Nechci nikdy větší systém než osmičkový (velikost měničů 8”, pozn. aut.), protože mi přijdou vhodné pro široké použití. V malém počtu s nimi uděláte malou akci - nezabírá to místo, a ve velkém počtu s tím udělám relativně velkou akci. Ale jak jsou třeba K1, Verteky, Adamson Y10, to už jsou relativně velké systémy a ono není dobré jenom mít velkou bednu a zaplatit za ni ranec peněz, ale je tady taky druhá stránka věci - skladování, zavěšování. Na co je zavěsím, když vím, že velká spousta supportů má výšku kolem osmi metrů? Viděl jsem jednu nejmenovanou firmu, že měla systém zavěšený v takové výšce, že poslední box měla jeden a půl metru nad zemí. To udělá opravdu jenom blbec. Takže u osmičkového systému zůstanu.

Mít excelentní a drahý systém neznamená mít kvalitní sound, tam těch kritérii je dost, které to zásadně ovlivňují, To je právě ta věc, u které jsem strašně zlý na kolegy z oboru, že neřeší, co se má řešit, a sice muzika. Všichni řeší jenom dráty a techniku, proto všem takovým říkám elektrikáři.

Vraťme se k tomu volajícímu zákazníkovi. Obšancujete si sál před akcí?

Pokud je to nějaká specifická akce, tak jsem velice ochoten se podívat, ale pokud je to standardní koncert, tak stačí počet lidí, jestli se hraje na balkon, výška stropu, přívod - prostě ty základní informace, protože s tím člověk stejně víc nevymyslí. A důležité je, co tam bude za hudební těleso, aby člověk znal jejich požadavky. Důležité je mít na koncertě pohodu a dobrou náladu. Potom se ti lidé mají navzájem rádi a funguje to. Lepší než všechno odkývat, a potom polovina věcí bude chybět.

Co se PA týče, mám systém RCF TT33 v počtu dvacet čtyři kusů modulů, což mi dostačuje. Jde řídit i na dálku po RDnetu. Softwarový program k tomu je, jenomže stejně, jedna věc je teorie, co vám ukáže počítač, a jiná je praxe. Pořád se snažím používat víc mozek a uši než techniku. To si myslím, že funguje líp. Je krásné, že někdo počítá, simuluje, šumí, měří, klepe v sále, ale pak si tam zapnu CD a řeknu: „Co to je? Tak to přece nezní, ale teď je to správně nastaveno, protože to ukázalo zařízení.“ Na to já nehraju.

Jak se subwoofery? Fázujete je?

Dělám to tím způsobem, že si hodím dělicí frekvenci, přefázuji vršky a tam, kde se mi to vyruší, jsou ve fázi. Platí to pro jedno místo a jednu frekvenci ideálně.

Bedny v kardioidním modu nepoužívám. Mám koupené subbasy TT56 od RCF a spodků na pódiu je relativně dost málo. Spíš si hraji s tím, aby byly basové frekvence co nejlineárnější v prostoru pro posluchače zpožďováním.

A pro lidi, co to strašně řeší: Ať si uvědomí, kolik signálu a co mi jde z těch subbasů. Tam jde v podstatě asi z osmdesáti procent kopák. Basová bedna z principu je nejdražší, největší nejtěžší a udělá nejmíň práce, ale je potřebná na to „bum“. Ani nemůžu říct, že basová kytara tam nějak moc zalézá, protože basová linka by měla být čitelná.

Co světla?

Také řeším, mám jeden Pearl 2004 a jeden kus Experta (Avolites, pozn. red.) a fungují jak hodinky. Světla Martin, GLP, nebudu se tajit tím, že mám i nějakou Čínu. Mám nějaké sny, která bych chtěl, nicméně je to natolik drahé, že... To se mi spíš vyplatí na větší akci další světla půjčit, neboť je mám k dispozici za relativně solidní pronájem, takže si skoro říkám, že to ani nemá cenu kupovat.

Tak, kafe dopito, mistra zvuku volala jiná práce a já jsem zase odpádloval touž Bečvou zpátky dolů, tentokrát po proudu. „Nakvákali“ jsme toho ve studiu i u stolu sice mnohem víc, ale na papír se všechno nevejde, takže něco zůstalo mezi námi děvčaty. Ale v každém případě jsem rád, že jsem se s panem Petrem Bazelem setkal.