Potkat dnes řemeslníka, jehož byznys stojí jen na prvotřídní práci, není právě běžné. Londýnsky kytarář Graham Noden ale takovou výjimkou je. Neinzeruje ani se nikterak nezviditelňuje. Reklamu mu dělají zákazníci, kluci z garážových kapel i velké hvězdy. Graham totiž dělal kytary legendám jako Brianu Mayovi, Chucku Berrymu, Jeffovi Beckovi či třeba současným Coldplay.
Cesta do dílny Grahama Nodena (1954) vede přes obchod s kytarovou rockovou klasikou na uzounké a strmé schody. V suterénní dílničce to není o nic lepší. Od kytaráře Grahamova významu byste čekali honosnější prostor a snad i zeď plnou podpisů. Nic takového tu ale nenajdete. Graham pracuje v této dílničce od roku 1983 a o stěhovaní nikdy neuvažoval: „Líbí se mi tu. Že tu není denní světlo, mě nevadí. Možná by mělo.“
Graham vyrůstal ve zlaté éře britského beatu, a ovlivněn Beatles, Searchers a dalšími, chtěl kytaru: „Mým snem byl mentolově zelený strat. Co jsem ale dostal, byla klasická kytara se strunami míli nad hmatníkem... Neměl jsem ale učitele ani přirozený talent a tak jsem s tím přestal.“
Jako sedmnáctiletý nastoupil na London College of Furniture, když nábytkářská škola otevřela obor elektronické hudby. „Příjmačkama jsem se prolhal,“ přiznává Graham, „o elektronice jsem neměl ani páru. Byly tam vertikální synťáky a další krámy a já ani netušil, co se kolem děje. Za chvíli začalo být jasné, že zatím co já jsem měl středoškolskou matiku, ostatní byli jíž někde úplně jinde. Tak jsem přesedlal na odbor výroby kytar a zjistil, co umím dělat... Nevím, kolik lidí má takové štěstí... Když v sedmnácti zjistíš, co dokážeš dělat přirozeně, co tě uživí a co miluješ, a na co se nepotřebuješ nadřít, abys tomu porozuměl, to musí být svatý grál práce. Pro mě je to, co dělám, naprosto přirozené. Máš problém, sedneš si, přemýšlíš o tom... snadnější už život být nemůže.“
Graham přitom neměl vůbec žádné zkušenosti s prací s dřevem. „Vyrobil jsem stojan na kravaty, znáš to, tři kousky dřeva. A podařilo se mi potopit model lodě. Což není lehký...“
První kytara, kterou měl spravit, byl ’59 Les Paul. O tuhle krásku pečuje dodnes. První kytara, kterou vyrobil, byla tak dobrá, že, jak říká, dodnes projde kritickou analýzou. Svou druhou kytaru prodal. Dělal pro přátele a jejich známé, a tak se začaly šířit zvěsti o talentovaném kytaráři. Brzy si našel práci v jednom z mnoha londýnských obchodů s hudebními nástroji.
Ten ale dlouho nevydržel a Graham se octnul na konci studia. „Odešel jsem ze školy bez sebemenší znalosti, jak vlastně funguje svět. Ne že by mi to dnes bylo jasný... Ale začal jsem s opravami a výrobou a lidé ke mně přicházeli. Tak to šlo deset let. Nikdy jsem moc nevydělal. Nikdy jsem nepochopil, jak se to dělá.“
Konec začátků
Na existenci to ale stačilo. Ozval se mu nějaký obchod, Graham vyzvednul kytaru, spravil ji a zanesl zase zpátky. Pak se ale oženil a s manželkou již museli uvolnit úspory na splácení hypotéky. Tehdy narazil na inzerát obchodu Andy’s, kde se sháněli po opraváři: „Tak jsem si řek’, že si je vyzkouším.“
Graham měl již tehdy skvělou pověst, což trochu mírní velkohubé prohlášení, nicméně přiznává, že byl namyšlený. Tvrdí ale, že to ne on si po Londýně udělal dobré jméno: „To udělali zákazníci.“
Na pohovor do Andy’s přišel s několika kytarami na ukázku a místo dostal. A pak začala legrace.
„Dva týdny po tom, co jsem přišel, odpojili telefony. Poprvé! V celém krámě! Zjistil jsem, že Andy’s nebyla ideálně vedená firma. Jo, ptal jsem se na ni a smrdělo to, ale oni měli pro mně práci a já jsem musel platit účty. Byli jsme tři kytaráři a pár učedníků, dělali jsme ohromné množství zakázek a pod cenou, jen abychom udrželi obchod i zákazníky prvotřídní prací.“
Takhle to šlo asi tři roky až do prvního bankrotu Andyho obchodu. Jeho majitel dlužil Grahamovi na mzdě dvacet tisíc liber. „Oni neměli peníze, a tak dílna přešla na mě. Ještě asi rok jsem ji ale vedl jako součást Andy’s, bylo pro mne důležité, aby obchod přežil.“
Jak vzpomíná Graham, Andy zbankrotoval celkem třikrát, ačkoliv dvakrát se den na to obchod otevřel pod jiným jménem. Dnes se Andy’s jmenuje Music Ground a má jiné majitele. Když se ale zeptáte na Andy’s, spolehlivě vás nasměrují.
Galerie slavných
Tak jako již nasměrovali nejednu kytarovou legendu. Graham dělal pro kdekoho, jak říká, jinak to nejde, když jste ve fochu tak dlouho. Na legendách ale nezáleží. „Pro vikáře od naproti jsme opravovali zlomené svícny. Byly tady kytary buskerů z metra, alkoholiků, kteří jsou dávno po smrti. Není to o jménech.“ Ta skutečně lezou z Grahama jak z chlupatý deky. „Podívej se,“ říká, „léta jsem chodil jeden motorkář. Přines’ kytaru, prohodili jsme pár slov, my ji spravili, pak si pro ni přišel. Jmenoval se Jeremy, to je vše, co jsem věděl. Vše, co jsem potřeboval vědět. Jednoho dne zase přines’ kytaru, my ji spravili, a on říká, že si pro ni nemůže přijít, a jestli by se mohla zastavit jeho manželka. ,Samozřejmě, jak se jmenuje?‘, Sinead Cusack,‘ povídá. Že Sinead Cusack je známa britská herečka, to jsem dokonce věděl i já! A když je ona jeho paní, to znamená, že tenhle chlápek je Jeremy Irons! Pořád sem chodí s kytarou, pořád je to Jeremy a pořád je to príma chlap.“
Z doslechu ale vím o několika kytarových hrdinech a na jedno jméno se Graham chytá. „Chuck Berry byl speciální,“ říká a na mé naléhání se rozpovídá o střetnutí s otcem rockandrollu. „Chuck Berry byl na Denmark Street a potřeboval něco s kytarou, což jsme udělali. Bylo to příjemné setkání, je to skvělý chlap. Byl velice elegantní, kvádro a tak. Slyšíš různé historky, jak se někde objeví a chce za svůj koncert hotovost. Ale podívej se na to takhle. Jeho historie sahá do prvopočátku rocku, do doby, kdy se s lidmi černý pleti nezacházelo dobře, jestli jim zaplatili za koncert, tak to byl nejspíš bonus, zejména když byl do toho zapojenej bílej chlápek. Tak proč by se měl chovat jinak? Ke mně byl milej. Já k němu taky. Bylo hezké potkat někoho z historie. Za třicet sekund mě zbavil trémy pracovat s legendou, jako je on. To bylo někdy v osmdesátým pátým nebo sedmým.“
S Jeffem Beckem se Graham osobně nesetkal, ale jeho kytary měl na stole několikrát, což bylo „cool“, protože Beck si většinu kytarářské práce dělá sám. „Pokud chceš novější jména, tak s Coldplay jsme spolupracovali ještě před tím, než prorazili. Příjemnější lidi neznám. Reklamní vložka: Jděte na koncert. Jsou dvakrát tak dobří :-)“
Graham je jedním z mála lidí, kteří měli štěstí prozkoumat Red Special (Červený speciál) Briana Maye ze skupiny Queen. „Je to príma chlap, velice inteligentní, i když taky udělal pitomost, jak sám řekl, když zdvojil přepínače fáze snímačů. Všichni ale děláme chyby.“
„Bylo fascinující vidět jeho původní kytaru a pochopit, jak vlastně funguje a jak špatné jsou některé kopie. Mně se ta kytara nelíbí, ale je dobře udělaná a je inteligentní,“ zdůrazňuje Graham s upřímným uznáním. „Inteligentní v tom smyslu, jak Brian vyřešil problémy při výrobě nástroje tak, aby to spolu fungovalo. Bylo zábavné to zkoumat. Naší úlohou bylo předělat nástroj, který od někoho dostal, na nástroj, který by se více podobal originálu. Což bylo zábavné. Jo, a je to výtečný hráč, opravdu.“
Když namítám, že slavná jména by jistě byla magnetem pro zákazníky, Graham suše konstatuje, že jsou stejně vytížení na sto procent a dělat se dá jen dvanáct hodin denně.
„Taky by to by znamenalo, že myslíš na byznys. A já nemyslím. Když jsou čísla na konci týdne jakž takž černá, je to OK. Tohle je můj labák, to je moje pracovna. Lidi sem přicházejí a chtějí něco bizarního... to je jako dar z nebes. Třeba Chrisie (Chris Martin z Coldplay) někde spatřil marxofon, což je takový zajímavý nástroj z 19. století, a chtěl to nějak aplikovat na kytaru. To byla příležitost být inženýrem, hudebníkem a vším jiným a stvořit něco unikátního. Může být něco lepšího? Děláš pro dobrý lidi, něco, co ještě nikdo předtím nezkoušel, zkoumáš, jak spojit dva naprosto odlišné nástroje...“
Individualita a inovace
Na vlastní kůži jsem zažil, že Graham nerozlišuje, jestli jste hvězda, nebo hrajete v obýváku. Umí ale odhadnout lidi a přizpůsobí se slovníkem i přízvukem, aby se cítili příjemně a řekli mu, co s kytarou chtějí, nebo raději, co s ní nechtějí udělat. Podstatné je, říká Graham, aby se člověk cítil s kytarou pohodlně, aby ji měl rád. „Nemá smysl předělávat nástroj, který nenávidíš. To je lepší ho spravit, prodat a koupit pak něco, co ti sedne.“
Jestli ale čekáte radu typu jedině Gibson nebo Fender, tak jste na omylu. Tahleta snobárna, typická pro některé „mistry“, kteří v zájmu tradice ohrnují nos nad humbuckery a Floyd Rosy je Grahamovi cizí. Říká, že všechny kytary mají právo existovat, i když ho některé věci kytarového světa iritují.
„Třeba šílenství nastavitelného nultého pražce. Ten se, dle mých vědomostí, prvně objevil v 18. století a jako s obchodním produktem s tím přišla firma Microfrets. Byl to hloupý nápad jak v 18. století, tak na konci století dvacátého, a je to prokaetě hloupý nápad i teď. Když nemáš nulu, nenastavíš intonaci. Jistě, nastavitelný nultý pražec zlepší intonaci na prvních pěti pražcích, ke škodě zbytku kytary, a pak je problém s intonací. Je mi líto, ale já využívám více než jen těch prvních pět pražců. Když máš peníze, jdi do toho, jestli jsi tak praštěnej, nemohu ti pomoc.“
Graham je ve svém živlu a naplňuje varování, že když začne, tak mluví, dokud ho někdo nezastaví. Což stejně nemám v úmyslu.
„Nebo Gibson Robot. Absolutně fascinující slepá ulička. Ale nezačnu teď přemýšlet nad tím, že snad budu vyrábět robotické kytary. Kdybych neuměl naladit kytaru lépe než robot, praštil bych s tím před dvaceti lety. Musíš být schopný ladit líp než robotická kytara. Robot ti nedá temperované ladění jako třeba temperované ladění na klavíru. Kytaru jde naladit jen tak dobře, jak to jde na dvanácti pražcích.“ Nesměle namítám, že stroje jsou tu na to, aby dělaly věci lépe... „Stroje jsou skvělé ve svém oboru. Ale jen ve svém oboru. Kytary se liší menzurou a tloušťkou strun, takže to máš různé tlaky a tahy pro dané temperované ladění. Jistě, můžeš nastavit robotickou kytaru, aby to tak naladila, ale je tu jeden konkrétní problém. Abys měl stabilní kytaru, musíš mít struny plně natažený, jinak to vede k nestabilitě, když nehraješ s tou největší jemností. Já nejsem takový hráč, používám tlusté struny a hraji tvrdě. A hádej,“ směje se Graham na celé kolo, „co se píše v návodu na robotickou kytaru. Nepřetěžujte struny (do not overstretch strings). Je mi líto, ale to je vtip. To mám hrát jak s kočičí packou? Ne, je to fascinující vývoj, ale taky slepá ulička. Něco jako dokonalá harmonie. Vyrobili jsme pár kytar s perfektní harmonii, zkřesané z devětapadesáti pražců, které potřebuješ, na devětadvacet, na které máš jakou-takou šanci něco fyzicky uhrát. Jenže na to, abys na ni mohl hrát, musíš být, za a, proklatě dobrej, což já nejsem, a za b, můžeš hrát jen s někým, kdo má taky nástroj s dokonalou harmonií. A těch mnoho není. Takže znovu, naprostá ztráta času.“
Mistr a učedníci
Jednou z věcí, které mě u Grahama překvapily, je, že má pořad v dílničce učně, přesně jak to známe z dob mistrů a tovaryšů. Jednomu z nich chtěl dokonce předat byznys. Byla to malá hubená holka s copem... „Charlie byla nejlepší učeň, jakého jsem kdy měl. Přišla, když jí bylo šestnáct, a zůstala šest let. Začala mít vážné problémy s paží. Mysleli jsme si, že jde o tendinitidu (zánět šlachy), ukázalo se ale, že je to něco mnohem závažnějšího. Byla to tragédie, měla na kytařinu přirozené nadání, tuhle práci už ale, bohužel, nebude moct nikdy dělat.“
V den interview mě do dílny vpustil jeden z učedníků, vypadal tak na osmnáct devatenáct a na mou otázku, jestli dělal kytarářskou práci před příchodem ke Grahamovi, odpověděl: „Ne, ale, ale asi čtyři měsíce jsem prodával nahoře kytary.“ Jak se ukázalo, mistr má docela specifické metody přirozeného výběru.
„Když někoho hledáme, tak si pozveme uchazeče na jeden den, projdeme s ním základy nastavení kytary, a buď k tomu má předpoklady, nebo ne. Když jo, dohodneme se.“ Překvapuje mě ale, když se Graham vytasí s tvrzením, že nevyžaduje, aby měl uchazeč zkušeností s prácí se dřevem.
„Mám dvě otázky. Svedeš fyzicky zvládnout pracovní nástroje? To se dá zlepšit. Jestli máš základní zručnost, o zbytek se postaráme. Druhou, důležitější otázkou, je myšlení. Když nemáš kytaru v hlavě, a to se pozná z toho, jak o ni mluvíš a co s ní děláš, tak jsi pro mě nepoužitelný. Můžeš být sebelepší ve všem jiném, ale v mém světě, v kytarovém světě, není pro tebe místo.“
Nepomůže ani skvělý profesní životopis. Spíš naopak.
„Jakmile jsi už pro někoho dělal, jseš diskvalifikovanej. Přeprogramovat někoho z jeho návyků je zkrátka příliš obtížné. Jednou jsme tady měli kluka, který dělal pro Gibsona. To byla noční můra. Neuzavírám se před novými způsoby, jak dělat to nebo tamto, když máš lepší past na myši, sem s ní. Když je lepší než moje, tak ta moje- a čerta se starám, jestli jsem ji používal osmatřicet let nebo ne - letí z okna a já budu používat tvoji past. Ale jenom, když je lepší. Jestli je lepší moje, tak ta tvoje jde oknem a už se o ni nebude nikdy mluvit.“
Tohle mi připadá hodně vzdálené od způsobu, jakým Britové přistupují k novinkám, protože se většinou řídí příslovím „dobré pro tátu, dobré pro mne, dobré pro syna“.
„Podívej,“ povídá Graham, „měl jsem jednou nového učně, bylo to v době, když se futrály přestaly vyrábět z vinylu, na kterém lepicí páska drží, a začaly vyrábět z plátna, na kterém páska nedrží. Lepili jsme ty pásky na futrály s číslem zakázky a šíleli u toho, protože se to pořád odlepovalo... Takže ten nový chlápek přišel, ukázali jsme mu, jak přijmout a zapsat kytaru. Přichází zákazník, ten učeň je samé ,ano pane, ano pane‘, zapíše kytaru, vezme kousek pásky, napíše číslo, stoupne si k futrálu, přestrčí pásku přes rukojeť a slepí pásku lepkavou stranou na sebe... A my na to čumíme jak troubové! Tříěsíční problém vyřešen za vteřinu někým, kdo myslel jinak. Už nikdy jsme to naším způsobem nedělali.“
Budoucnost
Když plán s Charlie nedošel šťastného konce, vypracoval osud plán B. Graham chce vedení byznysu předat svému synovi. Ten taky pracuje v dílně, i když, jak říká Graham, tuhle práci nikdy dělat nechtěl.
„Já jsme do své práce zamilován, můj syn ne. Má rád to, co dělá, ale není do toho zamilovaný. To ho dělá vhodnějším pro vedení podniku inteligentnějším způsobem. Pravděpodobně z toho udělá víc, než bych kdy svedl já, protože já se o to nestarám. Je to naprosto jasné,“ připomíná Graham svůj nezájem o věci obchodní a prozrazuje, že se chystají začat prodej zrestaurovaných kytar.
„Jedna z věcí, kterých byl svědkem, byly fyzické škody, které mi způsobila tahleta práce. Jsem teď jako hráč dost omezený, nevydržím hrát víc než patnáct minut. Pak se mi rozpadnou ruce. To víš, chronická tendinitída,“ končí Graham interview se smíchem.
