Když si Richard Müller na natáčení své nejnovější desky s názvem 44 pozval muzikantská esa Omara Hakima, Hirama Bullocka, Willa Lee a Anthonyho Jacksona, vzbudilo to rozruch i v těch kruzích, kde se běžně zpěvákovo jméno ve všech pádech neskloňuje. Ano, mám na mysli lidi "od fochu". A právě mnozí z nich si nenechali ujít jedinečnou příležitost vidět zmíněné hudebníky (kromě Anthonyho Jacksona) naživo, doplněné o klávesistu a zpěváka Clifforda Cartera a kytaristu, zvukaře a producenta Mika Cafrreyho. I proto jsme se na koncert vypravili i my, abychom vám poskytli informace o tom, jaké technické vybavení tato nevšední sestava používá.
Od hudebníků s pověstí virtuózů, mezi které se Hakim, Bullock či Lee řadí, by mnozí očekávali až hysterické puntíčkářství v přístupu k nástrojům či aparátům. Peter Deák z firmy backline.sk, která se starala o technické zázemí celého turné, mi však prozradil, že jejich technické požadavky byly až překvapivě skromné. Hiram Bullock údajně nedělal velký povyk kolem toho, na jaký aparát turné odehraje. Okamžitě kývl na nabídnutý Marshall JCM 900, který mnozí považují za jeden z nejméně povedených modelů této značky. Když později zjistil, že jako záloha je mu rovněž k dispozici JCM 800, nechal si oba aparáty zapojit ve stereo konfiguraci do jediného boxu Marshall 1960 s reproduktory Celestion Vintage 30, na který odehrál celé turné s výjimkou právě pražského vystoupení. V T-Mobile aréně si prohodil box s Caffreym, který do té doby rovněž používal box značky Marshall, se čtyřmi Celestiony G12-75, které mají mezi "puristy" podobně jako JCM 900 pověst spíše druhořadých výrobků (ve srovnání např. s "vintage" nebo "greenbacky").
Zajímavé je i to, že Bullock oba zesilovače použil pouze pro základní čistý zvuk, který není považován za jejich nejsilnější stránku. Navíc nastavuje korekce tak, že basy jsou téměř na maximu a středy a výšky shodně blízko minima. S sebou si přivezl pouze jedinou, na zákázku vyrobenou kytaru ("stratovského" typu) od japonského nástrojáře Ryuou Motoyama (s nápisem Kanij na hlavici), osazenou dvěma humbuckery a jedním singlem. V požadavcích kytaristé vůbec neuvedli záložní nástroje - Gibson Les Paul Classic, který byl připraven za pódiem pro případ nouze, byl pouze iniciativou Backlinu. Bullock si nechává před každým koncertem vyměnit struny a zřejmě spoléhá na to, že nové nepraskají. Používá Dean Markley Blue Steel 10-46, které jsou při výrobě kryogenicky ošetřeny (vystaveny extrémně nízkým teplotám) pro lepší stabilitu ladění. Jednou z nejdůležitějších součástí Bullockova signálového řetězce je pochopitelně jeho pedalboard. Mnohé by mohlo překvapit, jak "obyčejné" krabičky Hiram používá. Jedná se převážně o standardní modely firmy Boss. Na počátku řetězce byl zapojen wah pedál Vox, dále Boss OC-2 Octave, SD-1 Super Overdrive, CS-3 Compression Sustainer, BD-2 Blues Driver, PS-5 Super Shifter, DD-5 Digital Delay s připojeným externím pedálem na tap tempo a nakonec MXR Stereo Chorus, ze kterého signál putoval do aparátů. Pro ladění používal Bullock pedálovou ladičku Boss TU-2. Vše bylo propojeno kabely Monster Cable a bezdrátového systému Shure.
Šedou eminencí celého týmu byl Mike Caffrey, majitel newyorského studia Monster Island, kde se natáčely dvě poslední Müllerovy desky - Monogamný Vzťah a aktuální 44. Na turné se představil jako kytarista. Jako svůj jediný nástroj si přivezl kytaru Sadowsky, rovněž osazenou dvěma humbuckery a jedním jednocívkovým snímačem. Jako aparát používal Fender Super Reverb Silverface (přestavěný na Blackface), nebyl však spokojen se zvukem alnicových desetipalcových reproduktorů, a nechal proto zesilovač zapojit do zmíněného boxu Marshall. Jeho pedalboard obsahoval poněkud luxusnější výrobky než ten Bullockův. V bizardní a na první pohled neuspořádáné změti krabiček pod Caffreyho nohama se nacházely Fulltone Fulldrive 2, Fulltone OCD, Dunlop Uni-vibe, Boss CS-3, Envelope Filter a Stereo Chorus od firmy MXR a delay T-Rex Replica. K ladění sloužil opět Boss TU-2. Caffrey hrál na struny značky DR model Pure Blues 11-50.
Sestavy basistů bývají většinou o poznání jednodušší a Will Lee není výjimkou. Svou baskytaru Lakland měl zapojenou do hlavy Ampeg SVT-4 Pro a boxu Ampeg s osmi 100W desetipalcovými reproduktory. Jako jediný efekt používal EBS OctaBass, k ladění sloužil i u něj Boss TU-2, struny používal Dean Markley tlouštky 47.
Mnoho pozornosti, zejména hudebníků, se pochopitelně upíralo na Omara Hakima. Na rampě pro něj byla připravena souprava Pearl Master Custom MMX (4 vrstvy, uvnitř focus ring) s rozměry: velký buben 22 x 18, short tom 10 x 8, tom tomy 10 x 9, 12 x 10, 13 x 11, floor tomy 16 x 16 a 18 x 16. Malý buben rovněž ze série MMX 14 x 5,5, druhý snare byl mahagonový 13 x 5 model Omar Hakim. Dále používal páskový twin pedal Pearl. Činely byly kompletně značky Zildjian, konkrétně hi-hat New Beat 14", Avedis Thin Crash 13" (natural), 19" Crash (brilliant), 17" Avedis Medium Thin Crash (natural), K Custom Dark Ride, druhý ride 20" Avedis s nýty a 19" China Boy (natural). Hakim používá svůj signature model paliček značky Vic Firth, někdy také jazzový typ Vic Firth AJ1. Před každým koncertem si nechává vyměnit všechny blány - na tomech používal Remo Emperor, na malých bubnech Remo Control Sound nebo Power Stroke 3. Zvukař Janko Došek, který měl Müllerovo turné na starosti, mi prozradil, že zvučit pokaždé bubny s čerstvými blánami znamená pro zvukové techniky velké usnadnění - "hraje to samo".
Klávesista a zpěvák Clifford Carter používal na celém turné pouze Yamahu Motif 8.
Co se mikrofonů týče, spoléhal se zvukař Janko Došek na prověřené modely. Richard Müller zpíval na mikrofon Shure Beta 87, ostatní zpěvy byly snímány tradičně pomocí Shure SM58, kytarové boxy a malé bubny měly na starosti mikrofony Shure SM57, overheady byly AKG 3000 a Shure SM81, zkrátka naprosto standardní vybavení. Došek zmínil, že zajímavý oříšek bylo panoramatické umístění kytar - to kvůli stereo zapojení Bullockovy kytary.
Na závěr si neodpustím poznámku, že při pohledu např. právě na Bullockovo vybavení a jeho uvolněný přístup k výběru techniky je zřejmé, že na oněch donekonečna omílaných frázích o tom, jak bychom neměli technickou stránku hudby přeceňovat, přeci jen něco bude. Takže až nám příště někdo sdělí revoluční novinku o tom, že "tón je v prstech", neklepejme si na čelo. Možná si většina z nás význam tohoto tvrzení neuvědomuje dostatečně...
