Podivín není žádné vymyšlené místo z pohádek pro konání neobvyklých věcí, ale vcelku podivně malé městečko pěšky asi jedenáct kilometrů od Břeclavi severozápadním směrem podél řeky Dyje. A v tomto nepodivném městě na hranici Podluží sídlí mistr zvuku, pan Metoděj Skřeček, který se prostřednictvím společnosti První Země spolu se svými dcerami zabývá ozvučováním, svícením a stavbou pódií pro hudební produkce. A aby to hledači zvukařských firem neměli tak jednoduché, anebo právě aby měli, tak jejich internetová stránka slyší na jméno www.dobre-ozvuceni.cz.
Na malou firmu z malého města byl náhled do obchodního rejstříku docela úrodný. Společnost První Země, s. r. o., byla dne 1. prosince 2009 zapsána u Krajského soudu v Brně pod spisovou značkou C 64218 s identifikačním číslem 29189268. Ozvučování, jež je v zákonném ptydepe skryto pod označením „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“ je hlavní náplní práce společnosti. Vlastníky jsou páně Skřečkovy tři dcery. Co že to na Vyšehradě říkal Chrudoš kněžně Libuši? Ovšem zápis První Země do rejstříku není ani začátek ani konec historie ozvučovací kariéry pana Metoděje Skřečka, ta sahá do doby ještě před plyšákem. Přepsal jsem, co mi o tom nad sklenkou perlivé koly řekl sám.
Zkuste, prosím, zabrousit do vaší osobní archeologie. Jak jste se k ozvučování vlastně dostal?
Náhodou, naprostou náhodou. Ve svém rodném městečku jsem vedl pionýrskou skupinu, v níž byli dva mladí kluci, s kterýma jsme se skamarádili, byť byli o několik let mladší. Založili kapelu Chromatic s tím, že nechtěli dělat jenom hudbu, ale usilovali i nějaký výtvarný výraz na pódiu - plakáty, scéna a další věci. A protože jsem tehdy maloval a dělal grafiku, tak mě do té kapely zatáhli. Napřed jsem začal dělat plakáty. Pak jsem jim zkritizoval světla a kapelník mi řekl: „‘Dyž si tak chytrej, tak ukaž, jak to má vypadat.“ Tak jsem začal se světlama. V té době si sehnali profesionálního zvukaře, ale měl jednu vadu, měl radši alkohol než zvučení. Na kšeftech mi často nezbylo než zvučit. Začal jsem chtě nechtě jezdit jako zvukař. Pochopil, že to je strašně fajn, když má někoho, kdo mu zvuk bez problémů zastane. Začal mě posílat i na profesionální kšefty. Přes rok jsem jezdil s kapelama místo něho, protože on na to „neměl čas“. Dostal jsem jeho Baryna (tj. Barkas = dodávka se zvukem konzervy od sardinek vyráběná kdysi v socialistickém NDR, toť poznámka autorova), aparaturu, jezdil jsem a zvučil. To bylo někdy od mých devatenácti dvaceti let. Nakonec jsem hrával s různýma kapelama, už se svým aparátem. Dělal jsem všechno, od dechovky přes cimbálky až po metal.
V devadesátým čtvrtým roce jsem to na chvilku přerušil. A někdy zhruba před deseti lety jsem měl narozeniny. Dcery si řekly, že mi dají DÁREK.
Měli společného kamaráda zvukaře, který nahrává v profi studiu. Dárek spočíval v tom, že mě zavedli do toho studia a na nejmodernějším mixpultu DiGiCo jsem si hodinu mohl dělat, co jsem chtěl. Když viděli, jak mně svítí oči, tak se rozhodly, že mi koupí aparaturu. Založily firmu, nakoupily aparát a od té doby zase jezdím. Co by na to řekl ten váš Chrudoš?
Jaký preferujete značky?
U světel je mně to jedno. Co se týká zvuku, mám rád analogový zařízení, takže mám aparaturu KV2 Audio. Mixážní pult jsem původně koupil na radu pana Krampery Allen & Heath GL 2800. Jeho mikrofonní vstupy nejsou podle mě nic moc, ale protože mám stage-box, tak jedu do linek, pak to dělá fakt slušnej zvuk. Midas - toho mám taky velice rád. A z digitálních technologií nejčastěji jezdím se Soundcraftem řady Vi.
Mám radši zvuk analogu, ten se mi líbí, je mnohem plnější, věrnější a dynamičtější, na druhé straně výhody digitálních technologií jsou jasné. Nejvíc oceňuju možnost ukládání oblíbených nastavení a práci se scénami. Dneska jsou digitální pulty lepší než před deseti lety, kdy jsem znova začínal, ale abych řekl pravdu, ty mám je jenom proto, že se to chce. A taky je ve mně kus hračičky a digitály, to je jedna báječná blikavá a mámivá hračka. Nedivím se kolegům, že jim propadli.
Jakou jste zvládl zatím největší akci?
V podstatě nevím, protože jsme se od začátku dost rozrostli. Asi nějakých osm až deset tisíc lidí na městských přehlídkách. Sám mám radši menší akce, už su starší, nepotřebuju stavět hory beden.
Přizpůsobujete aparaturu sálům? Nejen nastavením, ale tím co si vezmete z domu.
Určitě. Speciálně si vybírám, jestli jedu s malýma basovýma systémama, nebo s většíma. Ve starších sokolovnách to rádo nahoukává. Kolem sta hertzů to umí dost zlobit. Někdy je lepší mít basy rychlejší než pomalejší. Je to ad hoc. Kde sály znám, umím si vybrat aparaturu líp. Když jedu na nový místo, vyberu si aparát podle nějakých fotek, náčrtku pořadatele, podle referencí, a pak na místě samém laboruju se zvukem. Za ty roky už mám dost zkušeností a dokážu odhadnout, co je pro daný typ sálu výhodnější.
Chodíte se předem dívat na místo činu? Oměřujete si prázdné sály?
Když je to akce, která by měla být aspoň trošku prestižní, tak určitě. Když mi jde o to, aby byl zvuk vynikající, tak mně stojí za to se tam podívat předem. Abych věděl, jak si co můžu dovolit, aby mně zvuk nezlobil. Když je to obyčejná zábava nebo ples, tak určitě ne.
Simulujete ty sály na nějakým softwaru?
Ne. Byly doby, kdy jsem si hrál se specielními analyzéry, ale ve většině případů jsem to vypl. Až na opravdový výjimky to dělám na ucho. Řeknu upřímně, mně se tyhle hračičky neosvědčily. Na drtivou většinu problémů mi stačí SAC2 od Krampery s jeho notch filtry. A když je nejhůř, pak nastoupí jednatřicetipásmový ekvalizér.
Nemám line-array systém, kde musí řešit systémoví inženýři, jak naprogramovat aparaturu na daný sál, protože celej line-array systém je postaven na fázích. To já dělat nemusím.
Máte nějakou metodu na umravňování muzikantů? Když třeba kytarista přelézá i přes PA.
Nejlepší je dobrej vtip. Zasmát se. To je opravdu nejlepší. Když jsem byl mladej, tak jsem přesvědčoval, skákal jsem na pódiu, dělal jsem peklo a dokazoval jsem, že já mám tu pravdu. Pak jsem zjistil, že tak akorát lidi otrávím, naštvu a natruc mě nevyhoví, byť si sami sobě zvuk kazí. Mnohem lepší je dojít, zasmát se a říct třeba: „Když ti to neladí, tak si to zesil.“ Vymyslím si nějakej podobnej vtípek, zasmějeme se tomu, a aniž bych cokoliv říkal, tak většinou ti kytaristi, týká se to většinou kytaristů, si Marshalla sami trochu stáhnou. Zkušenost je taková, že nejlepší, co může zvukař dělat, je, že se usmívá, je milej na muzikanty, pořadatele a na všechny, byť by je někdy... Ale veškerá naštvanost je jen kontraproduktivní. Naopak, musím se překonat, a jestli chcu dělat dobrej zvuk, musím ty ostatní přesvědčit, aby to chtěli sami taky. Pokud je nepřesvědčím, tak stejně nic nepomůže.
Pódium používáte svoje?
Ano rádi, můžeme se na něj spolehnout. Když dostaneme pouze ozvučení a světla a místo pódia je jakási železná konstrukce budící dojem, že ji po produkci odvezou rovnou na sběrný dvůr, potom si říkám, božínku proč? Pořadatelé si mnohdy neuvědomují, jaké následky může mít protržení zvetšelé plachty, nedej bože pád konstrukce. Poctivá práce s konstrukcí certifikovaného pódia je základ.
Co zavětrování?
Pokud je normální počasí, tak samo o sobě má naše pódium tuhost velkou, ale nebezpečí, že se zřítí, existuje. To se stalo mnoha firmám. Opravdu jde o zranění a o život. Tohle nepodceňujeme. Ale naši lidi jsou proškolení a ví, jak se co má dělat.
Bezpečnost, elektrikou počínaje - skoro každej zvukař stál někdy před problémem „enem bych tady potřeboval zapojit něco“ a všichni se hrozně diví a jsou uražení, že to zvukaři a osvětlovači odmítají. Dobře, máš mražák, ale do mé elektriky mi nic takovýho nedávej, nechci to. Když jenom vypadne jistič, tak to není zas takový problém, ale může to někomu zničit aparaturu. Nebudu se vůbec bavit o tom, že to „zařízení“, ať nenapadám jenom mražáky, může díky velmi často děsivému technickému stavu způsobit lidem zranění. A mrtvých bylo na českých pódiích po úrazu elektrickým proudem až moc. To bych musel u každého takového zařízení dělat práci revizního technika. Na pódiu muzikantům nedovolím z dobrých důvodů ani jejich vlastní prodlužku.
Máte v rozvaděči proudovej chránič?
Samozřejmě. To už ve starým, co jsem jezdil za komunistů, jsem ho měl.
Moje oblíbená otázka: Zavolá vám zákazník, že chce někde něco
nazvučit, v kalendáři máte volno, on sám o tom ví kulový. Jak s ním naložíte?
Pokusím se z něj vymámit, o co vlastně jde. Jestli budeme zvučit karneval masek a dětský soubory, nebo přehlídku trashmetalových kapel. Když vím, a aspoň řádově, v jakým prostředí to bude - sál, stará sokolovna, moderní kulturák, venkovní areál -, tak su schopen říct, kolik to bude stát a za jakých technických podmínek.
Co když se ozve někdo s požadavkem větším, než máte aparaturu? Dopůjčíte si?
Jako víc než deset tisíc lidí?
Já nevím, třeba.
To se mi stalo. Byl jsem osloven na ozvučení O2 arény, abych jim navrhl cenu. Zvážil jsem, jaký aparát použít, co bych si představoval, poslal jsem nahrubo rozpočet, a protože pořadatele neznám, napsal jsem, že chci zálohu osmdesát procent předem. A už se mi neozval. Což je pro mě signál, že je dobře, abych to s něma nedělal.
Několikrát se nám stalo, že nám pořadatel po akci nezaplatil. Utekl před koncem koncertu, a pak jsme z něho mámili peníze roky. Máme některý akce ještě nezaplacený, takže u neznámých pořadatelů postavíme aparát, vyzkoušíme a zkasírujeme. Když už jsou známí a víme, že to bude fungovat, nebo je tam nějaká organizace - obecní úřad nebo firma, která je známá, třeba produkční, a víme, že platí -, tak pochopitelně vystavíme fakturu, to není problém. Ale u neznámých lidí nebo organizací si dávám hodně velký pozor. Těch případů, kdy člověk odehraje velkej kšeft, a pak nedostane ani korunu, je hodně. Znám dost takových případů, specielně na Hodonínsku. Tam bez zaplacení dopředu vůbec nemá smysl hrát. I místní zvukaři, co tam znám, musí vzít peníze dopředu.
Jaký žánry se vám nejčastěji naskytnou?
Ani nevím, spíš vnímám, jestli se mi ten koncert líbil a zůstane mi v paměti. Nerad dělám statistiku, hraju jako zamlada, od cimbálky po metal. Mám rád každou dobrou muziku. Ale mám pár takových krásných věcí, který jsme v poslední době dělali...
Co to bylo?
Tak například v Čejkovicích jsme kolem Vánoc ozvučovali místní ženský sbor, ten byl naprosto vynikající. K tomu měli partu dětí, zpívaly i básničky a říkadla. Děcka byly bezprostřední, nebály se, sbor zpíval trojhlasně a čistě. Představte si obyčejný ženský, který baví zpívat a mají výborný vedení. Člověk by tam nečekal žádný velký umění, ale bylo to opravdu nádherný. Nebo jsem dělal akci v Hlohovci, taky přehlídka od děcek až po bigbít, před Vánocema Tom Zvardoň, takovej jazzík, výbornej muzikant, má skvělou basistku, která tou muzikou žije. Toho jsem zvučil už několikrát a pokaždé to bylo dobrý.
Nejraději stojím za pultem a „tančím“, to když zírám na potenciometry a nemusím na nic sahat. Mám obrovskou radost z dobře odvedené práce. Dělal jsem spoustu profíků, dobře udělaný, pochvaly, ale aby na koncert člověk vzpomínal, to se stane málokdy.
Zvuk nemůže být dobrej, když jsou špatní muzikanti. Taková ta pověra, že když si vezmem’ dobrýho zvukaře, budem’ mít dobrej zvuk, je naprostej nesmysl. Když nemám dobrej nástroj, sám su mizernej muzikant, a ještě si jako podklady pustím nějaké mp3, tak to nemůže znít dobře. To se pak snažíme rozmazat, aby to znělo aspoň trochu. Ale když je výborná kapela, ladí, hraje perfektně rytmicky a ve slušným prostředí, který to úplně nezabije, potom je zvuk vynikající.
Zvukař nemůže být hluchej, ale myslím si, že neudělá víc než třicet procent zvuku, že zbytek je na kapele, na aparátu a na prostředí. Zvukař buď využije, co má, anebo to celý zmastí. Protože i zvukaři jsou jenom lidi, co si budem’ vykládat. Trošku mě mrzí ten pocit, že zvukař nesmí udělat chybu. Protože když udělá sebemenší botu, tak je pod palbou kritiky.
Ze strany muzikantů...
Jo, ale že tam celou tu dobu někdo hraje mimo rytmus a někdo zpívá falešně, tak o tom se moc nemluví, chyba je na zvukaři. Že se nevidí, že jsme taky jenom lidi, že když jsme třeba dvanáct hodin na place, tak jsme unavení. To je právě neštěstí hudebních přehlídek. Dohraje jedna kapela, za čtvrt hodiny se musí postavit druhá a musí se hned hrát. Bez zkoušek. V tom okamžiku jste v situaci, kdy kapelu neznáte, jen zhruba si odhadnete úrovně a jede se. První dvě písničky, než člověk tu kapelu sladí... Prostě to tak je. A pak se pořadatel rozčiluje, proč tam ten profík půl hodiny zkouší. Ale když to chce udělat na první dobrou, tak půl hodiny zkoušení není nijak moc.
Poslední rok se mnou jezdí moje dcera, chytá se mixážního pultu a jde jí to. Z toho je mi krásně na duši a můžu se věnovat světlům jako zamlada. Je to vlastně majitelka firmy a moje šéfová, takže „běda mužům, kteří nepustí ženu za mixážní pult“.
Tak, nadějní muzikanti i profíci. Tady máte další pohled od mixpultu. Jiný, než ty ostatní, což je správně. Souhlaste, nebo ne, to je na vás. Příště zase odjinud.
www:
