Na některých zvukařských diskusních fórech jsem se párkrát setkal s názorem, že ekvalizace monitorů není nutná, a tuto nepotřebu ekvalizovat tam dotyční často radili i ostatním. Pokud se ve své zvukařské praxi pohybujete na celkově tišších akcích (mluvené slovo, cimbálovka, country, bluegrass a folkové kapely bez bicích apod.), je skutečně možné, že vám potřeba ekvalizovat víceméně nemusí ani vyvstat. Pokud ale již řešíte složitější akce hlasitějšího typu, většinou se minimálním drobným úpravám nevyhnete, což vám jistě potvrdí i kolegové z branže. Přitom potřebou ekvalizačních úprav nemusí být nutně a prvoplánově myšleno přímo potlačení vazbících frekvencí.
Nejdříve se podíváme tak nějak na celkové nastavení. To je do monitorů zpravidla trochu jiné než do PA. I dražší modely s firemním processingem mají k dispozici volby nastavení korekčních průběhů podle toho, zda daný box používáme jako součást PA, nebo jako monitor.
Zatímco do PA je naším cílem zpravidla rovná frekvenční charakteristika, do monitorů se většinou zdůrazňují středové frekvence, resp. potlačují basové a výškové. Jelikož monitor z 90 % slouží pro reprodukci zpěvu, jsou středy to nejdůležitější pro čitelnost, srozumitelnost a nosnost projevu. U celkového nastavení můžeme začít tím, že na ekvalizéru lehce potlačíme výšková pásma, což je jakási taková prevence proti vazbám na vysokých frekvencích. Na některých festivalových akcích s kapelou jsem se setkal s opravdu dost „odvýškovaným“ (řekněme až „zapařeným“) zvukem v monitorech, který už byl přece jen na škodu srozumitelnosti. Tato úprava by se měla provést opravdu s citem, záleží také na frekvenčním průběhu boxu.
Další potlačení se týká basových frekvencí - pásma pod 40 Hz můžeme stáhnout celá úplně dolů (na ekvalizérech i koncových zesilovačích bývá i tak zařazený filtr na 30 Hz, vše pod touto frekvencí se „páře“ i z nahrávek ze studií), další - 50, 63, částečně i 80 Hz můžeme taktéž potlačit. Tato úprava se provádí hlavně kvůli tomu, abychom monitor, jehož úkolem je reprodukovat hlavně středové frekvence, zbytečně nezaměstnávali přehráváním subbasů a basů, když si do něj náhodou kapela nechá „vysolit kopák“ nebo když přijedou Maxim Turbulenc. :-) I když si totiž někdo nechá zmíněný kopák do monitoru pustit, pravděpodobně je to kvůli přesnosti rytmiky, čili mu jde zejména o mlasknutí attacku než o nějaký žaludeční tlak - ten často stejně proniká k muzikantům směrem dozadu od PA (viz 7. díl o kardio nastavení subbasů). S takto nastaveným systémem už můžeme začít pracovat (některé dnešní špičkové moderní směrové monitory pracují již ve firemních presetech tak spolehlivě, že za normální situace často není potřeba dalších úprav), nicméně u většiny běžných je i tak lepší si monitory přece jen aspoň částečně „napísknout“ vazbou. Pokud nemáte nějaký (podotýkám kvalitní) eliminátor zpětné vazby, který to udělá sám za vás, pak nezbývá (a je to podle mě i nejjistější metoda) monitory „napísknout“ ručně. Čili - jeden kolega z vašeho týmu si před začátkem akce stoupne na pódium a bude „zacpávat“ kopulky již finálně umístěných mikrofonů, přičemž vy za pultem najíždíte hlasitostí, až se objeví vazba.
Pokud máte ekvalizér (nebo přímo analyzér), kde vazbící frekvenci přímo uvidíte, je to výhoda, pokud ne, je dobré „jí pomoct“ najetím příslušných pásem a následně potlačením těch, které budou nejnáchylnější. Při této činnosti doporučuji pracovat velmi opatrně a najíždět s pásmy či hlasitostí pomalu a jemně, každá prudce vzniklá vazba dává docela slušný „kouř“ vašim reproduktorům. Kolega „zacpávač“ kopulek by měl mít navíc zcela jistě špunty v uších, ono poslouchat např. čtvrt hodiny pískání monitorů přímo v jejich přímé akční zóně, není pro lidský sluch zrovna ozdravná kúra. :-(
Pásem, která potlačujete, by nemělo být příliš mnoho, je třeba si uvědomit, že čím víc „vyděravíte“ váš ekvalizér, tím děravější bude pak jeho zvukový přenos. U některých interpretů, jsou to zejména zpěváci - tzv. „pouštěči par“ na mikrofon, je při hlasitosti, kterou vydávají, téměř nemožné monitor bez zpětných vazeb nastavit. U těchto umělců je pak jediná šance odposlech do ucha - in ear. Ten je pro zvukaře relativně bezproblémový. U již zmíněných zpěváků zůstává pouze problém, že jejich vokální projev je často na stejné hlasitostní hranici jako přeslechy z nástrojů - hlavně bicích. Čili pak zvukaři často nezbývá nic jiného, než zpěv v pauzách neustále zajíždět a následně vytahovat, určitou pomoc může zajistit i plexi-zástěna před bicí nebo kytarové aparáty. In-ear systémů je dnes na trhu velká spousta, nějak fungují všechny, chci pouze podotknout, že nejdůležitějším prvkem v řetězci jsou samotná sluchátka, ta by měla být opravdu kvalitní a nemělo by se na nich šetřit.
Na závěr tohoto tématu chci ještě zmínit fakt, že zpětná vazba nebývá jen záležitostí monitorů nebo PA, někdy funguje propojeně, že často „jedno rozvazbí druhé“, proto nebývá v akusticky horších prostorách od věci potlačit (byť třeba jemně) inkriminované frekvence na monitorech i z PA. Jsou akce, kdy signál z mikrofonů není ani příliš záhodno do monitorů pouštět, týká se to zejména zvučení z prostoru - folklór, pěvecké sbory, divadla apod. Dobrá pomůcka je - před akcí si vyjet všechny „prostorové“ mikrofony až na vazbu a pásma, kterých se to týká, potlačit z PA. Příště malinko couvneme a vrátíme se ještě k celkovému frekvenčnímu nastavení PA.
