Rozmisťování basových boxů - čili subbasů se v dnešní zvukové praxi věnuje dosti velká pozornost, řekl bych, že daleko větší než v dřívějších dobách. Budu se snažit uchopit toto téma co nejkomplexněji a nejobjektivněji zhruba ve dvou dílech, kde se zeptám i na zkušenosti jiných kolegů zvukařů z branže. Jejich názory na tuto problematiku se často liší, proto takřka téměř nelze říct, „jen takhle je to správně“.
Nejklasičtější umístění subbasů, používané již od dob nedávno či dávněji minulých, je po stranách pódia, většinou na zemi nebo různých podstavcích či konstrukcích, pod středovýškovými boxy. De facto by se dalo říct, že se donedávna jiná varianta sestavování vůbec nepoužívala. Jedním z důvodů bylo také to, že subbasy většinou sloužily přímo jako přirozený podstavec pro střední a výškové pásmo. Směr vyzařování se ještě nastavoval (či nastavuje) lehce tak, že se pomyslné osy protínaly někde v místě, kde byla teoreticky požadována největší účinnost - tzn. střed parketu, sálu, místo s největší předpokládanou koncentrací publika atd. Logicky se vychází například z umístění a nasměrování na střed běžného stereo hi-fi poslechu v domácnostech. Nevýhodou této „metody“ je známý jev, že tak jak nám uprostřed basy narostou setkáním levé a pravé strany ve fázi, tak nám většinou mimo tento prostor basový efekt zeslábne, po stranách ozvučovaného prostoru mohou být pak místa, kde jakoby basy téměř zmizí. Pokud necháme basové boxy vyzařovat rovně dopředu (nenatočíme je lehce na střed), efekt nevyváženosti pokrytí různých míst prostoru basovými frekvencemi částečně eliminujeme, ovšem přicházíme zase o onen nárůst účinnosti uprostřed - tedy v pomyslném „centru poslechu“. Dříve se tento jev, že někde basy narostou a někde ubudou, bral víceméně jako věc, která tak prostě je a se kterou nejde příliš nic moc dělat. V dnešní době je stále častěji k vidění (ovšem zejména na venkovních festech, kde to prostor dovoluje) metoda naskládání subbasů doprostřed před pódium, víceméně do jedné řady či skupiny (více boxů na sobě ve více řadách). Cílem je vyzařovat basové frekvence jakoby z jednoho bodu či místa a tím rovnoměrněji pokrýt prostor těmito frekvencemi.
Takovéto seskupení nám většinou dovolují pouze větší a venkovní prostory, protože naskládat na běžném sále kulturního domu basy do řady před (někdy dosti nízké) pódium, je bez následných úprav (např. VIP zóna a zábrany před první řadou) asi nemyslitelné. Další dnes poměrně často užívanou variantou je naskládání basů v několika skupinách (jakoby „komínech“ např. po dvou kusech na sobě, záleží na tvaru) před, resp. pod celou přední hranu pódia. Je to jakoby jakýsi kompromisní systém - mezi subbasy na straně a „na jedné hromadě“ uprostřed, přičemž hlavním cílem je stále co nejrovnoměrnější pokrytí ozvučovaného prostoru basovým pásmem. Jelikož člověk svými smysly nedokáže přesně vyhodnotit směr, odkud basové frekvence přicházejí (na rozdíl od středů a výšek), není tedy nutné basové boxy umístit přesně do míst, kde se nacházejí středovýšky. Proto třeba na akcích menšího typu, kdy ozvučení obstarávají dva celopásmové (fullrange) boxy, můžeme zahlédnout i například jen jeden subbas umístěný většinou uprostřed, ale i jinde. Jelikož se basy šíří všesměrově, můžeme si jejich různou polohu vzhledem k vyšším pásmům v rámci daných možností dovolit.
Jinak je ještě důležité podotknout, že všechny tyto předpoklady nebo naše zkušenosti s umísťováním fungují zcela ideálně jen ve volném prostoru - nenarušeném překážkami, okolními zdmi, stromy, nerovnostmi povrchu apod. V praxi poznáme, že se nám bude například jinak zvukově (i co se týče basů) chovat otevřené hřiště, jinak třeba zámecký park obehnaný zdí, jinak náměstí či náves. Prostory ohraničené zdmi či domy mají většinou tendenci více „basovat“ než celkově otevřená prostranství. V dnešní době existuje spousta simulačních programů na pokrytí prostoru zvukem, basovými frekvencemi apod., v reálném prostředí však zpravidla zahrají větší či menší roli právě ony zmíněné faktory nerovností a překážek. Čili se dá zjednodušeně říct, že (v neideálně rovných prostorách) - až to postavíme, pak poznáme, jak to bude hrát, případně můžeme vyzkoušet, je-li před akcí dostatek času (většinou ale není :-)), něco změnit v umístění (basových) boxů. Příště ještě něco o metodě „kardio-nastavení“, zeptáme se také některých kolegů zvukařů, jak to s umísťováním subbasů vidí oni.
