Vždy když vidím stageplan a rider některých více či méně známých umělců a kapel, potažmo jejich požadavky na počet monitorových cest, vzpomenu si na první vydání knihy Praxe zvukové techniky Václava Vlachého, kde byly přehledy tehdy vyráběných (samozřejmě analogových) mixpultů. Muzikante - zpěváku, div se nebo ne, tehdy nabízené i docela drahé modely měly šest auxů - z čehož se dva zpravidla používaly na dozvukové efekty. Samostatné řízení monitorů druhým pultem z pódia tehdy ještě nebylo příliš v módě, na monitory pro muzikanty tedy většinou zůstávaly čtyři cesty. Kdybych šel ve vzpomínkách ještě dál, tak si vybavuji, že jsme s mojí „předvojenskou“ zábavovou kapelou zpívali na tři mikrofony, z nichž jeden byl u bicích, na jeden odposlech vpředu uprostřed. Co vy na to „rideraři“? :-)
Nejzajímavější na tom je, že když poslouchám nahrávky z těchto dob, tak se vyznačují poměrně solidní intonací zpěvu. Že by to bylo tím, jak jsme se dřív „neslyšeli“? :-)
Situace na poli monitorů se skutečně všeobecně změnila. Jak co se týče počtu, tak co se týče výkonu, poslední dobou jsou taktéž velkým hitem tzv. in-eary čili sluchátkové odposlechy přímo do uší. Souvisí to zcela jistě s faktem, že PA aparatury nebyly dřív tak výkonné. A s narůstajícím výkonem do PA, kdy se samozřejmě zvýšila i hladina zpětně vraceného zvuku na pódium, vzrostly automaticky i požadavky na výkon monitorů. Pavel Makovíni v seriálu Muzikusu Zo života zvukára z devadesátých let (mimochodem doporučuji!) píše, že má několik 300W monitorů. Po pravdě, v dnešní době je 300 W asi už pod minimálním limitem, pokud tedy neděláte vyloženě malé akce s country kapelou nebo cimbálovkou. Já bych dnes doporučil jako minimum cca 500 W, pokud tedy ozvučujete i rockové kapely.
Spousta, zejména začínajících, zvukařů dělá tu chybu, že podceňuje kvalitu monitorového parku. Je to přece „jen pro muzikanty a nehraje to do lidí, tedy na tom až tak nezáleží a alespoň z počátku na tom něco ušetřím“. Přátelé, zrazuji vás od tohoto postupu, protože vězte, býval jsem taky takový. Prostě jsem do monitorů zavřel repráky, co mi někde zbyly nebo se vrátily z nějaké opravy, k nim nějakou piezo hornu a jedem, přece to nějak hrát bude. :-) Naštěstí je to už dávno a vřele doporučuji tohle vývojové stádium přeskočit. V dnešní době se dají i za velmi rozumný peníz pořídit, když už ne přímo hotové monitory, tak naladěné sestavy reproduktorů s navrženou výhybkou, u kterých máte alespoň nějakou záruku víceméně rovného frekvenčního a fázového průběhu. Ta je spolu s výkonem a citlivostí to nejdůležitější pro kvalitní monitoring bez zbytečného houkání a pískání. Pokud má totiž váš monitor někde nějaký neplánovaný frekvenční zdvih, propad či fázový problém, a vy vlastně nevíte ani jaký a na jaké frekvenci, může to být příčina k větší náchylnosti ke zpětné vazbě nebo naopak jisté „děravosti“ zvuku.
Jaký je tedy návod na dobře znějící, nepískající monitory, se kterými budou muzikanti spokojeni? V první řadě je to dostatečná rezerva ve výkonu a to jak reproduktorů, tak koncových zesilovačů, které je budí signálem. Ani jeden článek řetězce by se neměl pohybovat většinu produkce na hranici svých výkonových možností. Pro rockovou kapelu bych viděl jako základ výkon 500 W (středobass minimálně 400 W, pokud možno 100dB citlivost a k němu vhodný driver s hornou), koncový zesilovač (v případě pasivní varianty) může mít klidně o něco větší výkon, pokud budeme „hrát rozumně“, rozhodně je to lepší varianta než krmit 500W monitor 300W zesilovačem, který je neustále „v klipu“.
Záleží na obvodech zesilovače, ale do reproduktorů pak většinou přichází limitovaný zkreslený signál, který je pro reproduktory mnohem horší než třeba naddimenzovaný čistý (u kvalitních reproduktorů jsou udávány vždy dva výkony: základní RMS a druhý vyšší - „programový“, ten je zpravidla dvojnásobek hodnoty nižšího RMS). Nehledě k tomu, že při limitaci, kompresi a zkreslení dochází i ke zvýšené náchylnosti ke zpětné vazbě. U aktivních modelů se vyhýbejme levným a celkově všestranně poddimenzovaným výrobkům. Volme raději opravdové značky s poctivým výkonem. Dále, pokud je to v našich možnostech, zkusme dodržet umístění monitorů a dát je tam, kde je jejich nejvhodnější místo z hlediska směrové charakteristiky mikrofonů (místo, kde jsou mikrofony nejmíň citlivé). Pro kardioidu (např. Shure SM58) je nejlepší dát monitor přímo před (pod) mikrofon (tedy do pozice 180 °), u superkardiody (např. Shure Beta58) je to ale už místo v úhlu zhruba 120 ° z levé či pravé strany, pokud chceme použít dva monitory, tak z obou stran. Samozřejmě se to těžko realizuje u zpěváka, který celé vystoupení pobíhá sem a tam po pódiu, u statických mikrofonů na stojanech to tak ale vždy zkusme udělat. Teprve po dodržení všech výše uvedených bodů bych přistoupil k ekvalizaci monitorových cest, a to minimálně 31pásmovým ekvalizérem. Míň pásem nedoporučuji, protože čím míň pásem bude náš ekvalizér mít, tím větší „díru nám vykousne“ při potlačení vybrané frekvence.
Pozor také na medvědí službu některých levných feedback destroyerů a eliminátorů, které tak dlouho samy vyhledávají a potlačují vazbící pásma, až ze zvuku nezůstane nakonec skoro nic. Pokud řídíme monitory z hlavního (FOH) pultu, je ideální do nich posílat korekcemi a dynamickými procesory neupravený signál (samozřejmě před faderem) čili signál hned za gainem. Některé levnější analogové pulty tuto funkci nenabízejí (signál odchází za korekcemi a insertem), tam je třeba opatrně zacházet s kompresí a ekvalizací signálu (zejména vokálů či akustických nástrojů braných mikrofonem), protože kompresor v extrémnějším nastavení může taktéž zvyšovat náchylnost ke zpětné vazbě, stejně jako třeba přidání výšek na korekcích mixpultu. U středních a dražších analogů bývá tlačítko PreEQ (většinou znamená i Pre Insert), na většině dnešních digitálních pultů jde směrování přepínat. Příště něco o ekvalizaci monitorů a o in-ear systémech.
