Po delší době opět přicházíme s blokem, kde se zaměříme na profily hned tří kapel najednou. Už jsme to tímto způsobem provedli několikrát, a vždy se to setkalo z vaší strany s kladnými ohlasy. Takže i dnes pojedeme podle zavedeného scénáře, jen s určitými mírnými obměnami. A tentokrát to budou kapely stylu, který zaznamenal výrazný nárůst zájmu, nabral do sebe řadu dalších vlivů (po stránce instrumentace, skladby i žánru) a definoval se jako osobitý, v některých případech až puritánsky ohraničený druh současné rockové, v tomto případě spíše metalové, scény. A navíc, poslední dobou mne hodně oslovil.
Je nutné ovšem nejdříve několik poznámek. Mohli bychom jako podtitul tohoto článku uvést Současný symphonic metal se zpěvačkou za mikrofonem. Protože ale znám některé zuřivé škatulkáře, uvádím toto spojení opravdu až jako vedlejší název, byť výstižný. Právě toto označení stylu je určitým spojovníkem všech tří souborů. Stylu, který je postaven mj. na kompozičně specifickým způsobem vytvořených skladbách, při zdůraznění někdy až pateticky orchestrálně znějícím aranžmá s výraznou melodií. A co je důležité, mají jako frontmana zpěvačku (chcete-li tedy frontwomanku), která se nebrání někdy až klasickému vyznění některých rejstříků svého hlasu (včetně operního témbru).
Je pravda, že při niternější sondě do tohoto stylu můžete u některých skupin zjistit, že se v podstatě chytily samy do stylové pasti. Pokud se totiž tyto kapely soustředí v harmonii na příliš prvoplánově postupy àla malá sekunda, zmenšená kvinta a další, tak tam až na výjimky nemají mnoho prostoru. Zvláště když sami muzikanti nemají jiné základy než jen a jen tyto. Takže můžeme v tomto stylu, ostatně jako u každého jiného, najít řadu podobných skupin, které staví pouze na charakteristickém zvuku (některé snad jen na image). To ale nevadí, protože to není příklad těchto dnešních kapel.
A proč jsme si zvolili právě tyto?
Tak za prvé jde o současné formace (kromě After Forever, ale ti se rozpadli celkem nedávno a jejich vklad do tohoto stylu byl určitě nezanedbatelný), tedy měřítko aktuálnosti. Za druhé jde o styl, o jehož současné oblibě jsme už hovořili. Třetím, nikoli bezvýznamným, faktem je, že jde o jednu severskou a dvě holandské sestavy - čili kapely ze scén, kde můžeme i dnes najít širokou žánrovou škálu, která se nepřežívá, ale pulsuje. No jistě, řeknete si, to tedy objevil Ameriku, vždyť právě z těchto států pochází řada dnes uznávaných skupin prakticky všech možných stylových kategorií... No vidíte, to je ta další kategorie. Musím se přiznat, že zejména sever Evropy mne poslední dobou v tomto (a nejen v tomto) doslova fascinuje. Mimochodem, tohle už zjistily i staré klasické kapely, které právě do těchto destinací rádi vyrážejí na svá turné (turné možná už starých, ale pořád nepřekonatelných muzikantů).
A nakonec, kdybych uvedl, že mne k tomu neinspirovaly takové kapely jako Nightwish či Within’ Temptation, o kterých jsem psal v minulých dílech, tak bych vyloženě lhal.
Kdy jsme již psali o trojici kapel v jednom bloku?
Při výběru bloku kapel, které jsme představili v rámci jednoho tématu vždy společně, jsme se vždy řídili nějakým sjednocujícím faktorem.
1) Nejdříve to byla tria (Rush, Police, Gun): Muzikus8 a9/2000
2) Poté to byli Jižani (Allman Brothers Band, Blackfoot a Moly Hatchet): Muzikus 11 a12/2000
3) Nakonec nejmladší generace, vyrostlá na odkazu hard rocku (byť zpracovaném po svém) (Leverage, Datsuns, Jet): Muzikus 6/2010.
Sirenia
Tato norská formace je zajímavá už jenom proto, že jde v podstatě o one man band. V přísném slova smyslu tomu tak není (spíše man + woman band), ale jednoznačnou duší kapely je Morten Veland, multiinstrumentalista, který při studiové práci na deskách nahraje nejen kytaru, ale i baskytarové party, veškeré klávesy a bicí, a pohybuje se lehce v programování chytrých mašinek, které využívá i na pódiu. Texty jsou také jeho dílo, již od alba Widow’s Weed, kdy působil ještě u souboru Tristania, jde většinou o monotematické celky, zabývající se úvahami o lidské existenci a emocích. Navíc i osobitě zpívá (někdo by řekl, že deathmetalově chrčí). Častým prvkem je i zařazení houslí. Další zajímavostí je, že co album, to vždy nová zpěvačka. Výjimkou je dvojice posledních desek, kde u mikrofonu ke střídání nedošlo.
Sirenia, kapela pohybující se ve vodách symphonic metalu a gothic metalu (nebo, chcete-li orchestra gothic metalu) s příměsemi dalších substylů, vznikla začátkem roku 2001. Tehdy ze svého předchozího působiště (Tristania) odešel z důvodů osobních neshod a rozdílným názorům na další hudební směřování Morten Veland. Původně chtěl založit kapelu, kde by u mikrofonu stál zpěvák, ale nakonec se rozhodl pro zpěvačku. Stala se jí Fabienne Gondamin a sestava se vydala do studia.
At Sixties and Sevens
(2002, Napalm Records)
Obsazení: Morten Veland (g, bg, key, PC, dr, voc), Fabienne Gondamin (voc)
Zvuková stěna, která se na posluchače vyvalí, je pro toto album typická. Veland zde typicky zpívá v závěrečné In Sumerian Haze, ostatní pěvecké mužské party obstarali Kristian Gundersen (v In a Manica, Lethargica, A Shadow of Your Own Self)Jan Kenneth Barkved. Typicky pro další tvorbu kapely se zde uvedly i housle, jejichž barvu si Veland oblíbil. Hraje na ně Pete Johansen, a to až na dvě skladby všude. Celkový dojem valící se zvukové laviny dodává i čtyřčlenný sbor.
Album působí energicky, schází mu ale jeden dva silné okamžiky.
Veland si pro živá vystoupení nasmlouval řadu dalších muzikantů, po vydání debutu to byl např. kytarista Kristian Gundersen, který s kapelou jezdil až do doby zahájení natáčení další desky. To už Gondamin odešla a na její místo se postavila Henriette Bordvik.
An Elixir for Existence
(2004, Napalm Records)
Obsazení: Veland, Henriette Bordvik (voc)
Deska je přímočařejší, zvuk je průzračnější, jednotlivé skladby jsou více rozeznatelnější. Osobně se mi nejvíce líbí A Mental Symphony (zaujme zde hned napoprvé silný úvod), textově se zde promítne prvek zneužívání drog (Euphoria), silná je i The Fall Within.
Vedle Velanda zde opět zpívá Kristian Gundersen, na housle je tentokrát Anne Verdot. Bordvik se zde nijak zvlášť výrazně neprojevuje, navíc si poměrně brzy přestala rozumět s Velandem, takže po natočení EP Sirenian Shores (2004, Napalm Records), obsahující mj. i First We Take Manhattan, cover verzi od Leonarda Cohena (!), nakonec v listopadu 2005 odešla.
Veland zatím obměnil koncertní sestavu, kam po čtyři další roky patřil kytarista Bjornar Landa, v letech 2004-2005 s nimi jezdil i bubeník Roland Navratil, který se k live sestavě poté připojil i na turné roku 2009.
Nine Destines and a Downfall
(2007, Nuclear Blast)
Obsazení: Veland, Monika Pedersen (voc), Jonathan Pérez (dr), Bjornar Landa (g)
Nové album a opět nová „pěnice“ Tentokrát se jí stala Monika Pedersen z Dánska, která už předtím působila u Sinphonia. Zde poprvé se ženský vokál prosadil více a rozhodně to není ke škodě věci.
Do sestavy také vstoupil během nahrávání i nový kytarista, Bjornar Landa (z Artifact). Ve srovnání s předchozími deskami ale tato působí tak trochu unaveně, bez oné invenční jiskry.
Nová zpěvačka vydržela ještě kratší dobu než její předchůdkyně a už 5. listopadu 2007 ohlásila svůj odchod (důvodem prý opět byly hudební neshody).
Kapelu to trochu zaskočilo, protože měla zrovna vyjet na plánované turné s Therion, ovšem netrvalo ani půl roku a Sirenia měla další zpěvačku. A tentokrát se zdá, že už na delší dobu.
The 13th Floor
(2009, Nuclear Blast)
Obsazení: Veland, Ailyn (voc)
9. dubna 2008 se mikrofonu chopila vítězka španělské části soutěže X Factor, Ailyn, vlastním jménem Pillar Giménez Garcia. O měsíc později sice ze sestavy odešel Bjornar Landa, ale přípravy na nové album už byly v plném proudu. Landu nahradil Michael S. Krumins (z Green Carnation), skupinu doplnil i baskytarista Kristian Olav Torp.
Čtvrté studiové album začalo být realizované v červenci 2008 a veškeré práce trvaly půl roku. 23. ledna 2009 se objevilo na pultech a vzbudilo velký ohlas. Dlužno uznat, že zaslouženě. A pro další existenci kapely znamenalo zásadní obrat, a to i z hlediska jejího stylového nasměrování.
Jako host nazpíval mužské party Jan Kenneth Barkved, houslové party nahrála francouzská houslistka Stephanie Valentin.
Pokud srovnám všechna alba této kapely (tedy i následující), tohle se mi osobně líbí nejvíce. Už od první skladby, která chytne na první poslech.
Veland, vida kladný ohlas, nelenil a hned po vlně účastí na festivalech a menších turné se pustil do nahrávání další desky.
The Enigma of Life
(2011, Nuclear Blast)
Obsazení: dtto
Veland zde zvolil stejnou taktiku jako u minulého CD a hned první skladba, „optimistická“ The End of It All je pravděpodobně tou nejsilnější. Trochu se zdá, že tím tak vystřílel všechny náboje hned na začátku. Osobně bych k této úvodní skladbě svou silou přiřadil snad jen závěrečnou The Enigma of Life a určitě Winter Land.
Album si nevede tak špatně, ovšem přece jenom je na hodnocení ještě příliš brzy.
Koncertní sestava se v současné době ustálila na složení Veland, Ailyn, Jonathan A. Pérez (dr) a Michael S. Krumins (g), skupina se pustila do rozsáhlejších turné po Evropě a Jižní Americe, na festivalech se ocitla vedle takových velikánů, jako Ozzy Osbourne, Iron Maiden či Aerosmith.Pokud Sirenia půjde cestou naznačenou na posledních dvou albech, pokud dá ještě větší prostor Ailyn, tak jsem přesvědčen, že o ní ještě uslyšíme.
Morten Veland
Kytarista, zakladatel kapel Tristania, Sirenia, Mortemia.
Narozen 4. prosince 1977 ve Stavangeru v Norsku. Se svou první kapelou, doom/death & gothic metalovou Tristania založenou roku 1996, vydal tři CD a jedno EP, v následné formaci Sirenia vsadil pouze na svou osobnost, kterou doplňuje zpěvačkami, a na koncerty s nájemnými muzikanty. V projektu Mortemia jde také o one man band, a to v přímém slova smyslu, protože debutové album Misere Morten (2010) natočil celé jen on sám.
Ailyn
Zpěvačka, vlastním jménem Pilar Giménez Garcia, narozená 29. května 1982. Začala zpívat již v patnácti letech, profesionální debut si odbyla na benefičním koncertě roku 2002. Začala působit v triu Charm, po debutovém albu ho opustila a začala sólovou kariéru. Účastnila se několika soutěží včetně X-Factor, následně se přihlásila do konkurzu na post zpěvačky Sirenia. Ten z pěti set uchazeček vyhrála.
Epica
Epica je na rozdíl od předcházející „formace“ plnohodnotnou skupinou. Myslíme tím to, že jsou zde klasicky obsazeny posty jednotlivých nástrojů. Navíc je obsazení také i stálejší - za celou dobu existence zde došlo pouze ke dvěma změnám. A na výsledku je to znát. Na rozdíl od Sirenia je jejich hudba kompaktní, vyzrálá a hodně otevřená i dalším žánrům včetně mnohdy velmi zajímavé instrumentace a jednotlivým výkonům. Krátce řečeno, ani muzikant se zde nenudí...
Tuto velmi výraznou holandskou kapelu založil počátkem roku 2002 kytarista a zpěvák Mark Jensen po svém odchodu od After Forever. Svou původní skupinu opustil kvůli hudebním neshodám, hodlal se totiž ve svém projektu více položit do symfonických struktur, a to i včetně instrumentální stránky, nevyhýbaje se přitom ani živým vystoupením. Nejdříve bylo ale potřeba shromáždit kolem sebe muzikanty stejného smýšlení.
Zlanařil tedy k sobě kytaristu Ada Sluijtera, bubeníka Jeroena Simonse, baskytaristu Yvese Hutse a klávesistu Coena Jannsena. Jako zpěvačka nastoupila sopranistka Helene Iren Michaelsen od Trail of Tears, ale vydržela velmi krátce. Nahradila ji Simone Simmons, krásná, tehdy osmnáctiletá mezzosopranistka (a také i v té době přítelkyně Jensena).
Tento základ byl dále rozšířen o sbor (bas, tenor, dvě altistky a dvě sopranistky) a smyčcovou sekci, tzv. Epica Orchestra (troje housle, dvoje violy a stejně tak dvě violoncella a kontrabas).
Sestava ještě pod názvem Sahara Dust natočila debutové EP Cry for the Moon, které bylo natolik úspěšné, že přimělo label Transmission k podpisu smlouvy s kapelou. To se kapela již přejmenovala na Epica, podle alba americké powermetalové kapely Kamelot.
The Phantom Agony
(2003, Transmission)
Obsazení: Simone Simons (voc), Mark Jansen (g, voc), Ad Sluijter (g), Coen Janssen (key), Yves Huts (bg), Jeroen Simons (dr)
Velmi silné album, kde najdete mnoho hudebních podnětů. Skladba Facade of Reality reaguje na útoky z 11. září, deska obsahuje i Cry for the Moon z předchozího EP, k silným momentům patří i další skladby, jako Feint, The Phantom Agony a další. Jde o ucelené dílo s kompaktním vyzněním. Náboj kapely je znát i na DVD We Will Take You with Us.
Consign to Oblivion
(2005, Transmission)
Druhá deska získala ještě více na dramatičnosti, melodická stránka je silná, harmonizace motivů je pro album typická. Album se nese myšlenku poselství mayské civilizace, zejména vzhledem k roku 2012. Je to zřejmé z epopeje A New Age Dawns a nedá se říci, že by šlo o vyloženě optimistickou záležitost.
Na albu najdeme i hosta, Roye Khana
z Kamelot (v Trois Vierges). Vedle zmíněné suity jsou silnými momenty skladby Solitary Ground a Quietus.
Roku 2005 také vyšla velmi zajímavá deska, The Score - An Epic Journey (2005), která vznikla jako soundtrack Joyride. Poslouchá se dobře, je zde poznat širší záběr kapely jako hudebního tělesa obecně.
Než se shromáždil materiál na další album, kapela jela dlouhá turné, většinou s Kamelotem. Během těchto náročných šňůr opustil skupinu bubeník Jeroen Simons, pro nahrávání nového alba byl nakonec angažován (nejdříve jako host) Ariën Van Weesenbeek.
V tomto období také vyšla i kompilaceThe Road to Paradiso (2006).
The Divine Conspiracy
(2007, Nuclear Blast)
Obsazení: Simons, M. Jansen, Sluijter, C. Janssen, Yves Huts, Ariën Van Weesenbeek (dr)
Již v inovovaném obsazení vzniklo album, které potvrdilo kvality kapely a posunulo je na další úroveň. Deska navíc má tendence konceptuálního alba, obsahuje velmi silné nápady a melodické obraty, produkce je nápaditá, zvuk perfektní - co dodat? Deska se musí slyšet. Není divu, že se v řadě zemí umístila v horních patrech žebříčků (v Česku na 29. místě).
Během turné po Severní Americe musela zpěvačku na čas zastoupit Amanda Somerville, protože Simons onemocněla. Byla to ovšem jen epizodní nehoda, kapela se dostala do neuvěřitelné pohody. Ale také i do neuvěřitelného tempa. Což nevydržel Ad Sluijter a rok po vydání alba ze skupiny odešel. Jako důvod uvedl přílišný tlak na vznik nových skladeb a dodržování termínů při nahrávání. Kapelu to ale v jejím rozletu nezastavilo, na jeho místo nastoupil Isaac Delahaye (z God Dethroned).
Výrazným počinem bylo i natočení koncertního alba The Classical Conspiracy, které vzniklo v Maďarsku, v Miskolci, 14. června 2008 v rámci festivalu Miskolc Opera Festival. Kapela zde vystoupila s čtyřicetihlavým symfonickým orchestrem a třicetičlenným sborem a na repertoáru nebyly jen písně kapely, ale také i skladby klasiků artificiální hudby, jako Antonia Vivaldiho, Antonína Dvořáka, Giuseppe Verdiho, Edvarda Griega, včetně proslulých melodií z filmů Star Trek, Spiderman a Piráti z Karibiku. Je zážitek si výsledek v klidu posleechnout.
Design Your Universe
(2009, Nuclear Blast)
Obsazení: Simons, M. Jansen, Isaac Delahaye (lg), C. Janssen, Yves Huts, Ariën Van Weesenbeek
Již s Delahayem za kytarou vzniklo čtvrté studiové album, které pokračovalo ve šlépějích svého předchůdce. A to i z hlediska umístění v anketách. Tentokrát se seznam zemí dokonce ještě více rozšířil.
Na desce se objevuje host, Tony Kakko ze Sonaty Arctica (v White Waters). Album navazuje na předchozí dílo i tematicky, pokračuje ve vykládání některých myšlenek, pouští se i do niternějších filozofických výkladů.
V listopadu 2010 Simons uvedla, že se skupina brzo pustí do nahrávání již pátého studiového alba, hned poté, co v únoru 2011 skončí jejich turné po Latinské Americe. Pravděpodobně, jak si myslím, tak opět načerpají řadu inspirací v mayském výkladu 21. prosince roku 2012 a patřičně ji zakomponují do svého patetického výrazu. Pokud budou postupovat takto kompaktně a nebudou se snažit vykrádat sami sebe (což například u Sirenia se tomu občas nemůže člověk ubránit), tak se jedná o soubor, který má ambice vystoupat hodně vysoko.
Mark Jansen
Kytarista, skladatel, narozen 15. prosince 1978.
Nejdříve založil After Forever, kapelu, která pro prvním albu začala razantně měnit svůj styl. Ze skupiny tedy odešel a založil výpravný soubor Epica, kde dal naplno propuknout svým symfonicko-metalovým ambicím. Roku 2010 ještě rozjel menší projekt, MaYan, jehož výsledkem byl debut Quarterpast (2011).
Simone Simons
Holandská zpěvačka, narozená 17. ledna 1985. Už od deseti let se zajímá o hudbu, díky poslechu alba Oceanborn od Nightwish (není divu) začala v patnácti letech navštěvovat hodiny zpěvu. Po krátké zkušenosti se sborovým zpěvem vstoupla do Epica.
After Forever
Tato velmi zajímavá a už jenom z hlediska skladby podnětná holandská kapela se silnými vlivy progresivního metalu vznikla roku 1995. Pod názvem Apocalypse hráli ještě spíše death metal s typickými, chrčivě drsnými zpěvy. Ovšem jakmile k nim roku 1997 vstoupila Floor Jansen, výrazná zpěvačka, skupina se posunula k symphonic metalu, což jí rozhodně nebylo na škodu, ba naopak. Sestava, už pod novým názvem, tehdy působila ve složení Floor Jansen (voc), Mark Jansen (g), Sander Gommans (g), Luuk van Gerven (bg), Jack Driessen (key) a Joep Beckers (dr).
V tomto složení se během roku 1999 kapela soustředila na vznik nového materiálu, který poté nahrála na dvě dema, Ephemeral a Wings of Illusion. Náboj a energie, která již z těchto nahrávek čišela, přesvědčila label Transmission k podpisu smlouvy.
Prison of Desire
(2000,Transmission)
Obsazení: Floor Jansen (voc), Mark Jansen (g), Sander Gommans (g), Luuk van Gerven (bg), Jack Driessen (key), Joep Beckers (dr)
Debut se stal zajímavým už jenom proto, že na něm hostuje Sharon den Adel, zpěvačka Within’ Temptation (v Beyond Me). Debut podle očekávání získal dobré ohlasy, ale během roku došlo k personálním změnám, kdy z kapely odešli bubeník a klávesista.
Všech jedenáct skladeb je z dílny Jansenových, ať už Floor nebo Marka, na dvoudiskovém vydání v roce 2008 najdeme i řadu bonusů, včetně demo verzí některých skladeb.
Decipher
(2001,Transmission)
Obsazení: F. Jansen, M. Jansen, Gommans, van Gerven, Lando van Gils (key), André Borgman (dr)
V novém obsazení kapela vydala album, na kterém ve větší míře využila i řadu klasických nástrojů včetně klavíru, houslí, violy, violoncella, kontrabasu, citery či hoboje.
Skladby jsou zde složitější, záměr orientovat se na symfonický metal je zde evidentní. Nastalé změny ale přestaly vyhovovat Marku Jansenovi, který roku 2002 z kapely odešel, aby si založil projekt Epica. Je otázkou, co se pro něj změnilo, ale to musí rozhodnout spíše jeho fanoušci...
Na jeho místo postoupil Bas Maas, který byl předtím bedňákem kapely. V tomto novém složení kapela vydala EP a DVD Exordium (2003).
Invisible Circles
(2004,Transmission)
Obsazení: F. Jansen, Gommans, Bas Maas (g), van Gerven, van Gils, André Borgman
Po odchodu Marka Jansena se kapela vydala novým směrem a vydala své magnum opus. Toto konceptuální album, postavené na myšlence dětských traumat, dosáhlo na mnohá ocenění, včetně umístění v anketách v různých zemích. Hudebně je album tak sevřené, že zde můžeme dokonce mluvit i o metalové opeře. Deska posunula kapelu na úroveň, která na holandské scéně náležela skupinám či projektům jako Ayreon, Gathering a dalším.
Přes tento úspěch z kapely odešel klávesista Lando van Gils a byl nahrazen Joostem van den Brookem.
Remagine
(2005,Transmission)
Obsazení: F. Jansen, Gommans, Bas Maas, van Gerven, Joost van den Broek (key), André Borgman
Čtvrté studiové album vyšlo v září 2005. Na desce musely být doplněny či přehrány tracky bicích, protože stávající bubeník Borgman měl velké zdravotní potíže. Deska možná tak úplně nesplnila očekávání, které se do ní kladlo po jejím předchůdci, ale musím poznamenat, že se na první pohled (či poslech) příjemněji zažívá. Skladby jsou přímočařejší, ústup z předchozích pozic není tak markantní. Na menším ohlasu se podepsal jistě i ten fakt, že label Transmission hodně zanedbával promo kapely a jejich desek. To také přivedlo After Forever ke kroku, že s touto společností zrušili smlouvu. Ta se poté se ztrátou skupiny vyrovnávala tím, že začala vydávat jejich kompilace včetně záznamu rarit a demo snímků.
After Forever
(2007, Nuclear Blast)
Ve stejném obsazení, zato pod novým labelem vyšla další deska, ovšem spíše jen labutí píseň kapely. V době vydání to tak ale nevypadalo. Hostuje zde dokonce Jeff Waters (z Annihilator) a Doro Pesch, jenže roku 2008 kapela oznamuje, že si zkusí vzít tak trochu pauzu. jako hlavní důvod je uváděn zdravotní stav kytaristy Gommanse. Když se tehdy fanoušci ptali, co bude dál, Floor Jansen oznámila, že začátkem roku 2009 se kapela sejde a pobaví se o další budoucnosti. Ovšem dlouhá přestávka, nechuť pokračovat v nastavených stylových horizontech dál, to vše způsobilo, že 5. února 2009 kapela oznámila ukončení činnosti.
Sander Gommans
Holandská kytarista, narozen 15. srpna 1978. Založil skupinu Apocalypse, ze které se vyvinula After Forever. Uvedl v činnost i svůj projekt HDK, který vyústil do debutového alba System Overload (2009). V současné době spolupracuje s Michaelem Kiskem (ex Helloween) a Amandou Sommerville.
Floor Jansen
Holandská zpěvačka, narozena 21. února 1981. V šestnácti letech vstoupila do kapely Apocalypse, ze které se vyvinula After Forever. Studovala hudbu na Rock Academy v Tilburgu o tři roky později pak na Královské konzervatoři v Haagu, magisterské obory Music Theatre a Opera. Po absolvování sama začala učit ve svých vlastních kurzech. Hraje na klavír, kytaru a flétnu, spolupracuje s multiinstrumentalistou Arjenem Anthonym Lucassenem, hostuje u různých kapel a projektů.
Po rozpadu After Forever se účastnila několika projektů a založila vlastní kapelu, ReVamp.
A co vy?
Chtěl jsem tímto článkem upozornit na úlohu žen-zpěvaček v kapele v tomto žánru. Měl jsem připravenu ještě jednu kapelu, HB, ale tu si necháme někdy na příště.
Sdělte mi, prosím, své poznatky o tomto tématu na můj mail, rád se o ně s vámi podělím. Po skoro třicet let hraní jsme se možnosti mít zpěvačku v kapele vyhýbali, ale v současné době si to nemůžeme vynachválit. Co vy?
Doplňky 88: JanickGers
Muzikus 10/1999 - Letem kytarovým světem - Gillan Band (miniprofil, str. 28)
Muzikus 9/2003 - Kytaroví velikáni (str. 52, noty, diskografie)
Muzikus 9/2003 - Letem kytarovým světem - Kytaristé za zády hvězd, 3. díl (miniprofil, str. 42)
Tento velký obdivovatel Ritchieho Blackmorea, Jeffa Becka a Roryho Gallaghera pokračoval i v dalších letech nového tisíciletí jako člen Iron Maiden, jedné z nejklasičtějších a nejstylotvornějších skupin heavy metalu jako takového. Jeho vstup do Harrisovy kapely ukončil méně úspěšnou éru alb z poloviny devadesátých let a nanovo tak pomohl znovu etablovat jméno Iron Maiden. Album Brave New World získalo v osmi zemích zlato, následné CD se v žebříčcích posunulo ještě výš. Tato vzestupná tendence byla zachována i v dalších deskách, nemluvě o prozatím posledním počinu.
Zajímavě vyznívá i jeho účast na projektu Gillan’s Inn Iana Gillana, kde tento legendární zpěvák ještě legendárnějších kapel zhodnotil předchozích čtyřicet let své činnosti a přetočil řadu svých hitů. K realizaci desky si pozval neméně hvězdná jména, jako jsou Joe Satriani, Uli Jon Roth, Jeff Healey, Tony Iommi, Steve Morse, Steve Morris a další, aspoň co se kytaristů týče. Do této plejády patří i Gers, který si tam zahrál v Bluesy Blue Sea (původně z alba Magic). Jde obecně o velmi hezkou desku, kde vedle těchto velikánů uslyšíte i další osobnosti - hraje zde kupříkladu Don Airey, Jon Lord, Roger Glover, Ian Paice, MickeyLee Soule a další, zazpíval si i Ronnie James Dio.
Diskografie
1. Janick Gers + Iron Maiden
Pozn.: Pouze základní, profilová alba bez kompilací a koncertních desek.
Dance of Death (2003, EMI)
A Matterof Life and Death (2006, EMI)
The Final Frontier (2010, EMI)
2. Janick Gers + Ian Gillan
Gillan’s Inn (2006, v Bluesy Blue Sea, Immergent)
Osudové album 5: Willie Adler
William M. Adler, od roku 1998 člen amerických Lamb of God, na sebe upozornil svým vkladem na řadě úspěšných alb této hodně našláplé kapely, včetně hodně výrazné desky Wrath, která pronikla do žebříčků v řadě zemí, v USA dosáhla na druhé místo a v Kanadě se umístila dokonce na první příčce. Spolu s Markem Mortonem tvoří jednu z nejuznávanějších kytarových dvojic současné metalové scény.
„Začínal jsem na deskách Aerosmith, protože je poslouchal můj brácha. Jamoval jsem na jejich skladby, ale pak jsem se dostal k albu Slayer a poté přišla první tři alba Metalliky, Kill’Em All, Ride the Lightening a Master of Puppets. Už u těchto desek jsem si řekl, že dvojice Kirk Hammett a James Hetfield je opravdu klasický příklad kytarového dua v metalu. Ovšem když se mi dostala do rukou deska ... And Justice for All, tak jsem byl totálně mimo. Ta obrovská míra spojení rytmu, aranžmá a osobitého výrazu - to mě dostalo. Právě toto album úplně změnilo můj pohled na skládání. Uvědomil jsem si, že se nemusím zavazovat ke kratším celkům, ale že klidně můžu uvažovat o širších, epičtějších dílech. Z téhle desky to přímo čišelo. Má děj, ani jedna skladba nenudí, je výpravná po všech stránkách - skladby jako takové, aranžmá, instrumentace, produkce, výkonů muzikantů - a přitom všem působí neuvěřitelně kompaktně. To je to, nad čím jsem tenkrát hodně přemýšlel - jak to, že při těchto posluchačsky hodně náročných skladbách zaznamenala Metallica takový úspěch? Šesti, sedmi, někdy až skoro desetiminutové skladby, a přitom taková řacha! Tehdy jsem vlastně poznal možnosti metalové muziky. Kam až se může pustit. Jak je metal variabilní, jak může, a v tomto případě i umí, překračovat hranice stylu. Jak se tím zároveň i posouvá vůči ostatním žánrům. A nakonec - jak je tím i krásný...“
