Seřízeno, naladěno a nastaveno? - Snímače V

Seřízeno, naladěno a nastaveno? - Snímače V
Seřízeno, naladěno a nastaveno? - Snímače V

Pokud řešíme kombinaci snímačů do té či oné konkrétní kytary, měli bychom vždy dodržovat jistou hlasitostní vyrovnanost (hodnoty výstupu). Pokud máme např. na Stratu ve střední a krkové poloze velmi slabý singl, asi bychom si neměli ke kobylce instalovat ten úplně nejsilnější humbucker a obráceně -naše kytara by pak zejména při čistém zvuku zřejmě trpěla značnou zvukovou nevyrovnaností.

 

Výškové nastavení snímačů je obecně další z možností, jak ovlivnit celkový zvukový/barevný výstup našeho nástroje. Na tomto místě je nutno připomenout, že pokud se hodláme pustit do tohoto nastavení, je třeba mít finálně vyřešenou výšku strun (action) nad hmatníkem. Až teprve poté nastavujeme výšku snímačů.

 

V podstatě se dá říct, že existují dva základní přístupy k této problematice. První přístup je touha po co nejvyšší hlasitosti, kdy dotyční kytaristé umisťují své snímače co nejblíže ke strunám. Z nástroje tak „leze“ silný, konkrétní signál s perkusivním atakem, ovšem jakoby s menší dynamikou a barevností, danou vlastnostmi samotného nástroje. Záleží pak i na síle magnetu, příliš silný magnet může negativně ovlivňovat rozkmit struny a tím i její sustain, nebo při povolení pákou nejvíc povolené struny (nejčastěji G a E6) „přiskočí“ k jednotlivým pólovým nástavcům. Tady pozor ještě na jeden, mezi kytaristy ne až tak příliš známý, negativní jev, se kterým např. mně osobně až relativně nedávno poradil slovenský kytarář Ruda Sivčák, od kterého mám nástroje. Pokud vám neustále nějakým způsobem neladí nějaké tóny na hmatníku (zpravidla na opředených strunách) - ladička zmateně přeblikává, nevíte, kam s oktávou, zda nahoru či dolů, tóny zní nepřirozeně a jakoby „dvojitě“, vězte, že i tohle může způsobovat příliš blízko u strun umístěný snímač - např. ten u krku. Snímače blízko u strun mívají běžně hráči tvrdých stylů, kde se často používají např. modely EMG, které ovšem rozkmit ovlivňují jen velmi málo (jejich hlasitost je „doháněna“ zejména aktivním předzesilovačem) a jejich doporučené a bezproblémové umístění je např. jen 2-3 mm pod strunou.

 

Druhý přístup jsou snímače umístěné dále od strun, tady jde hráčům především o jistou přirozenost, pocitově větší dynamiku (souvisí to i s pravděpodobně menší používanou mírou zkreslení), přenesení vlastností a barevných nuancí nástroje do celkového zvuku.

 

Většina kytaristů, pokud vím, se pohybuje někde na pomezí mezi těmito dvěma přístupy. Prvotním cílem by měla být už zmíněná celková vyrovnanost jednotlivých poloh v kompromisu k celkové hlasitosti, kterou požadujeme. Obecně od přírody nejhlasitější a nejplnější na basové frekvence je krková poloha (tam má struna větší rozkmit, plnost a sílu), čím jdeme dál ke kobylce, ubývá basů a plnosti, zvuk se tenčí. Můžeme si to vyzkoušet brnkáním a přesouváním místa úhozu od krku směrem ke kobylce.

 

Příště v tématu pokračujeme.

Psáno pro časopis Muzikus