A už je to tady, náš seriál o nejrůznějších problémech při práci ve studiu se chýlí ke konci. Většiny témat jsme se dotkli pouze "letem světem". Pokud byste se chtěli ponořit do problematiky hlouběji, rádi bychom vás odkázali na publikace například právě Václava Vlachého, který nám při sestavování této série posloužil jako studnice vědomostí a zkušeností. V posledním dílu zvukařských zlozvyků se budeme věnovat veledůležité oblasti zvukařské praxe, která někdy bývá trestuhodně opomíjena a zanedbávána. Mám na mysli lidskou stránku věci, neboli vztahy zvukař - hudebník. Co naplat, že je zvukař po technické stránce mimořádně zručný a zkušený, když nedokáže dobře jednat s lidmi. A s muzikanty to není žádná legrace.
Témeř každý zvukař někdy přičichl k hudbě i ze strany interpreta, někteří dokonce zblízka a důkladně. V takovém případě na nás zvukaře-muzikanty číhá pokušení zapojit se do samotného nahrávání, máme-li pocit, že to instrumentalista tak docela nezvládá. Už saháme po nástroji, který na nás čeká na stojanu v rohu režijní místnosti. Co si o takovém postupu myslí Václav Vlachý? "Podle mě to zvukaři nepřísluší. Záleží na tom, co chci vyprodukovat. Pokud mi přijde do studia kapela, která na to instrumentálně nemá, není to schopná zahrát, ale chce tu nahrávku mít, pak nezbývá nic jiného než si najmout jiné muzikanty. Není to žádná ostuda. Tady se to bere tak, že se muzikant smrtelně urazí a už s nimi nikdy nebude mluvit. Ve studiích v zahraničí to funguje jinak. Tam je producent, kterej řekne "stop, tenhle kytarista není schopnej zahrát, co tam chci." Zavolá se profesionální instrumentalista, někdy se vybírá z více lidí. Ten dotyčný se to za deset minut naučí a nástup. Tam to není tak, že by se ten muzikant urazil. Je pyšný, že part za něj nahrál dobrý hudebník. Tady je taková přirozená česká závist, jeden muzikant se těší, až to druhý splete. Ale nemyslím si, že by do toho měl mluvit nebo jinak zasahovat zvukař. Nemluvím o muzice jako takové - tam může říct, že je aranžmá špatné a že je to potřeba udělat jinak, protože to souvisí se zvukem. Ale podle mě by měl zvukař ve studiu fungovat jako neviditelná osoba, která udělá muzikantům, co jim vidí na očích. Ale nemyslím si, že by měl brát do ruky nástroj a nahrávat to za ně. Může je jen upozornit, že je to špatně a že jestli to chtějí mít dobře, je potřeba, aby to udělal někdo za ně."
Právě kumulace funkcí producenta a zvukaře v jedné osobě, která je u nás v podstatě standardem, nedělá podle Vlachého dobrotu. "Spousta lidí pak neunese funkci, zvukař se cítí jako king, kterému všichni podstrojují. On rozhoduje o tom, co a jak budou hrát, nejen o tom, jaký je zvuk. To není dobře." Jak už to ale bývá, chybou je i opačný extrém. Zvukař musí vycítit, kdy je jeho názor potřeba a ze své "neviditelné" role vystoupit. "Měl by v sobě vždycky mít tolik slušnosti, že jim okamžitě řekne k věci svoji poznámku. Jako nejhorší psychický stres vidím to, že když se dohraje nebo dozpívá, následuje trapné ticho. Taková ta nejistota za mikrofonem - u některých lidí, když před ně postavíš mikrofon, jde výkon rychle dolů. A tohle k tomu jen přispívá. Každému by se mělo taktně říct o co jde, co se řeší. Když nevím co mu říct, je nejjednodušší nechat si interpreta nahrávku poslechnout."
Z osobního hlediska je práce zvukaře skutečně mnohdy chůzí po tenkém ledě. Většina z nás zprvu považuje zvukařinu za ryze technickou disciplínu, velmi rychle jsme však vyvedeni z omylu. "Zvukař by se vždycky měl chovat velmi slušně, i když interpret skřípe zubama. V tom je ta profesionalita, kterou tady každý nemá. Jednání je jednou ze základních věcí potřebných pro to, aby studio fungovalo. Muzikanti jsou nejhorší lidi, pokud jde o chování a stresy. Jsou to umělci, každý z nich je nezaměnitelná osobnost, která má spoustu svých šíleností. Zvukař se musí přizpůsobit, udělat si v tom pořádek a najít k nim nějaký vhodný přístup. Jak muzikant, tak zvukař jsou tam od toho, aby se věc natočila co nejlépe. Takže je důležité, aby na sebe za chvíli neřvali, ale zároveň aby během deseti minut nevznikla taková ta familiérní atmosféra, kdy má každý pocit, že je to vlastně všechno jedno. To také není produktivní."
Často se stává, že na základě předchozích zkušeností (v lepším případě) mají hudebníci utkvělou představu o tom, jak se ta která věc dělá. Zde je potřeba najít vhodný kompromis. Pokud je takový přístup v rozporu s naší zkušeností, nemůžeme muzikanta jednoduše poslat na ona místa, zároveň je však dobré pokusit se ho přesvědčit. "Několikrát se mi podařilo přesvědčit hudebníky pomocí srovnání dvou příkladů. Sice tím ztratím pět minut, ale mnohdy je to nutné. Ve studiu je potřeba mít slušnost skoro až přehnanou, protože už samotné prostředí je velmi náchylné k nejrůznějším stresům."
Praktická rada na závěr vyplývá ze zkušeností s digitální technikou, tedy především počítačem, pro který je pochopitelně nezbytný monitor (nebo dva, tři...). Hudebníci mají často při zpětném poslechu jednotlivých pokusů nebo střihů tendenci používat této vizuání berličky. Vidí na obrazovce střih a mají pocit, že jej i slyší. "Když máš něco rozstříhané a muzikant to vidí, říká "ukaž, vrať to, tam byl střih". Je proto někdy docela moudré monitor vypnout, aby k takovému vizuálnímu vnímání hudby nesváděl."
