Funkův funk - X-Beat Generation

Funkův funk - X-Beat Generation
Funkův funk - X-Beat Generation

Jak typické, když se bubeník zaměřený primárně na precizní a dobře šlapající rytmus jmenuje Funk. A Ringo ještě k tomu. Tak vypadá stoprocentní stylovost. Avšak nejen kvůli příhodnému jménu, ale zejména díky hudebním kvalitám byl Ringo Funk vyhledávaným bubeníkem.

Souprava s velkými bubny o rozměrech 26?" i podobně nadměrnými velikostmi kotlů, skálopevný rytmus valící se nezadržitelně jak tank Leopard, mohutný sound, agresivní feeling, to vše doplněno bleskovými breaky - tak vypadal styl německého bubeníka Ringo Funka.

 

Funk začal hrát na bicí v roce 1961, v průběhu šedesátých let účinkoval v kapelách Devils, Young Ones, The Other Four, Kentuckies a Rollicks, z nichž však žádná výraznějšího úspěchu nedosáhla. Karta se obrátila až roku 1969, kdy se stal spoluzakladatelem formace Jeronimo. Tato sestava natočila v následujících letech tři úspěšná alba a proslavila se nejen v Německu, ale i v celoevropském měřítku. Skupina se účastnila turné hardrockových velikánů jako Steppenwolf, Deep Purple, Uriah Heep či Sweet a do hitparád se zapsala i jedním obrovským hitem - skladbou Heya, Heya, jejíž refrén lze dodnes slyšet na fotbalových stadionech. Když se roku 1972 rozpadla významná německá hardrocková sestava Frumpy (viz předminulý díl) a zpěvačka Inga Rumpf založila novou skupinu Atlantis, byl to právě Funk, kdo s touto formací absolvoval převážnou část koncertů a nahrál většinu desek; exaktně řečeno všechny, kromě té první.

 

Možná právě v konfrontaci s první deskou Atlantis nejlépe vyniknou přednosti Ringo Funka. Na debutovém albu odvedl perfektní práci v podobě extrémně precizních bicích Curt Cress. Možná až příliš perfektní. Někdy totiž doslova urputné sledování metronomicky přesného tempa a úzkostlivý důraz na brilantní čistotu všech detailů s sebou nese jakýsi podivně podchlazený feeling, který je asi tak příjemný jako ruská zima (nechci dělat vtipy na Stalingrad, ale u německé kapely se to přímo nabízí). K rockovému odvazu to zkrátka mělo trochu daleko. Říká se, že někdy méně znamená více, a jak se ukazuje, platí to dokonce i pro kvalitu a preciznost. V hudbě je základem lidský faktor a taky cosi, čemu se říká emoce (akademici mohou vyhledat ve slovníku cizích slov), a s tím se nic nenadělá. A přesně v téhle rovině byl Funkův trumf: preciznost zůstala, ale navrch byl přidán pocit, tah a také jistá vnitřní agresivita - tedy přesně to, co dává kapele drive. Tento náboj se projevil větší uvolněností dalších alb, vše pak završila vynikající koncertní nahrávka z roku 1975. Dobré postavení kapely potvrdila i společná americká turné s Aerosmith a Lynyrd Skynyrd.

 

Roku 1976 se však Atlantis, v relaci s obecným poklesem zájmu o hard rock, rozpadli. Funk poté účinkoval s další německou kapelou, Karthago, v letech 1978-80 hrál ve skupině Skin. Je aktivní dodnes a spolupracuje s mnoha hudebníky nejrůznějších žánrů, kromě toho sporadicky koncertuje i se skupinou Jeronimo. Žádný velký comeback téhle kapely se už nejspíš konat nebude, ale až půjdete někdy na fotbal, nesmrtelný popěvek vám ji určitě připomene. Tak mě teď vlastně napadá, že v rámci neustálého přitvrzování autorských poplatků by téhle skupině možná měli fotbaloví pořadatelé odvádět jistý podíl ze zisku. Jednak by tím podpořili hard rock, což by bylo jedině chvályhodné - ale hlavně by to určitě bylo logičtější než platit za imaginární hudbu na prázdných cédéčkách.

 

Stěžejní desky

ATLANTIS: IT`S GETTING BETTER 1973

První deska Atlantis s Ringo Funkem dostala oproti debutovému albu lidštější rytmický základ, což se odrazilo na celkově uvolněnější atmosféře nahrávky. Ledy prvního alba roztály.

ATLANTIS: LIVE 1975

Vynikající koncertní záznam z roku 1975 dokumentuje, že Atlantis nebyli skvělou kapelou jen na kontinentální evropská měřítka, ale představovali první ligu ve světovém kontextu. Společné koncerty s Aerosmith nebo Lynyrd Skynyrd byly určitě rovnocenným duelem. Bicí disponují pevným rytmem a výborným feelingem, vše korunují superrychlé dvaatřicetinové breaky. Ano, tyhle bicí v sobě mají nefalšovaný funk. Funkův funk.

Funkův funk - X-Beat Generation
Funkův funk - X-Beat Generation

New generation: Matt Sorum

Matt Sorum působí v současné době v kapele Velvet Revolver, koncem osmdesátých let hrál v proslulých The Cult, avšak nejvíc ho zřejmě proslavila spolupráce s Guns N´ Roses, skupinou, která v době nadvlády hair-metalu a nejrůznějších dalších těžkých kovů přišla opět s nefalšovaným rockem s výraznými prvky bluesového přístupu i nejrůznějšími dalšími odkazy na hardrockovou klasiku. Jedním z takových odkazů byla i bicí souprava, kterou používal Chris Adler, původní bubeník Guns N´ Roses, a která v době dvojšlapákových monster s překotlovanou horní částí soupravy působila jako zjevení. I Matt Sorum používal po jistou dobu v osmdesátých letech soupravu se dvěma velkými bubny, spoustou tomů a dvěma vysoko zavěšenými čínami na styl Terryho Bozzia. I když tak trochu nedobrovolně. Důvodem k nasazení této soupravy byl fakt, že právě kvůli absenci dvou velkých bubnů nezískal angažmá u Davida Lee Rotha (kde se nakonec prosadil Gregg Bissonette). Tuto skutečnost bral jako výzvu, a protože osmdesátá léta byla pod diktátem metalového stylu, musel se přizpůsobit. Ale jak Sorum uvádí, vždy se považoval za typicky jednošlapákového hráče. Takže když první otázka po nástupu do kapely The Cult zněla: "A k čemu je ten druhej buben?", bez váhání se vrátil k původnímu klasickému setu. A u toho zůstal až dodnes. Složení i prostorové rozestavení soupravy, stejně jako větší velikosti bubnů a téměř vodorovné nastavení činelů prozrazuje inspiraci Bonhamem, což je umocněno velkým gongem umístěným za soupravou. Matt Sorum je velkým obdivovatelem Keitha Moona, ale jak sám přiznává, je trochu jiným typem hráče. Jeho styl je orientován více na doprovod. Hodně uznává Billa Warda a Iana Paice, na otázku, co by doporučil bubeníkům, aby se mohli stát velkými hráči, odpovídá: "Ohlédnout se zpátky a poslouchat Gena Krupu, Buddyho Riche, Louie Bellsona, Maxe Roache, Bernarda Purdieho, Ringo Starra, Gingera Bakera, Iana Paice - a spoustu dalších. A samozřejmě i kvalitní současnou produkci - Refused, Primal Scream, Queens of the Stone Age. Poslouchat všechny styly a mít uši otevřené." Současně však dodává, že pro úspěšnost je potřeba daleko víc než jen hrát skvěle na bicí. V první řadě je to osobnost a hned vzápětí schopnost spolupracovat a mít dobrý postoj ke zbytku kapely. Matt Sorum říká, že se stále snaží zůstat pozitivní a přinášet do každé situace dobrou náladu. A to je určitě jeden z hlavních důvodů, proč se dostal až tak vysoko.

bubny: DW povrchová úprava: silver sparkle * MB: 14 x 6,5 " (DW nebo Ludwig Black Beauty) * VB: 24 x 18 " * TT: 13 x 10 " * FT1: 16 x 14 " * FT2: 18 x 16 "

činely: Zildjian * 14 " New Beat hi-hat * 18 " Oriental China Trash * 19 " A medium--thin crash * 18 " A medium-thin crash * 22 " Rock ride * 19 " A medium-thin crash * 22 " Oriental China Trash * 20 " A medium-thin crash + 40 " gong (není na schématu)

hardware: DW 9000

blány: Remo Emperor X na MB nahoře, clear Ambassador na MB dole, coated Emperor na tomech nahoře, clear Ambassador na tomech dole, clear PowerStroke 3 jako hrací na VB, Ebony Ambassador s logem jako rezonanční na VB

paličky: Zildjian Matt Sorum model (hikorové s dřevěnou špičkou), Ahead stick wrap

Psáno pro časopis Muzikus