Historie, legendy, klasika, rarity... - hi-hatka

Historie, legendy, klasika, rarity... - hi-hatka
Historie, legendy, klasika, rarity... - hi-hatka

Hodiny historie byly na škole vždycky trochu nuda, ale je potřeba si připomenout aspoň ty stěžejní věci. Například ty, které měnily dějiny světa bicích nástrojů. Jedním z nich je například hi-hatka. V dnešní době by si mohlo mnoho lidí myslet, že byla u soupravy odjakživa. Není tomu ale tak. Naopak se dá říct, že je to vlastně poslední komponenta, který do setu přibyla. Samozřejmě, pomineme-li některé další odnože bicích nástrojů, které jsou ale spíše doplňky pro zpestření.Hi-hatka pochází z Jižní Karolíny. Tento stát byl kolem roku 1920 hodně osídlen hlavně Afroameričany. I to byl možná důvod, proč vznikla právě tam. V regionu se tenkrát hodně lidí živilo právě hudbou, převážně ragtimem, jazzem, začínajícím charlestonem a dalšími tanečními styly. I proto je její původní jméno charleston - Charleston je jedno z amerických měst, právě v Jižní Karolíně, kde pravděpodobně vznikla. Stejně tak se jmenuje i tanec, který také pochází odtud.

Historie, legendy, klasika, rarity... - hi-hatka
Historie, legendy, klasika, rarity... - hi-hatka

Úplně první hi-hatka, která byla pouze na šlapání, se jmenovala low boy. Nedalo se na ni ještě hrát, pouze se šlapala, protože byla opravdu nízká a do své sestavy ji přidávali hlavně jazzoví hráči v okolí New Orleans. Vysoká byla asi necelého půl metru. Byla svým způsobem takovým doplňkem basového bubnu, nikoho tehdy nenapadlo, že stačí prodloužit tyčku a vznikne nástroj opravdu velkých možností. Tento krok přišel o několik let později a vznikla tak hi-hatka dnešního typu. První model (stejně jako například u pedálů) přinesla na trh společnost Ludwig v roce 1928, ale o skutečném datu vynálezu zdroje zarytě mlčí.

Historie, legendy, klasika, rarity... - hi-hatka
Historie, legendy, klasika, rarity... - hi-hatka

Hi-hatka tak nebyla součástí soupravy řadu let, dokonce na nahrávkách se neobjevuje až do roku 1931. Napodobit tento její typický zvuk ale uměli bubeníci už předtím. Například pokládali dva činely na sebe, které pak buď přidržovali jednou rukou, nebo naopak je hráli otevřeně. Typického swingového rytmu pak dosáhli tak, že střídavě chytali a zase pouštěli činely.

 

Jednou ze zajímavostí počátku hi-hatky je například bubeník Warren „Baby“ Dodds. Ten ani přes tlak okolí, které svorně tuto část soupravy přidávalo a využívalo tak plně jejích výhod, stále hi-hatku odmítal. Nehrál na ni až do konce své kariéry. Své rozhodnutí odůvodňoval tím, že by další část soupravy hrubě narušila jeho timing a ovlivnilo by to typický zvuk jeho soupravy.

Psáno pro časopis Muzikus