Hudební patologie XLII - Stevie Ray Vaughan - Scuttle Buttin

Hudební patologie XLII - Stevie Ray Vaughan - Scuttle Buttin
Hudební patologie XLII - Stevie Ray Vaughan - Scuttle Buttin

diagnóza: bluesová pentatonika

Milí kolegové kytaristé a kytaristi, po minulém dílu, kde jsme se společně podívali na téma skladby Groove Elation geniálního Johna Scofielda, bych tento díl rád věnoval dalšímu, tentokráte bohužel už nežijícímu skvělému hráči, muzikantovi, jehož jméno se stalo v elektrické kytaře opravdu pojmem. Pokud tedy vyslovím jméno Stevie Ray Vaughan (ve zkratce SRV), určitě si všichni vybavíte pro něj tolik typický nabroušený zvuk stratocastera zapojeného do Twina. Bluesovo-coutry-rockový kytarista, který rozdával obrovské množství energie a jehož tón je doslova nezaměnitelný. Myslím, že by měl určitě patřit mezi kytaristy, na které stojí zato se při vašem studiu blíže podívat. Jako dnešní ukázku jsem vybral, opět jako minule, pouze téma do dvanáctitaktové formy z velmi oblíbené instrumentální skladby Scuttle Buttin, kterou můžeme slyšet stále v mnoha verzích po klubech celého světa i přesto, že ji Stevie nahrál už před 26 lety. Skladba vyšla na desce Couldn´t Stand The Weather.

 

Stevie Ray Vaughan (SRV) - Scuttle Buttin

Téma této krátké cca dvouminutové skladbičky hrajeme do klasické bluesové dvanáctky, oproti minule tentokráte v E. Jen pro připomenutí formy: první čtyři takty E7, pak na dva takty subdominanta A7, pak zpět domů k tónice E7 - dva takty. Následuje dominanta H7, subdominanta A7 a tónika E7.

 

Pojďme se trochu blíže podívat na celé téma. Skladba začíná šestnáctinovou řekněme country-bluesovou frází přes celý takt, která se nám pravidelně (někdy s malými alternacemi) vždy po taktu střídá s rytmizovanými akordy přes dvě kolečka dvanáctky.

 

Když se na tuto frázi podíváte podrobněji nebo si ji důkladně poslechnete, zjistíte, že je složená z tónů e moll bluesové stupnice a je zahraná pomocí prázdných strun, což jí dává onen typický, v tomto případě krásný „coutry“ zvuk. Co je e moll bluesová stupnice? Jde o jednu z nejoblíbenějších stupnic, kterou můžete často slyšet napříč všemi žánry, od jazzu přes blues až po rockovou muziku. Tuto stupnici tvoříme tak, že přidáme jeden z tzv. blues tónů, v našem případě zvětšenou kvartu, do mollové pentatoniky. V e moll pentatonice to pak bude e, g, a, b, d a já k ní přidám ještě tón bb, což je ona zvětšená kvarta (vztahujeme k základnímu tónu e). Vzniká nám tedy šestitónová mollová bluesová stupnice s tóny e, g, a, bb, b, d. Tuto stupnici pak můžeme použít přes téměř jakýkoliv durový či mollový septakord. Velmi často ji můžeme slyšet právě v bluesové dvanáctce, tak jako ji zde použil i SRV. Vidíte sami, že v případě čtyř tónů z této stupnice (e, g, b, d) můžu při standardním ladění použít prázdné struny. Pomocí nich můžeme krásně dát jednotlivým frázím či lickům onen typický country zvuk. Když se vrátíme zpět k Scuttle Buttin, můžeme se podívat ještě na jednotlivé akordy, které se nám s tématem ve skladbě pravidelně střídají. První se nám nabízí tónika E7, která je alterovaná na E7/9#. Tohle je v blues či funky velmi oblíbený akord a tenze na prvním stupni (viz Hedrix a další). Septakord E7 má tóny e, g#, h, d a my k němu ještě přidáme tenzi zvýšené nóny (9#), tón g. Když se podíváme na interval e-g, zjistíme, že krom zvětšené nóny to může být také malá tercie. Takže akord E7/9# má v sobě v podstatě dvě tercie a to jak durovou tak i mollovou. V notách zjistíme, že Stevie však nehraje celý akord, ale jen jeho část, což se používá velmi často. Jako první můžete vždy vyřadit například kvintu, případně základní tón, který nám hraje basa. Dalším akordem je subdominanta A7 (a, c#, e, g), hrány jsou pouze intervaly prima, tercie a septima (a, c#, g). Posledním akordem zde máme dominantu B7/9#, což je stejný model jako u E7/9#. To znamená septakord se zvýšeným devátým stupněm (tóny h, d#, f#, a, c).

 

Diagnóza

Celé téma bych určitě doporučoval cvičit nejprve hodně pomalu, tak, ať vám všechny tóny krásně znějí. Obecně pokud nepoužíváte prázdné struny, bych určitě zkusil pro zvětšení vašeho výrazového rejstříku tento handicap doplnit. Co se týče tzv. bluesové pentatoniky, myslím, že určitě stojí za to se ji dobře, po celém hmatníku a pokud možno ve všech tóninách naučit. Věřte, že se vám bude jednou hodit ;-) Přeji hodně úspěchů!

Psáno pro časopis Muzikus