Hudební psychologie - 13. díl - Těžký osud hudebních nadšenců

Hudební psychologie - 13. díl - Těžký osud hudebních nadšenců
Hudební psychologie - 13. díl - Těžký osud hudebních nadšenců

Věřím, že mluvím za většinu, když řeknu, že hudbou žijeme. Mnoho z nás však nemá to štěstí, že se jim dostává pochopení i doma. V případě hudebního fanouška se tak rodině může dostavit dojem přerostlého puberťáka. Avšak nikdy se toho nechceme zbavit, převléci se, strhnout plakáty, navíc když i Bruce Dickinson doporučuje: „Musíš si udržet v sobě toho šestnáctiletého kluka.“ Někdy třeba ani nestačí hudební odbornost, slibné muzikantské úspěchy nebo dlouholetá praxe hudebního žurnalisty.

Lidstvo žije a žilo hudbou vždy, po celý svůj vývoj. Měnil se význam hudby, její používání a určení. Hudba je všude a takřka pořád s námi. V obchodech, v dopravních prostředcích, při jídle, odpočinku, v autě, při čtení, běhání, učení se. Stále do sebe hustíme nějakou hudbu. Nejsme schopni klidu a zůstat bez stimulace. Domácí přístup, zpravidla od rodičů a těch starších může být velmi rozmanitý. Nevnímal bych zmíněnou situaci černobíle. Někteří jsou tolerantní, jiní méně a zbytek málo. Varianty vidíme všude a ve všem. Pokud hudba, kterou fanoušek poslouchá, není vyloženě tupá či pokleslá, nebývá situace vyloženě tragická. Přerostlý puberťák spíše svými atributy nabízí zařazení mezi PB. Přerostlé máničky s řídnoucími vlasy se vyskytují všude. Elvis, Madona, Milie také mají příznivce ve všech věkových kategoriích. Jsme opět u známé potřeby identifikace s idolem. Masová globální kultura se vždy projeví potřebou formovat jedince i sociálním inženýrstvím. Vytváření idolů a jejich konzumace se hodí. Pro určitý systém je výhodný občan určitého typu - ovladatelný, přijímající oficiální doktrínu, formovatelný a v jedné kaši s rebely, kteří vytvářejí dojem svobody. Hudba a kultura jsou v tomto ohledu výborným nástrojem. Hudbou se dají vynikajícím způsobem a velmi účinně vytvářet morfická pole potřebného charakteru. Manipulace je přítomná stále. Projevuje se i generačně a opět záměrně vytváří bariéry. Někteří rodiče mají představu o tom, čím by měla jejich ratolest být. Někdy mohou být nespokojení i s jejím pohlavím. Jiným se nezdařilo naplnit vlastní životní sen. Aniž by si to přiznali, projektují své představy a touhy do svého dítěte a je jedno kolik je mu let, že má rodinu, že něčeho dosáhl a že mu už je padesát. V těchto případech je na potomkovi, aby svou životní roli ustál. Rodiče nezměníš.

Hudební psychologie - 13. díl - Těžký osud hudebních nadšenců
Hudební psychologie - 13. díl - Těžký osud hudebních nadšenců

Horší to třeba mají hudebníci. „Těžkosti“ s úspěchem jsme již řešili, ale co třeba takoví, kteří na sobě dřou, investují do vybavení (stejně jako fanoušci - vybavení k poslechu, alba) a úspěch se stále nedostavuje a doma slýchávají, že stejně hrají pro pár existencí.

Pokud vím, v hudbě je třeba velká dávka talentu, přidej nějaký rok usilovné práce a vytrvalosti a se štěstím se dostaví i úspěch a obživa. Pokud se někomu vyloženě tzv. nedaří a má pocit nepochopení či zneuznání, má řadu možností, co s tím. Může toho nechat, smíří se s tím, že bude hrát pro pár exotů nebo bude hrát okresní přebor, může změnit žánr, dál dře a doufá v úspěch, založí si šikovný fanklub, který mu pomůže vytvořit chiméru, vydrží a v padesáti se stane „legendou“ za vytrvalost. Ze zkušenosti mohu říci, že kdo na to opravdu má, ten se neztratí a dosáhne svého. Doma existují různé průběhy. Pokud je permanentní kritika od rodičů, už dávno měl hudebník bydlet sám. V případě, že se jedná o vztah a probíhá „nepochopení“, pojďme jinam, kde nás budou mít rádi.

Psáno pro časopis Muzikus