Jak to vidí (slyší) zvukař - Baskytara VIII

Ještě než opustíme tematický okruh baskytary a vrhneme se společně na téma nové, kterým bude elektrická kytara a s tím související ozvučení kytarového aparátu a skterým strávíme taktéž zcela jistě několik dílů našeho seriálu, zkusme se ještě pozastavit u nástroje baskytaře příbuzného nebo chcete-li, jejího vývojového předchůdce a současně paralelně žijícího partnera, a sice u kontrabasu.

Původně jsem jej chtěl zařadit až ve chvíli, kdy se budeme zabývat obecně smyčcovými nástroji a jejich ozvučením, ovšem kontrabas je nástroj tak nějak proplouvající napříč všemi žánry (snad kromě rocku a metalu) a často je v souboru či kapele zastoupen ze smyčcového oddělení pouze on sám, ať již jsou to nejrůznější jazzové a rock‘n’rollové formace či styly jako country, bluegrass a folk, kde se s ním setkáváme a ozvučujeme jej naprosto běžně. Takže na něj pojďme teď, dokud jsme tak nějak „basostrunově“ naladěni, blíže podívat. :-)

Jak jsme si již řekli na začátku tématu baskytara, kontrabas (v zahraničí označovaný zpravidla jako double bass) je jejím přímým předchůdcem a má i stejné ladění - tedy E, A, D, G - a de facto zejména problémy s jeho ozvučováním přivedly Leo Fendera v padesátých letech k vývoji první masivní (nelubové) baskytary na světě, a sice Fender Precisionu. I když tento převratný vynález vyřešil spoustu technických a hráčských problémů (ozvučení, zpětné vazby, dohmat, přesnost ladění, sustain apod.) a začal se těšit celosvětově masivní oblibě a užití v praxi, baskytara zní samozřejmě přece jenom jinak a řada muzikantů z různých žánrů si prostě chtěla nezaměnitelnou barvu kontrabasu ve svých uskupeních zachovat. Jako jisté zvukové přiblížení může do jisté míry fungovat bezpražcová baskytara (fretless), nicméně kontrabas, i s jeho neduhy, je prostě kontrabas.Ale zase na druhou stranu musím říct, že jsem se za svoji zvukařskou „kariéru“ setkal i s tak seřízenými a vybavenými kontrabasy (špičkové pre-ampy a snímače, nízký dohmat), že zvukově, a potažmo i hráčsky, byly téměř k nerozeznání od bezpražcové baskytary.

Spousta hráčů na kontrabas už v dnešní době (naštěstí) pochopila, že snímač je v případě ozvučení tohoto nástroje tak nějak „to menší zlo“ než rádoby v ideálním případě zvukově přirozenější mikrofon a že převažují jednoznačně výhody nad nevýhodami. Hlavní výhody jsou samozřejmě vyrovnanost zvuku a jednotlivých tónů a de facto žádné nebo minimální problémy se zpětnými vazbami, absence jakýchkoliv přeslechů od ostatních nástrojů (kontrabas je, co se týče síly signálu přicházejícího na mikrofon, spíše slabší nástroj a často se tak další současně hrající nástroje nechtěně dostávají do jeho stopy či šavle). Jako relativní nevýhodu bychom mohli označit lehkou ztrátu přirozenosti zvuku zejména v nízkých polohách, kde má hlavně smyčcem hraný kontrabas (arco) snímaný piezosnímačem jakoby elektricky-bzučivější zvuk a někdy bývá zvukově plošší a má méně basových frekvencí. Závisí to do značné míry i na správném umístění snímače, resp. nalezení ideální kompromisní polohy pro snímání. Při hře prsty (pizzicato) bývá někdy na rozdíl od mikrofonu malinko rozdílná barva zvukové obálky ataku tónu, ovšem jak již bylo řečeno, výhod je jednoznačně víc než nevýhod a bráno selským rozumem, vše je lepší než sice rádoby přirozeněji znějící kontrabas z mikrofonu, ovšem s přítomností zpětných vazeb - houkání, dunění na některých tónech apod. A opět zopakuji informaci z minula: I v takových žánrech jako třeba folklór a nejrůznější cimbálové muziky dnes není snímač na kontrabasu (a i ostatních nástrojích) žádná výjimka.

IMPROVIZOVANÉ UMÍSTĚNÍ SHURE SM 57 U KONTRABASU
IMPROVIZOVANÉ UMÍSTĚNÍ SHURE SM 57 U KONTRABASU
MIKROFON DPA VO 4099B NA HUSÍM KRKU
MIKROFON DPA VO 4099B NA HUSÍM KRKU

Pokud ale naživo vyvstane potřeba ozvučit kontrabas mikrofonem, pak se zkusme držet pár základních zásad, z nichž některé jsme v minulých dílech také lehce zmínili. V první řadě je to výběr mikrofonu. Nepoužívejme výrazně frekvenčně „pokřivené“ modely se zvednutými basy a potlačenými středovými frekvencemi přizpůsobené pro snímání kopáku (např. Audix D6 nebo Shure Beta 52A apod.), s těmi bychom si celou situaci jen více či méně ztížili. Raději v tomto případě volme „rovnější“ modely, z těch kopákových to může být např. AKG D112, z obecně nástrojových mikrofonů volme raději buď lehčí modely na husím krku k tomuto účelu určené (např. DPA) či „středovou“ klasiku, např. Shure SM57 a frekvenčně podobné modely. Poloha mikrofonu se obvykle pohybuje někde v rozmezí f klíče a kobylky.

Pokud má kontrabas tendenci dunět a houkat, zkusme na parametrických korekcích (případně za pomoci analyzéru RTA) danou problematickou frekvenci najít a potlačit - vyříznout. Jako jisté „rychloopatření“ proti nepříjemnému dunění může být i zařazení low cut filtru (pokud je přeladitelný, tak vyzkoušejme minimální vhodnou míru „ukrojení“ basů), což je z principu zvukařsky sice jakoby trochu špatně, nicméně ve zvuku kontrabasu i po této úpravě zpravidla zůstává dostatek čitelných basových frekvencí a mně samotnému se toto opatření při problémech s tímto nástrojem již několikrát osvědčilo. Na spodních středech můžeme zkusit nechat v minulých dílech zmíněný zdvih kolem cca 450 Hz, opatrně zacházejme s kompresí, která by nám mohla zvyšovat náchylnost ke zpětné vazbě.

Příště tedy otevřeme nové téma - ozvučení elektrické kytary.

Psáno pro časopis Muzikus