Jak to vidí (slyší) zvukař XXII - Signálový řetězec - mixážní pult

Jak to vidí (slyší) zvukař XXII - Signálový řetězec - mixážní pult
Jak to vidí (slyší) zvukař XXII - Signálový řetězec - mixážní pult

Jak to vidí (slyší) zvukař 22

Signálový řetězec - mixážní pult

... od analogu k digitálu I

Po obecnějším úvodu nás čeká další pokračování v oblasti mixážních pultů, které jsem v minulém dílu nazval srdcem celého zvukového systému. Možná by ale byl přesnější a výstižnější termín mozek celého systému.

 

V poslední době diskutovaná otázka, jaký typ pultu pro svou práci zvolit - zda analogový či digitální - se předpokládaně nachýlila přes pomyslnou polovinu směrem k digitálu (to slovo budiž do budoucna zřejmě zažito jako pevný terminus technicus, protože se čím dál víc stává standardem ve zvukařské komunikaci). Vývoj nejenom v oblasti ozvučování a nahrávání směřuje téměř na všech frontách naprosto jednoznačně ke všemu digitálnímu a nemá již většího významu se tomu nějak bránit či vzdorovat. Čím dříve se s daným směrem vývoje smíříme a zařídíme se podle něj, tím lépe pro nás. O ve zvukařském éteru prezentovaných „zvukových vlastnostech“ jednotlivých typů pultů jsme si něco řekli v minulém dílu, já se k nim s dovolením nebudu záměrně příliš vyjadřovat, a co se týče mého vlastního názoru a pocitu, řekl bych k tomu asi tolik: Čistě realisticky - nikoliv vychloubačně :-) - jsem za svou bezmála dvacetiletou éru, kdy se ozvučování a nahrávání věnuji, pracoval, ať již dlouhodobě nebo jen krátce a nárazově, opravdu s mnoha pulty různých úrovní a tříd.

Jak to vidí (slyší) zvukař XXII - Signálový řetězec - mixážní pult
Jak to vidí (slyší) zvukař XXII - Signálový řetězec - mixážní pult

V minulosti to byly pochopitelně hlavně analogové modely, v současnosti již na live ozvučení nějaký ten pátek používám a na akcích se většinou setkávám s digitály, přičemž ve studiu si ale ponechávám analog (taktéž již několikátý), do kterého mám vyvedeny výstupy ze zvukové karty (takový digitální systém s „puncem“ analogu :-)). Jezdil jsem i jako zvukař se známější kapelou po festivalech a koncertech, takže jsem měl tu čest se s mnoha PA systémy, a tedy i mnoha pulty setkat. Můžu říct, že jsem se vždycky na všech modelech dopracoval, v rámci daných možností a případně prostoru a času k podrobnějšímu seznámení se s nimi, k více méně podobnému výsledku. Samozřejmě musíme vždy srovnávat srovnatelné, tzn., že např. na pultu se dvěma parametry na středech máme vždycky víc možností dobarvení zvuku než na pultu s jedním apod. Přijde mi to trošku podobné jako třeba s pódiovým zvukem jednoho a téhož kytaristy, který za svou éru vyměnil více aparátů, a pořád má tak nějak, i dle reakce ostatních, „ten svůj zvuk“. Ano, hlavu a ruce máme totiž pořád ty samé :-) a tak to více méně platí i ve zvukařině a zvučení.

Jak to vidí (slyší) zvukař XXII - Signálový řetězec - mixážní pult
Jak to vidí (slyší) zvukař XXII - Signálový řetězec - mixážní pult

Ještě než se na oba typy podíváme detailněji, a aniž bych chtěl přímo a cíleně vyvolávat nějaký dojem, že dřív byla zvukařská branže a řemeslo jako takové tak nějak poctivější a opravdovější, přece jen si pár slov v tomto ohledu ve vztahu k minulosti neodpustím. Dříve jsme si totiž museli všechny věci a atributy zvuku tak nějak vydobýt, pracovat se zařízeními s (v porovnání s dneškem) omezenými možnostmi, a i tak dosáhnout vždy nějakého přijatelného výsledku. Na dřívějších pultech např. vůbec nebývaly parametrické středy, byly jedny až dvoje a pevně naladěny s pevným Q (tenhle parametr byl kdysi zcela španělská vesnice :-)). Nutilo nás to k jakési opravdovější práci s korekcemi, k jejich využití tak, jak by se měly využívat - tzn. pro „případné“ nutné dobarvení, vyžaduje-li to daný nástroj či vokál. V tomhle směru vidím oproti dnešku ten největší posun, ať už v kladném slova smyslu (reálné a smysluplné využití dnešních větších možností), tak částečně v záporném. Ono totiž čím více toho jde měnit a nastavit, tím více toho jde taky pokazit.

 

Nyní oklikou tematicky navážu na úplný začátek našeho seriálu, a vlastně jeden z důvodů jeho vzniku, když zmíním, že se nám za poslední dobu vyvinula jakási nová generace „digitálních kroutičů a chytráků“, kteří mají při ozvučování nástrojů a vokálů pocit, že dokud všude všemožně a totálně a drasticky nepřekroutí korekce, tak pro danou věc neudělali maximum. Zažil jsem za poslední dobu několikrát podobnou situaci, příznačnou zejména pro některé kluby, kdy během zvukové zkoušky a samotného nazvučování zní takřka všechny nástroje a vokály líp, než s nimi dotyčný zvukař začne něco dělat a než jakkoliv zasáhne do korekčního a dynamického nastavení. Ozývají se pak (pro neznalé ucho i téměř vesmírné zvuky) - to jak dotyčný mistr „jezdí“ s frekvencí s pravděpodobně nastaveným úzkým „qéčkem“, po pravdě mi to spíš připomíná hraní si malého chlapce než nějakou smysluplnou zvukařskou práci. Prostě dokud vše „neproqéčkuju“, „neprojezdím“, „nevyříznu“ nebo „nevypíchnu“, tak je to špatně. Je to bohužel velký omyl a opravdu zkušení a uznávaní lidé z branže ví a v praxi dokazují, že korekce používáme pouze, pokud je to nutné a pouze v nezbytné míře.

Jak to vidí (slyší) zvukař XXII - Signálový řetězec - mixážní pult
Jak to vidí (slyší) zvukař XXII - Signálový řetězec - mixážní pult

Samozřejmě již zmínění „kluboví chytráci“ mají většinou na všechno své patřičné odůvodnění, své „pracovní postupy“ si náležitě obhajují a rozhodně netrpí nějakým nedostatkem sebevědomí, byť nemůžou vlastně nikdy vědět, jestli člověk, před kterým takto „chytračí“, není tisíckrát zkušenější zvukař a muzikant než oni sami. Jejich svérázné technické přednášky jsou pak samozřejmě vydatně doplněné o popis vlastností zařízení různých vybraných značek a typů (nám již z minulých dílů dobře známý kvíz - „hraje“, „nehraje“). Paradoxem bohužel je, že ač bychom tyto lidi nejraději s prominutím poslali s jejich názory někam, naopak jim „přesně tam“ musíme kolikrát začít doslova a do písmene lézt a zapřádat nucené rozhovory, aby naši kapelu neodbyli, totálně neodflákli a zvukově nepohřbili.

 

Jak jsme se teď zrovna při probírání podobných témat shodli s jedním mým kamarádem - výborným bubeníkem a zvukařem - nejhorší, co může totiž muzikant udělat, je, „nasrat“ si zvukaře (ať již jsou okolnosti jakékoliv) před koncertem. Jsme tedy nuceni často skousnout ničím nepodložené výplody, naprosté nesmysly a opravdu hloupé žvásty, ke kterým je lépe se raději nevyjadřovat, jen abychom se s dotyčným „moudřenínem“ nedostali do zbytečného sporu. Pokud nám například vnucuje, oproti našim dlouholetým a na nespočtu akcí získaným zkušenostem, nějaké prokázaně nesmyslné polohy a nastavení mikrofonů (u kytarových aparátů, bicích apod.), raději mu všechno v jeho přítomnosti na pódiu odkývejme a po jeho odchodu k pultu si vše nepozorovaně nastavme tak, jak jsme zvyklí. To je metoda, kterou používám coby muzikant v kapele už roky a je pro celkový výsledek daleko lepší, než se s někým hádat a o něčem ho leckdy marně přesvědčovat. Příště pokračujeme dále na téma mixpulty.

Psáno pro časopis Muzikus