Kýblova bubenická školka - A co na to cvičítko cvičit?

Kýblova bubenická školka - A co na to cvičítko cvičit?
Kýblova bubenická školka - A co na to cvičítko cvičit?

Od minulého čísla Muzikusu již máme všichni doma cvičný pad, a teď je otázka, co s ním. Pár věcí jsme už zmínili v předešlých vydáních školky, dnes k tomu přistoupíme poněkud organizovaněji. Vyšel bych z modelového předpokladu, že máme na cvičení na padu vyhrazenou půlhodinu denně. Ne všichni chtějí hrát tři hodiny denně, jak radí František Hönig, ale půlhodina je minimum, které by bubnům měli být schopni dát jak mladí začátečníci, tak rekreační dospělí hráči, nebo naopak profesionálové, kteří už pro samé koncertování, zkoušení a učení nestíhají cvičit. Ona půlhodina se dá zorganizovat několika způsoby, ovšem každopádně doporučuji mít k ruce v první řadě mentronom a dále pak nějaký časoměrný stroj. Bezcílně půl hodiny hopsat po cvičítku nemá moc smyslu a trápit se příliš dlouho jedním problémem je frustrující a často bezvýsledné, takže doporučuju stanovit si přesný cvičební plán a ten dodržovat, i když nás časomíra třeba přeruší uprostřed nějakého cvičení. Totéž ostatně doporučuju i pro delší cvičení za soupravou.

 

Věcí, které chceme pravidelně procvičovat, je dost: střídavé údery ze zápěstí, střídavé údery prsty, Moellerova technika, dvojité údery, paradiddly (případně první stránka z knížky Stick Control), akcentované údery, přírazy, dvojité přírazy, případně pak tyto jednotlivé záležitosti poskládat do rudimentů. Určitě vás napadnou i další.

Kýblova bubenická školka - A co na to cvičítko cvičit?
Kýblova bubenická školka - A co na to cvičítko cvičit?

Možnosti organizace jsou v základu tři, ale můžete si vymyslet vlastní. Zaprvé si můžeme vzít větší množství dílčích cvičení/technik (třeba patnáct po dvou minutách), každému přiřadit určité tempo a den po dni tempa zvyšovat. Druhou možností je věnovat se menšímu množství cvičení, ale každý den je procvičit v několika tempech (například pět cvičení, pro každé šest různých temp a každému věnovat minutu - v takovém případě nedoporučuji končit nejrychlejším tempem, ale poslední kolečko si dát pro uklidnění pomaleji). Poslední a podle mého názoru nejpřehlednější a nejúčinnější možností je cvičit jen malé množství cvičení a každý den pouze v jednom tempu (například šest cvičení po pěti minutách). Tempa můžete zvyšovat po dnech a až po týdnu, nebo dokonce měsíci, obměníte to, co cvičíte. Podle mé zkušenosti ruce potřebují pro zapamatování určité techniky nějaký čas, a je proto lepší se věnovat méně problémům po delší dobu než snažit se projet každý den všechno. Zorganizujte si ale cvičení podle sebe, hlavní je trénovat pravidelně a promyšleně.

Psáno pro časopis Muzikus