KÝBLOVA bubenická školka - Groove

KÝBLOVA bubenická školka - Groove
KÝBLOVA bubenická školka - Groove

Po technice a koordinaci přichází na řadu nejzáhadnější ze svaté bubenické Trojice, duch Svatý neboli groove. Existuje nespočet definic termínu groove a naproti tomu málo metod, jak groove cvičit. Povíme si něco o obou tématech a začneme poněkud rozmáchle, ono to totiž jinak nejde. Slibuji, že příště si zase povíme něco přízemního a praktického. :-)

 

Původní anglický význam slova groove je rýha, zářez, a to je právě to, co po dobré hudbě chceme - aby v posluchači zanechala emocionální dojem, rýhu v krajině ducha, zářez do jeho vnímání světa. Groove je rytmická vlastnost hudby, která jí dodává metafyzický rozměr, která ji číní emočně nabitou a komunikativní. Groove je to, co dělá z etudy píseň, to, co dělá z techniky a koordinace hudbu. Mít groove znamená hrát tak, aby hudba posluchače oživila, roztančila a obohatila.

KÝBLOVA bubenická školka - Groove
KÝBLOVA bubenická školka - Groove

Pokud se na to podíváme poněkud analytičtěji, hráč, který chce mit dobrý groove, musí ovládat dvě neméně tajemné oblasti - timing a feel. Hrát „v tajmu“ znamená být přesný na dvou úrovních: makro a mikro. Makroúroveň znamená udržet dané tempo, nezrychlovat a nezpomalovat v průběhu celé skladby (pokud to skladba nevyžaduje) ani v rámci menších celků (například vyvarovat se známého zrychlování v brejcích). Na mikroúrovni pak hra „in time“ znamená mít kontrolu a vyrovnanost při hraní čtvrtek, osmin, triol a dalších menších hodnot. Feeling znamená, že celý doprovod nebo jeho část (třeba druhou a čtvrtou na bubínek) posuneme oproti metronomu (skutečnému nebo imaginárnímu) o malý kousek dozadu či dopředu. Doprovod pak zdánlivě utíká (legendou je v tomto ohledu Stewart Copeland z The Police) nebo naopak „sedí na zadku“. Zásadní však je zůstat stále in time, nezrychlovat a nezpomalovat, pouze doprovod nepatrně posunout.

 

Učebnice k tomuto tématu můžu doporučit dvě. Na prvním místě jsou to Universal rhythms for drumset Dava DiCensa, ve které tento bostonský bubeník a pedagog na Berklee ukazuje, že většina bubnování vychází z několika základních rytmů, se kterými nás učí pracovat. Jeho metoda spočívá v tom, že rytmické figury zároveň s hraním zpíváme a učíme se tak přesně vědět, kam která rána patří. Druhou učebnicí jsou poměrně známé Groove Essentials Tommyho Igoa, což je přibližně devadesát „playalongů“ všech možných stylů a noty a povídání ke každému z nich. Při hraní těchto skladbiček je zcela zásadní se nahrávat a poslouchat.

 

Tak ať vám to šlape, v tom je ten nejdůležitější smysl bubnování!

Psáno pro časopis Muzikus