Kytarová dílna - Jazzové standardy

Kytarová dílna - Jazzové standardy
Kytarová dílna - Jazzové standardy

Jazz je hudba svobodná; a člověk, hodný slova génius, není vždy ten, který se chová nekonformně a vyvádí jak pominutý. Tohle všechno platí o Charlie Parkerovi, jehož neuspořádaný život vešel do jazzové historie jednou a provždy. Ale tady šlo o něco jiného...

29. 8. 1920 se na předměstí Kansas City narodil ten, který je vedle Louise Armstronga považován za největšího novátora a tvůrce nové epochy. Tatínek, zpěvák a muzikant, se o rodinu moc nestaral a brzo zmizel z Charlieho života. Chlapec se potuloval po klubech a již v patnácti se oženil. Nastala cesta od alkoholu k drogám a naopak. Ale přicházela první angažmá na saxofon, který si však půjčoval.

V roce 1942 dostal lano v harlemském klubu Savoy a v klubu Minton se potkal s Dizzy Gillespiem, Monkem a Kenny Clarkem. S Gillespiem založili malý soubor a roku 1945 nahráli první desky. Vzniká nový styl bepop a Parker se stává novou hvězdou jazzového nebe. Stále pokračující narkomanie však brzdí jeho kariéru a dochází k ostrým konfliktům se spoluhráči i managementem. Nedodržuje termíny, porušuje smlouvy, nechodí na vystoupení a narůstají mu stále větší a větší dluhy. Musí být hospitalizován v psychiatrické léčebně, ale po krátkém čase najíždí vše do stejných kolejí. Umírá na naprosté vyčerpání a zhroucení organizmu 12. 3. 1955.

Ale hudba, kterou vytvořil nikdy nezanikla. Při zkoumání jeho sól muzikologové žasnou nad odvahou harmonických spojů, používáním neobvyklých frází a neakordických tónů. Dodnes se přou, zdali to byl proces uvědomělý nebo nahodilá spontánní improvizace. Ovšem Parkerovo nezapomenutelné místo je ve způsobu, kterým povýšil člověka-muzikanta z baviče na umělce. Ne jenom kašpárka pro zábavu a ukrácení nudy, ale tvořící bytost. To se stalo v jazzu poprvé v tak vykrystalizované podobě. Tvořil, když to potřeboval, ne na povel mocných a bohatých.

Kytarová dílna - Jazzové standardy
Kytarová dílna - Jazzové standardy

Skladba Blues for Alice je harmonicky "dvanáctka", tedy opravdu blues v tónině F dur. Potvrzuje to i nástup subdominanty (Bb7) v pátém taktu a neobvyklé mollové dominanty (Gmi7) v taktu devátém. Třetí takt Dmi-G7 je náhradou za dominantní septakord (C7), což se někdy v blues používá. Ale tyto klasické harmonické funkce jsou propojeny sekvencemi dominantních jader, v jazzu tak obvyklých...Od pátého taktu nalezneme hezký chromatický sestup a 11. a 12. takt je klasické kolečko s návratem na tóniku.

Daleko těžší je pojetí melodie. Nacházíme se totiž v bepopu a to je revoluce. Ve čtyřicátých letech se mladá černošská jazzová generace postavila proti zajetým swingovým klišé jak černých, tak i bílých orchestrů a toužila vytvořit něco svého a provždy svébytného. Nastupují poněkud krkolomné skoky, používání chromatiky a zahušťování akordů devítkami, jedenáctkami a dokonce třináctkami. Ale základem stále zůstává blues. Mění se i tempo, zrychluje a velice překvapivá změna - přesunování akcentů na libovolnou dobu, jak to vyžaduje fráze nebo melodie. Bicí úlohu základního rytmu přebírá činel a levá ruka umísťuje na malý buben nepravidelné přírazy. V improvizaci se užívá vertikálního (svislého) způsobu tvoření nových melodií a tónu na akordy. Někdy i na jednotlivé doby. To již vyžaduje hodně znalostí, zkušeností a orientace v harmonii.

Pro náš příklad poslouží buď možnost rozkládat akordy, nebo kombinace s horizontální improvizací na dominantní jádra. Hrajte skladbu nejprve hodně pomalu - uvědomíte si harmonicko-melodické vztahy. Jinak se hraje dost rychle (fast).

Psáno pro časopis Muzikus