Kytaroví velikáni - Alex Skolnick

Existují sice muzikanti, kteří výrazně změnili svůj styl, ale není jich zase tak mnoho. Samozřejmě, řada z nich na to aspoň po technické stránce hry jistě má (když už ne z hlediska feelingu a výrazu). Někteří to dokážou dát najevo jak svými sólovými projekty, které vyprodukují vedle své činnosti s kapelou (za všechny např. Richie Sambora), tak i v rámci souboru, jehož jsou členem, formou hudebních vložek či bonusů (kupříkladu Eddie Van Halen), jiní tím i dovršují svou univerzálnost (třeba Steve Howe či Eric Johnson), další započnou zcela novou kariéru (mj. Ritchie Blackmore). Ovšem změna z metalového muzikanta, oceňovaného dobovými recenzemi, na jazzovou osobnost, o které mluví s uznáním i Downbeat, není zas až tak častá. Navíc, když ono pojítko mezi oběma břehy je stále velmi zřejmé a nevadí to ani jedné straně... Ano, to všechno totiž se hodí na jedno jméno, kterým je Alex Skolnick.

Skolnick je skutečně výjimečná osobnost. Člen thrashmetalových Testament, jedné z ikon tohoto stylu z osmdesátých let a poté leader svého jazz-fusion souboru Alex Skolnick Trio. Na jedné straně tvorba s floridskými Savatage, na straně druhé Attention Deficit či Skol-Patrol, stejně jako řada hostování typu Les Claypool, Ofri Eliaz atd. Komorní záležitost à la Rodrigo y Gabriela a jako protiklad velká show s Trans-Siberian Orchestra... Prostě o tomto kytaristovi by se dalo povídat hodně dlouho.

Alexander Nathan Skolnick se narodil 29. září 1968 v Berkeley v Kalifornii. Tam také prožil i své dětství. Osudový zlom přišel ve věku devíti let. Tehdy totiž v televizi zahlédl Kiss: „To je asi první hudební zážitek, co si pamatuji z dětství. A nejlepší na tom je, že mne tam nezaujala kytara jako taková, ale líbilo se mi, že muzikanti vypadali jako superhrdinové.“ Samozřejmě, že na střední škole došlo k formování prvních kapel. Skolnick šel ve svém perfekcionalismu (už tehdy) tak daleko, že pravidelně chodil na lekce k jistému Joeovi Satrianimu...

Testament

Výraznější soubor, ke kterému se Skolnick jako šestnáctiletý dostal, byl Legacy. Kapela byla založena roku 1983 kytaristou Erikem Petersonem a kytaristou a zpěvákem Derrickem Ramirezem. Sestavu tehdy doplnil Greg Christian (bg) a Mike Ronchette (dr). Skolnick se dostal do kapely tehdy, když Ramirez odložil kytaru a věnoval se krátce zpěvu. Nakonec stejně odešel a za mikrofon se postavil Steve Souza. Roku 1985 kapela  (již se Skolnickem), které se velmi rychle rozšiřoval počet fanoušků, nahrála demo EP se čtyřmi skladbami. To se ujalo natolik, že nebyl problém podepsat smlouvu s Megaforce Records. Skupina ovšem ještě musela projít dalšími personálními změnami, kdy Luie Clementa nahradil Ronchetta a Chuck Billy Souzeho. A to, co pak následovalo, byla smršť...

Už při natáčení prvního alba musela kapela změnit jméno a nakonec přijala název Testament. Debutová deska si ale původní název udržela. Album vylétlo v popularitě rychle nahoru, kapela byla často porovnávána s Metallicou a její turné, na kterém hrála s Anthrax, bylo velmi úspěšné. I další alba se setkala s velkým ohlasem. Ovšem již od Souls of Black, které vyšlo v době silného hnutí grunge, se jejich tvorba začala potýkat s rozdílnými názory uvnitř kapely. Skupina se dokonce snažila vyjít tomuto trendu vstříc a realizovala hodně slabé The Ritual. Prodeje alba byly velmi slabé a pověst souboru začala valem upadat. Tehdy se Skolnick pokusil včlenit do repertoáru kapely více melodiky, ale to se setkalo s velkým odporem. Celá situace nakonec vyústila v jeho odchod. Do řad této skupiny se vrátil až roku 2005, kdy s nimi odehrál turné po Evropě a Japonsku. Koncerty se setkaly s tak velkým ohlasem, že Skolnick nastoupil k Testament již podruhé a je u nich vlastně dodnes.

Savatage a ti druzí

Další zastávkou na jeho cestě byla kapela Savatage. Ta byla založena již roku 1978 a její repertoár měl blíže ke Skolnickovým představám. Výsledná alba Handful of Rain a Live in Japan rozhodně nebyla špatná, ale již tehdy se Skolnick rozhodl zcela změnit svou dráhu. Základy tohoto závažného stylového vybočení byly položeny vlastně již na konci osmdesátých let, kdy osmnáctiletý Skolnick sledoval vystoupení Milese Davise. To jej tak uchvátilo, že se začal o jazzovou kytaru zajímat hlouběji. A když se poté, na přelomu tisíciletí, přemístil do New Yorku, kde se věnoval projektu New School University’s Jazz Program, potkal se tam se dvěma muzikanty, se kterými vytvořil Alex Skolnick Trio, soubor, který se stal vysoce uznávanou jednotkou ve světě jazzu a fúze.

„Nejlepší na tom, že jsem hrál metal, bylo to, že to výrazně zlepšilo mou techniku hry. A také prezentaci na pódiu. Jeviště je totiž opravdu velká škola pro každého muzikanta bez rozdílu stylu hry. A je nutné to i takto pojímat, poučit se vždy z toho. Heavy metal obecně vyžaduje hodně techniky a tehdy jsem byl hodně ovlivněn takovými mistry jako Randym Rhoadsem, Eddiem Van Halenem či Michaelem Schenkerem - no a to dělalo divy s tím, jak jsem chtěl hrát. Z dnešního pohledu je nejhorší na metalu zase naprostý nedostatek dynamiky a výrazu. Je to velká hudba, to jistě, ale dynamika se tam moc nenosí.“

Trio vešlo ve známost jako jazzový soubor, který upravuje proslulé skladby rockového a metalového světa do podoby, které členové kapely říkají „moderní standardy“. Není divu. Vždyť na jejich prvním albu, Goodbye to Romance: Standards for a New Generation, Skolnick, Matt Zebrowski (dr) a John Davis (upright bass) upravili takové hity jako Detroit Rock City, Dream On, No One Like You, Goodbye to Romance, Still Loving You, Pinball Wizard či War Pigs! A teď mne zase napadá, co si takhle udělat lehký kvíz? Věrní čtenáři už znají tuto moji mánii... Takže: které kapely hrají či hrály v originále tyto skladby (výsledek najdete na konci článku). Kdo určí aspoň pět skladeb, je v pohodě...

Po velkém úspěchu, kdy album dosáhlo do Top 30 v celostátním jazzovém žebříčku a sklidilo velkou chválu v Downbeatu, Jazziz a dalších médiích a časopisech, věnujících se jazzové hudbě, se Triu bez problémů podařilo podepsat smlouvu s labelem Magnatude Records. Následné album Transformation pak jen potvrdilo kvality souboru (kde Nathan Peck nahradil Johna Davise). Fanoušci také zaznamenali i určitý posun v tvorbě souboru, kdy na albu nebyly již hlavně převzaté skladby, ale podíl vlastních kompozic se výrazně změnil ve prospěch původní tvorby. Přesto z jedenácti skladeb je zde sedm převzatých. Ale ty opět stojí za to. Tady vás již nebudu unavovat kvízem, ovšem druhá a poslední skladba je opět velká klasika - posuďte sami: Electric Eye (Judas Priest), Money (Pink Floyd), Blackout (Scorpions), The Trooper (Iron Maiden), Don’t Talk to Strangers (Dio) a konečně Highway Star (Deep Purple).

„Nevím, jestli všechny ty kapely, které jsme přebrali, ty naše úpravy slyšely. Vím třeba, že Osbourne má jednu desku, ale ještě jsem od něj nic neslyšel. Zato Zakk Wylde vybral Goodbye to Romance: Standards for a New Generation za desku měsíce v Guitar Wordlu, což je skvělé. Byl bych rád, kdyby si to poslechli ti původní autoři a interpreti. Hrozně by mne zajímalo, co si o tom myslí.“

Trend většího podílu vlastních skladeb nabral na intenzitě již na následující desce Last Day in Paradise, ze které jsou také i uvedené ukázky. Tam již z deseti skladeb jsou jen tři cover verze, Tom Sawyer (Rush), Practice What You Preach (Testament) a Revelation (Ozzy Osbourne). Nejsoučasnější albový počin, Veritas, obsahuje pouze jednu převzatou věc (od Metallicy).

Psát o dalších aktivitách tohoto vysoce agilního muzikanta je záležitost na hodně dlouhou dobu. Osobně mne zaujala ještě jeho činnost v Trans-Siberian Orchestra, prog-rockovém projektu, který uvádí větší hudební celky. Skolnick v tomto velkém tělesu působil v letech 200-2002 a poté v období 2004-2009, kde hrál po boku Ala Pitreliho (ano, z Megadeth a Savatage).

Kytary

Skolnick hrál během své kariéry na více druhů kytar, což je logické z hlediska jeho stylových proměn. V dobách metalových byla jeho hlavní značkou Ibanez, kdy hrál zejména na modely 540PII a 540SLTD, osazené jak snímači Seymour Duncan (’59 a JB), tak i DiMarzio (PAF). Rád si také zahrál (ale i později, při častých projektech, hostování) na Gibsony Les Pauly (zejména Classic) a kytary PRS. U Gibsona také zůstal i při svém jazzovém převtělování (lubová L5).

V současnosti u Tria hraje na kytary Heritage, zvláště pak na lubovou H150/157, a zejména 575, ze které pak vzešel i jeho signature model: „Každý by si měl vyvíjet vlastní zvuk. To, že hraji na lubovou kytaru, je pro mne velmi důležité. Ten tvar a ta konstrukce přímo určují, co by mělo z nástroje zaznít. Hrát totiž jazz na masivní korpus, to je velmi těžké. Aspoň pro mně. Abych se totiž dostal do správného rozpoložení, snažil jsem se dostat od masívu co nejdál to šlo.“

Aparáty

V metalové éře hrál Skolnick na řadu Marshallů, kterým se ale nevyhýbá ani dnes. Zde pak můžeme uvést zejména modely DSL JCM2000, pro rocková a metalová live pódia pak Mode Four. Z menších komb si oblíbil Rivera 212, má velice rád komba Fender či Polytone. „V jazzu nemusíte mít za sebou horu vybavení. Navíc, přece jenom zde vycházíte z určitých premis. Prostě v rockové hudbě je Marshall jasnou volbou. Hendrix na to hrál, Angus Young na to hraje, Van Halen... V jazzu ne. Tam vlastně není dáno nic. Tam, když už se náhodou sejdou stejné značky aparátů, jednotliví kytaristé mají zcela jiné nastavení. George Benson je jiný než Pat Martino apod.“

Efekty

Ač se to nezdá, Skolnick se nevyhýbá efektovým zařízením: „Mám jich celkem hodně. Například Jim Dunlop Volume pedál, Prescription Electronic Experience, ADA Flange, Lexicon JamMan pro symčky, Eventide Harmonizer pro delay a pro lehké nakreslení i Ibanez Tube Screamer.“

Skladba: Detroit Rock City

Autor, autoři: Ezrin, Stanley

Interpret: Alex Skolnick

Skupina: workshop Alexe Skolnicka -úprava částí skladby

Zdroj: CD magazínu Guitar World 2009