Kytaroví velikáni - Edge

Kytarový velikáni - Edge
Kytarový velikáni - Edge

"Poslední z velikánů, kteří výrazně ovlivnili zvuk kytary." (Guitar School, 1993).

"Bono a Edge přinesli v osmdesátých letech tolik nového po autorské stránce, že navázali na zářný odkaz širokého stylového spektra šedesátých a první poloviny sedmdesátých let." (Guitar Legends, 1991)

"Považuje se za kytarového antihrdinu a opravdu toho vzhledem k nadupaným technikům přelomu 80. a 90. let moc nezahraje, ale zkuste sami vymyslet to, co hraje! Představuje tak klasickou paralelu ke kytarové hře George Harrisona, aneb co tón, to perla." (Revue section, Billboard's Music News, 1992)

"Edge tvoří se svými kytarami jednotný celek, násobený skvěle zvládnutou a propracovanou technikou zvuku." (Gear 'n' Sound Revue, L. A., 1999)

"Je nenapodobitelný." (Artists section, Guitar Solos, 2001)

Kytarový velikáni - Edge
Kytarový velikáni - Edge

Lepší uvedení této charismatické osobnosti, která svou hrou inspirovala celé generace následovníků, svým feelingem pomohla definovat osmdesátá léta, doplnila celkový obraz úlohy doprovodné a sólové kytary, a zapsala se tak nesmazatelným písmem do rockové historie, si ani nelze představit.

Jeho posedlost zvukem, kdy můžeme mluvit až o úzkostlivém perfekcionalismu, pomohla právě v osmdesátých letech, která úlohu a zvuk kytary začala brát trochu uniformně, znovu rozšířit celkové povědomí o možnostech kytary, a navázat tak zejména po této stránce na období od poloviny šedesátých do poloviny sedmdesátých let. Z tohoto hlediska bývá k němu často přiřazován Peter Buck z R. E. M., ale Edge byl v tomto ranku přece jenom výraznějším činitelem. I když je otázka, zda po řadě alb U2 z devadesátých let není Buckova pozice stabilnější...

 

Edge (vlastním jménem David Howell Evans) se narodil 8. srpna 1961 v Barkingu, ve Východním Londýně. O rok později se rodina přestěhovala do Irska, do St. Mary Park Road, což je severní předměstí Dublinu. Malý David byl znám jako tiché, uzavřené dítě, které se velmi dobře učilo. Už jako kluk chodil na hodiny klavíru a kytary, kterou mu matka v jeho devíti letech koupila za jednu libru v jednom second handu. David se o muziku zajímal velmi intenzívně a spolu se svým bratrem Dickem si i občas zahrál, většinou šlo o skladby Beatles. Všechno se ale změnilo tím, že jednou na vývěsce střední školy, do které chodil (Mount Temple), objevil inzerát, že se hledají členové k založení kapely. Spolu se svým bratrem se hned vypravil k pisateli tohoto oznámení (což nebyl nikdo jiný než tehdy čtrnáctiletý Larry Mullen, Jr.), vzali sebou společného kamaráda Adama Claytona a v Larryho pokoji se setkali i s Paulem Hewsonem (alias později Bono Vox a ještě později pouze Bono). Společně se rozhodli založit takto v pěti skupinu a nazvali ji Feedback. Davidův bratr Dick ale brzo odešel a přestoupil do jiné dublinské kapely. Skupina (Hewson/Bono - voc, Evans/Edge - g, Clayton - bg, Mullen - dr) si změnila název na The Hype a začala zkoušet, kdykoli to jen trochu šlo: "Byli jsme vůbec rádi, že hrajeme," vzpomíná Edge. "Ani jsme si pořádně nepředstavovali, že to někam dotáhneme. I když... Adam Clayton, ten jo. Pořád něco žvanil o deskách, smlouvách a tak."

Tehdy také došlo k tomu, že David získal svou přezdívku Edge (přes všechny možné spekulace vznikla díky ostrým rysům jeho obličeje). Důležitější ale bylo, že po osmnácti měsících tvrdého zkoušení a po opětné změně názvu (tentokrát už na U2) se v březnu 1978 odhodlali představit se na talentových zkouškách pro CBS Records, kde nejen získali první cenu v hodnotě 500 liber, ale všiml si jich Jackie Hayden a zprostředkoval jim nahrávací frekvence ve studiu.

Tehdy také kapela, vědoma si svého úspěchu, přesvědčila Paula McGuinnesse, dublinského podnikatele, aby se jich ujal jako manažer (dlužno uznat, že toho později nelitoval). V tomto období se také Edge musel rozhodnout, zda bude studovat dál (původně se chtěl stát lékařem), nebo zda to zkusí s kapelou. Hudba nakonec vyhrála, ale váhání trvalo několik měsíců.

Skupina nakonec začala hrát všude možně, kde se jen dalo, s cílem vybudovat si silnou základnu fanoušků. V září 1979 jim vyšel první singl, který se i díky jejich velmi intenzivnímu koncertování v irském žebříčku dobře umístil. V prosinci toho roku se U2 vydali také do Londýna, ale tam se nesetkali s očekávaným ohlasem.

Po druhém singlu a stále stoupající místní odezvě na jejich koncerty podepsali s Island Records smlouvu na svou první desku, která pod názvem Boy vyšla v říjnu 1980. Skvělé ohlasy fanoušků i kritiků pomohly skupině naplánovat celou řadu dalších koncertů a to nejen po Anglii, ale i Evropě a USA. Deska přinesla do tehdejších převládajících hudebních trendů nepochybné osvěžení a to i z hlediska Bonových textů. Ty prokázaly ještě větší hloubku na dalším albu, October, kde se Bono přímo zabýval některými aspekty své křesťanské víry (např. With A Shout, Gloria). Třetí deska, War, vynesla skupinu na vrcholy albových anket, pilotní singl New Year's Day se stal už jejich opravdovým hitem na obou stranách Atlantiku. Následné turné bylo velmi úspěšné a po minialbu Under a Blood Red Sky si U2 vyjednali s vedením Island Records daleko lepší podmínky včetně větší kontroly nad svou tvorbou. Tehdy také nabrali trochu jiný směr, zvláště když si pro své čtvrté studiové album vybrali jako producenty Briana Eno a Daniela Lanoise.

LP The Unforgettable Fire představilo kapelu nakloněnou k většímu experimentu a širšímu žánrovému záběru. I když se skupina stále vyjadřovala k otázkám sociální a politické problematiky, konfrontační agresivita War už byla ta tam. Jednoznačnými perlami desky se staly skladby Pride (In the Name of Love) a Bad, která vzala žebříčky útokem. Turné se setkalo také s velkým úspěchem, časopis Rolling Stone tehdy dokonce označil U2 za "skupinu osmdesátých let".

Ovšem LP Joshua Tree se pro kapelu stalo mezníkem. V Anglii i v USA stanulo na prvních místech, Bonovy až biblické texty, zabývající se otázkami víry, sociální nespravedlnosti, vládního útlaku, terorismu a drogám, Edgeova zvonivá, velmi konkrétní a naléhavá kytara (někdy až jako určitý zklidňující protiklad Bonovým výbuchům) a jednoduše se valící, bezchybně tepající rytmika - to vše zaslouženě vyneslo tuto desku a U2 na samý vrchol rockového světa. Právě tímto albem, zejména pak skladbami With or without You, I Still Haven't Found What I'm Looking For, Bullet in the Blue Sky a dalšími, se Edge a jeho souputníci stali uznávanými celebritami, a mohli tak své vize předávat na ještě rozsáhlejších turné, kde se koncerty odbývaly již na otevřených stadiónech. Jejich foto se dokonce objevilo na obálce velmi prestižního časopisu Time (to se před nimi stalo pouze kapelám Beatles a Who).

Rattle and Hum tento úspěch jen potvrdilo (nezapomenutelné je jejich společné vystoupení s B. B. Kingem), i když kritici se dali slyšet, že skupina zde jen dala průchod své domýšlivosti. Fanoušci byli přesto velmi spokojeni, skupina se ale po těchto kritických ohlasech stáhla do pozadí a po krátké Lovetown Tour se představili až albem Achtung Baby, plném nepředvídaných a šokujících postupů, mixů a rytmů. V tomtéž duchu pokračovalo LP Zooropa a k elektronice ještě více mířící Pop. Další desky (All That You Can't Leave Behind) se ale po těchto výletech začaly vracet (alespoň zčásti) ke starému prověřenému soundu skupiny, což kapele a Edgeovi jenom prospělo.

Když jsme dnes, zcela v duchu Edgeovy osobnosti, tak netypicky začali, budeme tak i pokračovat. Větší část tohoto článku jsem dnes výjimečně věnoval nejen jeho nástrojům, efektům a aparátům, ale také i jeho názorům a názorům jeho technika. Uvedl jsem i konkrétní příklady uplatnění jeho sestav v jednotlivých skladbách - a v ten okamžik bude nejlepší, pustíte-li si nějaké LP "ú-dvojek". Osobně se přiznám, že mám nejraději období kolem Joshua Tree a Rattle and Hum. Zde byla Edgeova kytara nosná a dokázala vytvořit důležitý protipól a zároveň nosnou platformu Bonovu zpěvu.

 

Podívejme se tedy nyní na jeho vybavení. Nutno přiznat, že je to seznam opravdu fascinující (a to nejen pro Edgeovy fanoušky) a zcela odpovídá jeho perfekcionalismu a smyslu pro dokonalý výběr nástrojů a příslušenství pro určité skladby...

 

Abychom si ale celý přehled utřídili, věnujme se nejdříve kytarám a to podle značek. Takže nejdříve Fendery Stratocastery. Dlouhá léta byl pro Edgeho typický černý '79 Stratocaster (sériové číslo 916792) s černým ochranným krytem na korpusu. Nástroj prošel několika změnami, z nichž nejmarkantnějšími byla výměna původního nultého pražce, ořechu, za grafitový, ručně vyprofilovaný výrobek a snímače DiMarzio FS-1 (polovina vinutí je odstraněna, protože Edgemu vadil jejich pro něj příliš vysoký, ostrý zvuk). Nástroj je dvakrát podepsaný od Bona (na konci osmdesátých let nebyl Edge horlivým a neznalým vyhazovačem omylem vpuštěn do newyorského Hard Rock Café na vlastní prezentaci své kytary, a když naštvaně odešel, Bono ji podepsal za něj) a jeho cena se dnes odhaduje na 12 000 dolarů. Můžeme ji vidět např. na videu Where the Streets Have No Name. Další typickou kytarou je strat z roku 1964, Edgem nazývaný Blackie One. Následuje několik stratocasterů ze sedmdesátých let, z toho dva černé z CBS éry s bílým krytem, z nichž jeden má nainstalováno Floyd Rose tremolo (viz např. Sunday Bloody Sunday). Ze šedesátých let vlastní ještě dva stratocastery, jeden sunburst (hrál na něj i během mnoha turné, např. Joshua Tree Tour, PopMart a Elevation) a druhý v úpravě light blue. Má také jeden z padesátých let v přírodní úpravě, který používal např. v Stuck in a Moment. Následují tři kytary se snímači Lace Sensor a jedna se snímači EMG a tremolem Floyd Rose, na kterou hrál Edge zejména v druhé polovině osmdesátých let (Joshua Tree Tour). Řadu stratocasterů uzavírá Fender Eric Clapton Signature z roku 1989. Edge, poté, co s ní projel Zoo TV Tour, ji daroval dublinské Music Hall of Fame, kde je dodnes.

Dalšími v řadě jsou telecastery, kterých ale nemá mnoho, což je na jednu stranu trochu překvapující vzhledem ke stylu jeho hry: "Jsou to pro něj, jak sám říká, příliš definitivní kytary, které mají už svůj daný, charakteristický zvuk," říká Schoo, jeho dlouholetý technik. Nástroje jsou ze sedmdesátých let (jednu kytaru použil mj. na internetovém projektu NetCam) a z druhé poloviny let devadesátých.

Počínaje Zoo TV Tour je Edge na jevišti více viděn s Gibsony Les Paul a to zejména s krémovým Customem z roku 1972 se snímači DiMarzio, kterého zakoupil v roce 1981, a s Goldtopem Reissue (s tím vystupoval např. na PopMart Tour). Customy používá dva, nejlépe je můžeme slyšet na albech počínaje Achtung Baby. Na videu I Will Follow hraje ještě na hnědého Deluxe z osmdesátých let.

Raritou (i když je to možná diskutabilní označení) je pak Les Paul Standard v úpravě Discotheque s nalepenými, do vysokého lesku vyleštěnými odrazovými plochami. Pravděpodobně to je ten nejtěžší Les Paul na světě, protože váží kolem 18 kilogramů!

Ze stáje Gibson si ještě oblíbil "esgéčka" (Standard z počátků šedesátých let), dále modely ES-295 v celozlaté úpravě a sunburstový ES-330 bez centrálního bloku (živě s ním vystupoval např. při One nebo Holy Joe). Sbírku gibsonů pak doplňuje model B. B. King Lucille a klasická akustika J-200.

Na posledních turné použil i Rickenbacker 330-12 z roku 1967 a to hlavně pro slide part v Even Better Than the Real Thing. "V původním záměru výroby měl být korpus vlastně využit pro šestistrunné modely," říká Schoo, "takže tato dvanáctka zní tak neuvěřitelně, že nás kontaktoval i sám prezident Rickenbackeru!" Vedle tohoto modelu vlastní i klasickou 360-12 (např. v Gone) a černou 325.

Edge si také hodně oblíbil kytary Gretsch. Z nich můžeme jmenovat '64 White Falcon (např. v Desire), Silver Jet (v Lemon), Country Club (v Miss Sarajevo), Tennessean (video Night and Day), Anniversary 1964 (video Please) a dva Country Gentleman, 1965 a 1967.

Další kytary jsou Fernandes s vestavěným a převinutým snímačem Sustainer (řada Decade a Native), následují Yamahy a to AE2000 a pro akustická čísla využívané FG365II a L20A, z akustik Taylor Dreadnought (614, 914, 710), Ibanez M-4321V, oblíbenými kytarami jsou i akusticko-elektrická Washburn Woodstock s piezo snímačem a hnědá Takamine Santa Fe. Najdeme u něj také Dobro (koupil ho za 150 dolarů) a Epiphone Lap steel a další, mnohdy i raritní kousky (jako např. kytary s grafitovým krkem). V současné době Schoo ve spolupráci s Edem Steinbergerem a Johnem Bolinem, proslulým kytarářem a loutnařem (stavěl kytary pro ZZ Top, Alberta Collinse a další) vyvíjí pro Edge novou kytaru: "Obrys je tak trochu z Les Paula, šířka korpusu je jako u stratocastera včetně vybrání, hlava je s dvěma výřezy a snímače Seymour Duncan Pearly Gates."

"Já vlastně ani kytary nehledám, ony si vždycky najdou mě," konstatuje Edge. "Nepřemýšlím o jejich vybavení, nezajímá mě konečná úprava... Bono je vlastně větším sběratelem kytar, než jsem já. Ale na druhou stranu je zase dobrý, že na ty jeho výstavní kusy hraju hlavně já..."

Během turné je pro jeho kytarového technika největším problémem udržování všech 32 kytar v naprostém pořádku. Během koncertu jich Edge používá "pouze" devět, ale po svém technikovi vyžaduje před každým vystoupením natáhnout na všechny kytary nové struny! "Před koncertem přijdu do zákulisí tak v devět večer a odcházím až někdy ve dvě ráno," říká Schoo. "Na zvukové zkoušky se Edge dostavuje z celé kapely jako první, většinou už mezi jedenáctou a třináctou hodinou a první, co zkontroluje, zda jsou na všech jeho třiceti dvou kytarách nové struny. Zatímco zbytek kapely se postupně dostavuje na místo a většinou ještě někde jí, Edge už nastavuje a kontroluje svoje zvuky."

Nyní si přibližme jeho efekty a aparáty. "Na posledních třech turné jsem chtěl mít všechno tak, abych si mohl kdykoli sáhnout pro jakýkoli zvuk, který mě napadne, abych mohl zapojit jakýkoli řetězec efektů, vybrat si jakoukoli cestu signálu," řekl Edge a stejně jako v případě kytar tím předeslal svou snahu o široké spektrum zvuků. Většinu efektů ovládá přes dvojitý Bradshaw Controll System (další dva identického zapojení má u sebe jeho technik v zákulisí), jehož hlavními prvky je MIDI Controll Switcher a pedály wah-wah a Whammy: "Základem celého systému je 48 rozdílných efektů a sedm různě nastavených aparátů."

Už delší dobu stálicí jeho efektového racku jsou dva T. C. Electronic 2290, dále Rocktron Replifex, Eventide HD 3000, DigiTech 2101, Yamaha SPX 1000 (hlavní článek jeho reverbu), letitý Korg A3 a Electric Filter Factory. Patří sem dvě AMS 1580 a zejména tři Korgy SDD 3000 Digital Delay, z kterých Edge vytváří svůj hodně osobitý (a mnohými následovníky marně napodobovaný) delay. Ten v osmdesátých letech bral z Electro-Harmonix Memory Man, ale dal nakonec přednost Korgům: "I když to byl hodně osobitý dozvuk, přesto to byla nespolehlivá krabice," říká Schoo. "SDD 3000 jsou velmi jednoduché v ovládání a produkují vřelejší tón, než např. T. C. Electronic 2290." Na pedalboardu má ještě nainstalovány dvě krabičky Boss SD-1 Super Overdrive a OD-2 Turbo Over Drive, najdeme tam i FA-1 FET (pro zkreslený signál), Jim Dunlop Cry Baby wah pedál (občas i Vox wah-wah), sadu "pastiček" Lovetone - Meatball (envelope filter), Doppleganger (phaser/vibrato) a Big Cheese (distortion). a tři pedály DigiTech Whammy. Whammy pedály Edge využívá opravdu hodně, nejvíce si zvykl na WH-1: "Jednou před šňůrou se jeden rozbil a nový, náhradní typ, WH-2, se Edgeovi nelíbil," vzpomíná Schoo. "Okamžitě jsem podal inzerát do Vintage Guitar a těsně před začátkem celého turné se jich sešlo osm..."

Tento základ (včetně dalších, spíše sezónních efektů a zařízení, které uvádíme níže) vede do pěti komb Vox AC-30 (vše ročníky od 1964 do 1969, náhradní modely jsou z devadesátých let) a dvou tranzistorových komb Randall RG80 (používaných většinou pro crunch tón a osazených 1 x 12'). "Každý Vox je nastaven jinak," uvádí jeho technik. "Mají krásný tón, ale jsou to už opravdu staré aparáty. Již několikrát nám během vystoupení prostě vyhořely." V průběhu své kariéry Edge hrál na Rolandy (JC-120), Marshally (komba JMP a stacky JCM900), Mesa/Boogie (Rectifier, MK-IIC), Fendery (Super Amp, Deluxe Reverb a zejména Bassman z roku 1959), HiWatty (např. kombo SA212 či stack Custom 100), Laney a také i Orange (např. AD30R)...

Dalšími krabičkami (často pouze se sezónní působností) jsou Boss CS-2 Compressor/Sustainer, GE-7 (ekvalizer), řada volume pedálů a expression pedálů (např. EV30) včetně ladičky TU-2, dále MXR DynaComp, dlouhou dobu nedal dopustit na Electro-Harmonix Big Muff a Micro Synthesizer a oblíbil si i klasický Ibanez TS-9 Tubescreamer. V racku bychom pak v průběhu času našli např. MXR Pitch Transpozer, Furman (parametrický ekvalizer), Yamaha D1500 Digital Delay, řada Rocktronů (PreAmp Hush, Repiflex, DVC), Eventide Ultra Harmonizer H3000, DigiTechy (DHP-33), využívá i modelery Line 6 (POD Pro, Delay Modeler...). "Mám rád kytarové efekty, všechny ty chytré mašinky. Nepřemýšlím o každém efektu zvlášť, vždycky to beru jako jeden celek vzhledem ke své hře a ke skladbě. Jsem vždycky nadšený, když objevím nový efekt, nový zvuk..."

Edge samozřejmě pracuje i s kytarovými syntezátory, jako GR50 či se systémem VG-8, nevyhýbá se ani hře s e-bow.

Pokud Edge zkouší zcela novou kytaru, hraje na ní nejdříve akusticky, bez zapojení. Podle jeho technika tak tráví celé hodiny. Stejně pečlivý je i při výběru bezdrátového systému, kdy je schopen dva nebo tři dny zkoušet nějaké zařízení a to tak, že přes Schooem postavený přepínač zkoumá výsledný zvuk přes wireless a vzápětí přes klasické zapojení přes drát.

I když je velmi spokojený se zvukovými vlastnostmi celého svého zařízení, ve své podstatě prahne po méně složitých sestavách: "Bylo by to fajn, jet jenom přes několik pedálů. Jenže vždycky musím počítat s tím, že mi kapela řekne: Hej, hochu, pamatuješ si ten zvuk, na který si nahrál tuhle skladbu? Použij ho také na jevišti! No a já s technikem začínám hledat takový zvuk, který by byl nejblíž tomu, co zazněl kdysi ve sluchátkách na pódiu." Schoo, jeho kytarový technik, pak dodává: "A věřte, to na stadiónech opravdu není jednoduché! Tři dny před koncertem probíráme znova a znova veškerá nastavení. Snažím se vždy prolézt celý systém a zmapovat si každou cestu každého signálu, abych věděl, co se v daný okamžik děje, a tak předejít nějakým problémům. Jo, to je vždycky moje noční můra. Ale přes všechnu tu celou složitost je zase Edge čitelný pro mě jako pro technika tím, že v sedmdesáti procentech skladeb má svůj specifický zvuk na intro, vlastní skladbu, sólo a outro. Znám dokonale jeho feeling a někdy, kdy začne v zápalu hry bloudit po jevišti a zatoulá se dál, nebo začne kontaktovat ostatní členy kapely či stojí na rampě a "jede" s fanoušky, tak mu sám v zákulisí ty jeho zvuky přepínám..."

Edge svému technikovi tak naprosto důvěřuje a to i po stránce know-how svého zvuku: "Zvuk, který spolu vyvíjíme, je korunní klenot jeho hry a jako takový je také opatrován," říká Schoo. "To víte, že mě oslovuje spousta lidí a ptá se mně, jak a čím který zvuk Edge dosahuje. Nebudu tady uvádět jména, ale dvě současné populární grunge kapely mě před půl rokem kontaktovaly přes telefon a řekly mi: Hele, mám u sebe tužku a blok, řekni mi nastavení Edge... Ani producenti našich desek nic neví..."

 

Diskografie:

A) Edge + U2:

Boy (1980/1995, Island)

October (1981, Island)

War (1983/1993, Island/Mobile Fidelity)

Under a Blood Red Sky (1983, live, miniLP, Island)

The Unforgettable Fire (1984/1995, Island/Mobile Fidelity)

Wide Awake in America (1985, miniLP, Island)

The Joshua Tree (1987/1996, Island/Mobile Fidelity)

Rattle and Hum (1988/1993, 2LP, live, studio, Island(PolyGram)

Achtung Baby (1991, Island/PolyGram)

Zooropa (1993/1995, Island/PolyGram)

Pop (1997, Island/PolyGram)

All That You Can't Leave Behind (2000, Island/Interscope)

 

B) Edge sólově (autorsky):

Snake Charmer (1983, miniLP, s Jah Wobblem a Holgerem Czukayem, prakticky bez ohlasu)

Captive (1987, jedná se o soundtrack, Edge je autorem devíti z deseti skladeb, Virgin/Atlantic)

 

C) Hostování a spolupráce:

- s B. B. Kingem, Robbiem Robertsonem, Tinou Turner (koproducent LP Wildest Dream), Ronem Woodem (Slide On This) a dalšími

 

D) Doporučené oficiální kompilace U2:

The Best of 1980 - 1990 (1998, Island)

The Best of 1990 - 2000 (2002, skladby Discoteque, Gone, Numb a Staring at the Sun remasterovány)

 

E) Doporučené rarity:

The Joshua Tree Singles (1988, Island)

Elevation: Euro Live (2001, live, EP)

Hasta la Vista, Baby: Live from Mexico City (2000, live, záznam z roku 1997)

 

... a vedle soundtracků, z nichž vedle hudby k filmům Batman Forever a Mission Impossible je asi nejvýraznější Passangeres: Original Soundtrack 1 (1995, Island/PolyGram) bychom neměli zapomínat ani na velmi bohatou a pro fanoušky U2 a Edgeho hry nesmírně podnětnou videografii (vydanou až na dva poslední tituly u PolyGram Music Video), ze které si můžeme jmenovat Under A Blood Red Sky (Live At Red Rocks) (1983), The Unforgettable Fire Collection (1985), Rattle And Hum (1988, i Paramount), Achtung Baby (1992, i Image), Zoo TV Live From Sydney (1994), PopMart: Live From Mexico City (1998, i na DVD), The Best Of 1980 - 1990 (1999, i na DVD), Classic Albums: U2 - Joshua Tree (1999, Eagle Rock Entertainment, i na DVD), Elevation 2001: U2 Live From Boston (2001, Universal/Interscope - i na DVD).

Psáno pro časopis Muzikus