Kytaroví velikáni - Janick Gers

Janick Gers
Janick Gers

"S Dickinsonem bydlíme nedaleko od sebe, takže se scházíme v jedné hospodě. A když se k nám přidá i Dave Murray, tak vrchní nestíhá..."

Janick Gers, Brazilian Fan News (Rock Star, 2000)

 

Když jsem si někdy v polovině osmdesátých let poprvé poslechl dvojalbum Double Trouble, které Ian Gillan natočil se svou v pořadí již druhou jednoznačně nejsilnější sestavou, tak mě hned zaujala mj. nosná kytara Janicka Gerse, která naprosto přirozeným způsobem až v omračující jednoduchosti skloubila nosnost melodiky, hutnost tónu a schopnost zvýraznit harmonii skladby. Velký důraz na tón u tohoto precizního kytaristy je právě na tomto albu zcela evidentní a z jeho táhlých, pomalých sól či na první pohled (či spíše poslech) jednoduchých vyhrávek a sólových linek vyzařuje obrovská energie, která jakoby jen s obtížemi spoutává jeho technickou nadupanost a agresivitu projevu.

Janick Gers
Janick Gers

Janicka, generačně patřícího ke kytaristům, kteří dali o sobě vědět počátkem osmdesátých let, můžeme totiž směle zařadit do té kategorie současných kytarových osobností, které vysoko ční nad pouhou technikou se honosící a rychlostí hry omračující početnou a nevýraznou řadou "leštičů krků" - už jenom pro jeho schopnost vycítit skladbu a přizpůsobit jí hru včetně sól a vyhrávek. Jeho výraz je velmi široký a dokáže excelovat nejen v jednoznačně sólové pozici (např. u Iana Gillana či Bruce Dickinsona), ale i v souhře, což potvrdil svým výrazným členstvím u Iron Maiden (viz notová ukázka). Jeho sóla se nevyznačují přebytečnými "kudrlinkami", vyhrávky používá účelně, ctí skladbu a její vyznění. Není divu, jeho vzory nemohly být už jenom v tomto oboru lepšími osobnostmi. Ale pojďme si přiblížit tohoto kytaristu s klasickým hardrockovým feelingem a širokými improvizačními schopnostmi tak, jak jsme zvyklí, tzn. od začátku.

Janick (Jan) Robert Gers se narodil 27. ledna 1957 ve West Hartlepool. Zajímavostí jistě je, že jeho otec, Boleslaw, byl Polák a sloužil u polského válečného námořnictva. Po seznámení s Louis, budoucí Janickovou matkou, se přestěhoval do Anglie a tam také vstoupil do britského královského loďstva. Janick se tedy narodil na anglické půdě a jako školní dítě se zajímal o plavání, fotbal a hudbu - a to nejdříve přesně v tomto pořadí. Sice si už v sedmi letech postavil sám svou první kytaru a to z lepenkové krabice, ale k zásadnímu obratu priorit zájmů došlo jak v jedenácti letech, kdy dostal svou první opravdovou kytaru, tak hlavně v následujících teenagerských letech, kdy začal doslova hltat veškerou muziku, kterou mohl sehnat.

Zpočátku si přehrával skladby The Beatles, ale brzy došlo ke změně oblíbenců: "Většina muzikantů říká, že začali na písničkách Beatles. Hodně mých vrstevníků chtělo být jako John Lennon a tak. Já jsem jejich věci znal, ale pak jsem objevil ostatní kapely a to mě vzalo. Nechtěl jsem hrát jen akordy, chtěl jsem sólovat, hrát riffy, vést kapelu... A tehdy přišel Ritchie Blackmore a ten mi prostě učaroval. Představoval všechno to, co jsem si o své budoucí kariéře vysnil. Říkal jsem si tehdy, že kdybych uměl jen desetinu toho, co umí on, tak bych mohl být zcela šťastný..."

Janick tedy začal poslouchat Deep Purple, potom objevil Led Zeppelin, Rush, Black Sabbath, Free, ale také i Pink Floyd, T-Rex, Jeffa Becka, Roryho Gallaghera a řadu dalších: "Ritchie Blackmore byl vždy mým hlavním vzorem, mj. i pro svou schopnost vystihnout náladu skladby a dát jí svou kytarou neopakovatelnou atmosféru. Jimmy Page byl neuvěřitelný pro svou širokou improvizační schopnost, Tonyho Iommiho jsem obdivoval pro ty hutné riffy na jedné straně a někdy až neobvyklé postupy při stavbě sól a skladeb, Gallagher byl fantastický leader svého komba, Paul Kossoff byl zase tvrdě syrovej a nekompromisní a David Gilmour mi imponoval tónem a schopností rozvrhnout si sólo na delší úsek. Poslouchal jsem pak i další skvělý kytaristy, jako Jimiho Hendrixe, Alberta Collinse, B. B. Kinga, a všechno mě hrozně zajímalo. Ale ty první vzory byly pro mě základ."

V osmnácti letech si koupil svého prvního stratocastera, ale to měl již za sebou zkušenosti z hraní v několika místních kapelách. Koupě kytary byla podmíněna i tím, že se tehdy rozhodl založit novou skupinu a hrát repertoár podle svých představ. A tak v létě roku 1975 vznikla hardrocková formace White Spirit, kterou vedle Janicka tvořili Bruce Ruff (voc), Phil Brady (bg), Malcolm Pearson (key) a Graeme Crallan (dr). Kapela bývala později sice řazena do tzv. Nové vlny britského heavy metalu (vysvětlení tohoto zavádějícího pojmu si podáme v Letem kytarovým světem v již probíhajícím cyklu Rockové styly - Heavy Metal), ale už jenom díky Janickově stylovému zaměření a výrazné úloze kláves na celkovém zvuku zněla skupina klasicky hardrockově a dávala najevo, že hlavním vzorem je jí tvorba Deep Purple. U Neat Records vydali pak svůj první singl Back to the Grind: "To pro nás znamenalo opravdu hodně, ale žádnej velkej ohlas to nemělo. Tehdy nám to nevadilo, byl jsem rád, že je venku deska, na které hraju. Ale všichni jsme byli prakticky na mizině."

Přesto kapela tehdy dokázala přesvědčit společnost MCA k podpisu smlouvy na první LP, které vyšlo roku 1980, tedy v té době, kdy Iron Maiden vydali svůj stejnojmenný debut. A zatímco Iron Maiden stoupalo na vrcholy anket (dosáhlo na čtvrtou příčku), White Spirit se rychle propadalo do výprodejů: "Měli jsme tehdy ve zvyku bědovat, že nám média nevěnovala tolik pozornosti, jako tomu bylo u Maiden," vzpomíná Janick. "Ale pravdou je, že Maiden prostě udělali lepší desku."

Společnost MCA, vida katastrofální neúspěch kapely, vypověděla s White Spirit smlouvu a skupina začala rychle spět k zániku. To ale neplatilo o Janickovi, protože tomu se naskytla doslova životní příležitost. White Spirit totiž, jakkoli neúspěšní na gramofonovém trhu, byli celkem uznávanou kapelou. Jako takoví se nejen ocitli na mnoha tematicky zaměřených albových výběrech (viz níže), ale byli i zváni nepoměrně známějšími osobnostmi jako předskokani. A právě tehdy jezdili White Spirit jako předkapela skupině Gillan (podrobnosti o této kapele viz Letem kytarovým světem, Muzikus č. 10/1999), sólového projektu Iana Gillana, fenomenálního zpěváka Deep Purple. Když pak o půl roku později jeli Gillan své Gillan Tour/ Future Shock, jejich dosavadní kytarista Bernie Tormé nevydržel ten celkový tlak a prakticky zničehonic z hodiny na hodinu skupinu uprostřed turné opustil. Gillan si tehdy vzpomněl na Gerse, který ho již jako člen White Spirit zaujal svým hardrockovým cítěním, a nabídl mu členství ve své kapele. Janick tak mohl hrát u jednoho ze svých největších idolů: "To byla pro mě výhra, v první chvíli jsem ani nevěděl, co říct, byl jsem úplně mimo..."

Tuto pro něj jednoznačně životní šanci Janick neprozíval. I když se musel veškerý materiál na dotažení nasmlouvaného turné naučit přes noc, situaci zvládl (na magnetofonu se mu tehdy zadrhávala páska) a brzo prokázal, že to byla vzájemně velmi prospěšná transakce. Po několika dobře přijatých singlech (Nightmare, Restless, I'll Rip Your Spine Out) vyšlo v sestavě Gillan, Gers, John McCoy (bg), Colin Towns (key) a Mick Underwood (dr) jedno z nejlepších hardrockových alb, Double Trouble. Jde o dvojalbum, kdy jedna deska je studiová, natočena v Gillanových Kingsway Records, a druhá je live záznamem vystoupení na festivalu v Readingu z 29. srpna 1981 a jedna skladba je z koncertu v Rainbow Theatre v Londýně z 3. dubna 1981 (jedná se o If You Believe Me, kde hraje ještě Bernie Tormé). Janick zde zúročil všechny své zkušenosti a výsledkem je, že do té doby prakticky neznámý kytarista oslovil celý kytarový svět svou precizní, šťavnatou hrou.

Double Trouble se stejně jako následující brilantní album Magic dostalo do Top 10, ale zájem o kapelu začal v kontextu tehdy převládajícího hudebního vkusu upadat. Gillan na tuto situaci reagoval velmi rychle a koncem roku 1982 oznámil ukončení činnosti skupiny zejména z důvodu nemoci hlasivek (což mu ovšem nezabránilo vstoupit k Black Sabbath a přímo ukázkově si vyřvat hlasivky na Born Again...): "Byl jsem tehdy zklamaný, že to končí, ale zase jsem si řekl, že nástup byl dobrej a teď bych měl něco udělat dalšího."

 

Janickovo další rozhodnutí ale bylo přece jenom dost neobvyklé. Odložil kytaru a nechal se zapsat na univerzitu, kde začal navštěvovat přednášky klasické anglické literatury a sociologie. Samozřejmě, že nevydržel tlak okolního hudebního dění a brzy se začal poohlížet po dalších angažmá. Roku 1986 plánoval nějaké nahrávky s Dee Sniderem, nepřehlédnutelným zpěvákem Twisted Sisters, ale nakonec z toho nic nebylo. Daleko lépe pak vypadal projekt, kde se pod názvem Gog Magog sešel Gers s tehdy už bývalými členy Iron Maiden, zpěvákem Paulem Di'Anno a bubeníkem Clivem Burrem. Sestavu doplnila další vyhlášená jména, kytarista Pete Willis z Def Leppard a excelentní baskytarista Whitesnake, Neil Murray. Už jenom z hlediska jednotlivých jmen je opravdu velkou škodou, že z projektu nakonec z mnoha důvodů sešlo a zbylo po něm jen pár nahrávek. Janick se tehdy vyloženě z nudy ocitl jako host na pódiu ve Wembley spolu s Marillion a pomohl jejich zpěvákovi na sólové desce (podílel se na skladbě View from the Hill), ale na další příležitost si musel počkat až do roku 1990.

Tehdy si ho k realizaci své sólové desky pozval Bruce Dickinson, výrazná osobnost a zpěvák Iron Maiden. Janick se na Tattooed Millionaire úspěšně prezentoval v roli jediného kytaristy v kapele, kterou si ozkoušel ve všech svých předchozích skupinách. Vedle Dickinsona a Gerse sestavu tvořili Andy Carr (bg) a Fabio Del Rio (dr). I když se zde tak trochu nabízí paralela k jeho působení u Gillana, nemohu se po poslechu a srovnání obou kapel ubránit dojmu, že Gers zde přes jednoznačný úspěch desky nezněl tak tvořivě a naléhavě, jako na albech s Gillanem. Přesto jeho výkon byl natolik přesvědčivý, že když z Iron Maiden odešel kytarista Adrian Smith, Dickinson na doporučení jejich bubeníka Nicko McBraina nabídl uprázdněné místo Gersovi: "To bylo již podruhé, co jsem ztratil slova. A to se mě Bruce zeptal, jestli mám vůbec zájem? Cha, cha, cha!"

Janick tedy nastoupil k jednomu z největších kolosů heavymetalového světa, k Iron Maiden. I když již nemohl skladatelsky podstatně zasáhnout do realizace alba No Prayer for the Dying, přesto stihl se podílet na Bring Your Daughter... to the Slaughter. "Bruce přinesl tuhle skladbu a znělo to jako od AC/DC. No a já jsem řekl, že to ještě více poženeme dopředu..."

Janick přinesl do přece jen pomalu, ale jistě stárnoucího a stagnujícího metalového dinosaura velkou dávku ohně a energie. Dave Murray v něm nalezl precizního sekundanta pro své dvojhlasy, Harris pak dobrého skladatele a skupina celkově výborného pódiového a studiového muzikanta, který dodal celé kapele na říznosti. Bring You Daughter... vystoupala na první příčku britských žebříčků a zůstala tam po tři týdny.

Již někdy v roce 1991 vyjádřil Dickinson přání odejít z kapely a vytvořit si vlastní band, takže následující LP, Fear of the Dark, se stalo na několik let posledním albem Iron Maiden s jeho charismatickým zpěvem. Na desce je Gers již přímo uveden jako autor či spoluautor hudby vynikajících snímků jako Be Quick or Be Dead, Fear Is the Key, Wasting Love, The Apparition či Weekend Warrior. Výborně se také uvedl na několika live deskách, kde nejlépe prezentoval svůj přínos: "Adrian Smith a Janick Gers jsou dva úplně odlišní kytaristé," vyjádřil se o nich Dave Murray. "Zatímco Adrian byl vždy velmi pečlivý a všechna sóla a vyhrávky si dopodrobna vycizeleroval, Janick si nikdy nic nepřipravuje. U něj to prostě vyplyne z jeho muzikantské duše. A na jevišti... tam neustále lítá, na rozdíl od Adriana je stále v pohybu, tomu jeho lítání se nedá stačit..!"

Když Dickinsona nahradil Blaze Bayley, byl každý zvědavý na výsledek tohoto spojení. Album X Factor sice nesklidilo tolik ovací jako předchozí tituly, ale z hlediska Gerse bylo velmi úspěšné. Jeho skladby Lord of the Flies, Man on the Edge, Look for the Truth, The Aftermath, The Edge of the Darkness, 2. A. M. a The Unbeliever si rozhodně nezadají s ostatními Harrisovými věcmi. O dalším LP se ale rozhodně nedá říci, že by bylo úspěšné, a tak nad existencí Iron Maiden visel otazník. Bayley na svou pozici frontmana zcela evidentně nestačil, koneckonců, Gers se podepsal pouze pod jednou věcí, Como Estais Amigos (celková rozervanost byla znát i na tom, že letitá Harrisova opora, Dave Murray, byl také podepsán pouze pod jednou skladbou). Po propadu Virtual XI se Bayley tedy rozhodl odejít a na jeho místo se k neskonalé radosti všech fanoušků zase vrátil Bruce Dickinson.

Nevrátil se ale sám, přivedl sebou Adriana Smithe (byla to jeho podmínka návratu do kapely). Protože zbytek skupiny se zase nechtěl vzdát Gersovy energie a Dickinson znal kvality Janickovy hry, vznikla tak sestava, která v sobě spojila to nejlepší z klasického složení na jedné straně a dravého přístupu Gersovy éry na straně druhé - Bruce Dickinson (voc), Nicko McBrain (dr), Steve Harris (bg) a kytarová armáda, trojice Dave Murray, Adrian Smith a Janick Gers. Výsledné LP, Brave New World, které tato smečka po předchozím úspěšném turné vyprodukovala, stojí opravdu za to. Album je plné dravých, syrových skladeb, na kterých se autorsky podíleli až na McBraina všichni. Na rozdíl od předcházejících dvou titulů jde zase o silné "maidenovské" LP, které bychom významem mohli suverénně řadit k jejich deskám první poloviny osmdesátých let.

Gers umí velmi dobře používat tremolo, nevyhýbá se bottlenecku, rád hraje na akustické kytary, do jeho výrazu patří i volume hra a vedle ohromující rychlosti hry, kterou mohl u Iron Maiden uplatnit, je jeho přístup zajímavý i tím, že na rozdíl od Murraye a Smithe nepoužívá nijak zvlášť obouruční tapping.

A jeho rada pro ostatní kytaristy? "Všichni se mě ptají na nějaké skryté fígle, na recept mýho hraní. Není žádnej recept, jediné, co mohu poradit, je zůstat sám sebou. To je celé."

Janick jednoznačně preferuje stratocastery a to vedle bílých a sunburst modelů hlavně černé nástroje. Na jevišti je nejvíce vidět s custom modely, které jsou vlastně kopiemi jeho originálu z roku 1966. Ve studiu sice hraje i na další kytary včetně Gibsona Les Paula a Cheta Atkinse SST, ale vzhledem k četnosti používání strata jsou tyto výjimky v podstatě zanedbatelné: "Vím, že ostatní značky nejsou špatné, ale mě se prostě vždycky líbil zvuk stratocastera. A vzhledem k tomu, že mým největším vzorem byl Ritchie Blackmore... " Jeho fendery jsou většinou osazeny Seymour Duncany Lil JB/Hot Rails: "Nejen kvůli zvuku, ale i kvůli tomu, abych omezil ten šum původních singlů. Na začátku devadesátých let mi to dělalo na jevišti s celým tím světelným parkem pěknej bordel..." Janick i na velkých jevištích používá raději kabel než wireless: "Jeden fanoušek mi jednou napsal, zda se dočká toho, že se do svejch kabelů zamotám tak, jako je to v těch starejch, černobílejch groteskách. Někdy tedy hraji na bezdrát, Sony, Shure U4D, Samson Broadcast STD atd., ale nemůžu si pomoci, pořád mi ten zvuk pak připadá tak nějak neúplný. Takže jak jen to jde, tak jedu přes kabel." Na své kytary natahuje struny Ernie Ball a to v poslední době sadu 010, 012, 017, 026, 036, 046. Trsátka jsou také od Ernie Ball a to o síle heavy.

Prakticky celou kariéru se až na občasné výjimky (Gallien Kruger) spoléhá na Marshall. Na pódiu má většinou osm plných stacků, mohli jsme ho občas vidět i s 9200 Poweramp a preampem JMP-1. Bedny se nemění, jsou to stále klasické 4 x 12" 1960 s Celestiony.

Efektů u něj nenajdeme nijak velké množství. Můžeme jmenovat procesory Marshall JFX-1, Alesis Quadraverb a pak také letitý Korg A4. Z krabiček si oblíbil ekvalizéry od Bosse a klasickou Ibanez Tube Screamer. Ladičky nijak zvlášť neurčuje, nejvíce používá řady Korg a Boss.

 

Diskografie:

A) Janick Gers + White Spirit:

A.1) řadové album: White Spirit (1980, MCA)

A.2) raritní alba a různé tematické výběry, dokumentující tuto část Janickovy kariéry vzhledem k dalším kapelám tohoto období (všimněte si vzrůstající úroveň kompilací):

Metal for Muthas - Vol. 2 (1980, vedle White Spirit další kapely, jako např. Trespass, Horse Power...)

Lead Weight (pouze na kazetě) (1981, vedle White Spirit další kapely, jako Venom, Axis, Warrior...)

Heavy Metal Explosion (1982, vedle White Spirit další kapely, jako Gary Moore, Tygers of Pan Tang, Point Black, Diamond Head...)

The Bible of Hard Rock (1990, vedle White Spirit další kapely, jako Wild Horses, Samson, Sledgehammer, Praying Mantis, Angel Witch...)

New Wave of British Heavy Metal - '79 Revisited (1990/1980, vedle White Spirit další kapely, jako Saxon, Def Leppard, Girlschool, Iron Maiden, Tygers Of Pan Tang...)

 

B) Janick Gers + Gillan:

B.1) řadová alba včetně live desek:

Double Trouble (1981/1990/2000, 2LP, jedna deska je studiová, druhá je live, záznam z festivalu v Readingu a z koncertu v Rainbow Theatre, Virgin/Metal Blade/Warner Brothers/Repertoire)

Magic (1982/1990/2001, Virgin/Metal Blade/Warner Brothers/Import)

B.2) raritní kompilace včetně titulů, které zahrnují i období bez Janicka a mohou tak ve vzájemném srovnání skvěle dokumentovat vliv jeho osobnosti na celkové vyznění Gillanovy skupiny:

What I Did on My Vacation (1986, 2LP, kompilace, Virgin/Ten)

Gillan Tapes, Vol. 2 (1999, Angel Air/Voiceprint/EfA)

Gillan Tapes, Vol. 3 (2000, Angel Air/Voiceprint/EfA)

 

C) Janick Gers + Bruce Dickinson:

Tattooed Millionaire (1990/2000, EMI/Victor/Columbia/Sony)

 

D) Janick Gers + Iron Maiden:

D.1) řadová alba + významné live desky:

No Prayer for the Dying (1990/1995/1998, také limitované vydání z roku 2002, EMI/Columbia/Sony/Epic)

Fear of the Dark (1992/1993/1995/1998, také limitované vydání z roku 2002, EMI/Columbia/Sony/Epic/Castle/Raw Power)

Live at Donnington, 1992 (1993/1998/2002, live, 2LP, EMI/Raw Power/Virgin)

A Real Live One (1993/1995, také limitované vydání z roku 2002, live snímky z éry 1986 - 1992, Capitol/Castle)

A Real Dead One (1993/1995, live, Janick tuto desku nemá rád, v jednom sólu se tam těžce uťal, Capitol/Castle)

X Factor (1995/1997/1998/1999, také limitované vydání z roku 2002, EMI/CMC International/Import/Never/Sony)

Virtual XI (1998/1999/2000, také limitované vydání z roku 2002, EMI/CMC International/Never)

Brave New World (2000, Sony/Import)

Rock in Rio (2002, live, Sony/Columbia/EMI/Import)

D.2) významné kompilace včetně titulů, které zahrnují i období bez Janicka a mohou tak ve srovnání skvěle dokumentovat vliv jeho osobnosti na skupinu:

Best of the Beast (1996, 2LP, EMI)

In Profile (1998, EMI)

Eddie's Head (1998, Raw Power)

Edward the Great (2002, EMI)

Eddie's Archive (2002, Sony)

 

E) raritní desky a spolupráce:

- s Gog Magog - I Will Be There (1985)

- s Fish (Derekem Williamem Dickem), zpěvákem od Marillion - Vigil in a Wilderness of Mirrors (1990, Janick na jedné skladbě)

Psáno pro časopis Muzikus