Kytaroví velikáni - John Norum

„Ta da dá dá...“ První tóny z celosvětového hitu kapely Europe, The Final Countdown, který se stal poznávací značkou této švédské skupiny (je otázkou, zda to bylo vždycky dobře) a pronikl i do dalších kruhů - pamatuji si třeba na příchody vedení řady nejmenovaných společností, které právě při vstupu na pódium před „ty, co na ně dělají“ používaly tóny právě této skladby z roku 1986. Jenže ta si takovou dehonestaci rozhodně nezaslouží...

Kytaroví velikáni - John Norum
Kytaroví velikáni - John Norum

Stačí se totiž oprostit od této skladby a poslechnout si i ostatní. A když už nechci poslouchat celou diskografii, tak stačí se soustředit na ta dvě nejslavnější alba, The Final Countdown a Out of This World. No dobře, tak když ani tohle neakceptujete, tak opravdu stačí to x-násobné platinové album, a když už ani to ne, tak opravdu se zaposlouchejte do té skladby The Final Countdown a soustřeďte se na to kytarové sólo, zejména pak závěr. Pamatuji si, že když jsem to poprvé slyšel na konci osmdesátých let, tak první, co mne napadlo, bylo: Tenhle člověk musí mít rád Ritchieho Blackmorea a jeho Rainbow... A nebyl jsem tehdy daleko od pravdy.

 

John Norum

John Terry Norum se narodil 23. února 1964 ve Vardø v Norsku u Barentsova moře. Když mu byl jeden rok, rodina se přestěhovala do Stockholmu. V osmi letech se stal velkým fanouškem Elvise Presleyho a Cliffa Richarda, ale to ještě nebylo to pravé. V deseti letech sundal ze zdi akustickou kytaru své matky a začal se učit poslechem desek. A byla to právě skladba Strange Kind of a Woman od Deep Purple, byla to právě kytara Ritchieho Blackmorea, která v něm vzbudila touhu vydat se tímto směrem.

I když Deep Purple a obecně celá hardrocková scéna měla na Noruma velký vliv, brzy převládl další velký vzor, a tím byli Kiss. Roku 1976, tedy už ve dvanácti letech, založil svou první kapelu Dragonfly a první vystoupení absolvovali s pomalovanými obličeji...

Kytaroví velikáni - John Norum
Kytaroví velikáni - John Norum

Od WC k Evropě

Už ve čtrnácti letech se dostal do švédské punkové sestavy Eddie Meduza & The Roaring Cadillacs, kde se dostal na čas pod vliv tvorby Sex Pistols. Naštěstí u toho nezůstal a přes svůj další koníček, motocyklové závody, se seznámil s dalšími muzikanty. Tehdy ho hodně začal zajímat Gary Moore, a Thin Lizzy vůbec, takže založil další kapelu pod názvem WC. Mezitím alba Meduzy, na kterých se podílel, dosáhla ve Švédsku na zlato, takže jeho jméno se začalo stávat známým. Se souborem WC nějakou dobu jezdil a hráli covery skladeb od kapel Thin Lizzy, Status Quo, UFO a dalších klasiků.

Trio začalo být známým, dokonce se málem dostali do televize. Tam byl ale požadavek na změnu jména, což Norum odmítl, ale uvědomil si, že trio potřebuje dobrého zpěváka. Oslovil tedy Joakima Larssona a změnili si nakonec přeci jenom název na Force (dle vlivu alba Force It od UFO). V této sestavě začali nacvičovat autorské skladby, které napsal nový zpěváka. Ten si brzo změnil jméno na Joey Tempest a po dvou změnách na postu baskytaristy (vyměňovali si je vzájemně spolu s Rising Force Yngwieho Malmsteena) renomé kapely stále rostlo. Nakonec se přihlásila do celostátní soutěže, kde se dostala do semifinále. To si již kapela změnila název na Europe a nakonec celou soutěž, kde první cenou bylo natočení alba, vyhrála. A dveře k úspěchu se začínaly otevírat.

 

„Norum je člověk zcela propadlý hudbě. Na jevišti zúročuje to, co jej ovlivnilo ze šedesátých a sedmdesátých let a vždy tam dodává svůj vlastní feeling vyrůstající z blues. Není moc kytaristů, kteří hrají s takovou oddaností a vášní jako John.“

(Joey Tempest, zpěvák Europe)

 

V sestavě Tempest, Norum, John Levén (bg) a Tony Reno (dr) vyšel roku 1983 debut Europe, který se hezky umístil na osmém místě švédského žebříčku. To se ovšem nedá říci o dvojce, která se nedostala do top 10, což si ale kapela dalším opusem výrazně vynahradila...

Roku 1986 se na svět již s novým bubeníkem dostalo album The Final Countdown - a z kapely se stala mezinárodní skupina s obrovskou pověstí. Mimochodem, pokud někdo namítne, že je to kapela jednoho hitu, tak ať nezapomene na další příklady ze světa: Co třeba Eagles a Hotel California? No nic.

Trojnásobná platina v USA, dvojnásobná v Kanadě - a tak bychom mohli pokračovat dál. Album zdaleka nestálo na úvodní titulní skladbě, přineslo i další silné songy, jako Carrie, Cherokee, Love Chaser, pro mne osobně i On the Loose, ale pravda je, že by tyto skladby více vynikly, kdyby „nebylo“ té úvodní... Ta ovšem dostala kapelu do mezinárodních vod a teď se čekalo, jak si s tím poradí.

Následné album si také nevedlo špatně, ale v podstatě jen kvůli tomu, že všichni byli zvědavi na pokračování silných nápadů z předchozího díla. To se sice nestalo, ale kapela se na dalších albech již nikdy neztratila z anket (ve Švédsku jde vždy o top 10) a snad až na Secret Society vždy předvedla velmi solidní a příjemně poslouchatelný rock.

Kytaroví velikáni - John Norum
Kytaroví velikáni - John Norum

Norum se také vrhl na vlastní sólovou kariéru, zvláště po prvním rozpadu Europe, a vydal řadu alb, kdy zejména první tři jsou živá a zajímavá. V době nečinnosti Europe se také stal členem doprovodného souboru Dona Dokkena a následně i kapely Dokken, což mu v podstatě pomohlo překonat nastalou pauzu. Ta skončila vydáním Start from the Dark, kdy se Europe znovu vydali na svou cestu, na které jsou dosud.

A kde ještě můžeme objevit Norumovu kytaru? Na celé řadě nahrávek. Když pominu lokální (rozuměj severské, švédské) soubory a umělce, tak určitě musíme zmínit jeho vklad na nahrávkách Joeyho Tempesta (A Place to Call Home), Glenna Hughese (L. A. Blues Authority), Carminea Appice (Guitar Zeus II), Midnight Sun, albech Deep Purple Tribute (hraje tam v Stormbringer), A Salute to Ace Frehley, A Tribute to Phil Lynott (v Massacre), A Tribute to Alice Cooper (Eighteen) a dalších.

 

Kytary

Zajímavostí u jeho nástrojů je signature model Paoletti Stratosperic Wine Custom J. Norum. Základní filozofií nového nástroje byla snaha zkombinovat to nejlepší z dvou světů - kytara tvaru Stratocasteru má totiž mahagonový krk a ebenový hmatník (takže, jak říká Norum, něco z Gibsonu Custom), tělo je ze sto padesát let starého kaštanu a snímače, singly, jsou FS1 DiMarzio. Paoletti je italská firma s ruční výrobou nástrojů, u níž si kytaru objednali vedle Noruma například i Joe Walsh, Richie Sambora, Kirk Hammett, James Hetfield, Slash, Keith Richards, Brian May, Bruce Springsteen a další. To opravdu není špatná vizitka...

Samozřejmě, že Norum hraje i na jiné nástroje. Zcela jednoznačně zde v současnosti převládají Fendery Stratocastery (zpočátku hrál ale spíše na Gibsony Les Pauly), kdy můžeme uvést třeba reissue model 1972 z roku 1985, vyrobený v Japonsku a osazený singly Seymour Duncan Quarter Pound - Norum si této kytary hodně cení. Stejně jako další, z roku 1974: „Je to velmi lehká kytara, skvěle rezonující a hodně mi připomíná zvuk Ritchieho Blackmorea z alba Burn. No prostě, jakmile si tu kytaru pověsíte na krk, nemůžete jinak než začít hrát riff z Burn...“

Následuje custum Strat, vyrobený z jasanu: „... takže ten zvuk je jiný než u olše, hlavního materiálu Fenderů.“ Vlastní i Strat Sandberg California Aged Relic, vlastně jedino svou kytaru, která má javorový krk. Ovšem velkým pokladem jeho sbírky je 1962 Fender Stratocaster, který zní na většině alb včetně jeho sólového. Patřil kdysi Garymu Mooreovi, který na něj hrál na Emerald Aisles - Live in Ireland a We Moore Moore!. „Mám tuto kytaru už dvacet let. Když jsem se před několika lety setkal s Garym, předtím, než tragicky zemřel, podepsal mi kytaru na zadní straně hlavy...“ Z dalších Stratocasterů pak uveďme reissue model 1972 z roku 2004 (použil ji na albu War of Kings), Stratocaster z roku 1968 a z roku 1965, osazený singly FS1 DiMarzio: „Yngwie Malmsteen si na ni jednou zahrál a pak řekl: ,Za kolik?‘ Ha, ha, není na prodej.“

Do jeho sbírky patří i kytary Les Paul, nejde však vždy o Gibsony. Jedná se o custom modely, jako třeba Burny Les Paul s celomahagonovým tělem (tedy bez javorového topu), osazený humbuckery Rio Grande Texas či korejský model Swing Guitars.

Z Gibsonů ale můžeme uvést modely 1959 Les Paul Custom Shop s laděním drop D a 1958 Les Paul Custom Shop a také i Flying V z pozdních devadesátých let.

Nesmíme zapomenout na akustiky, kde jednoznačně preferuje Ovation Standard Balladeer LX, obsahují signature pre-amp od Al DiMeoly.

 

Aparáty

Norum je zcela ve znamení Marshallů. Na turné k War of Kings měl sestavu hlav JCM800 modelů 2205 (50 W) a 2210 (100 W), osazené v pre-ampu JJ ECC83 a ve výkonu JJ EL34 nebo JJ 6CA7. Našli bychom u něj i 1971 padesátiwattový model 1986 (bass) a stowattový 2555. Bedny jsou opět Marshall, 4x 12”, osazené Celestiony G12H30.

 

Efekty

Jeho efektový rack obsahuje z krabic MXR Phase 90, Foxrox Octron, Electro-Harmonix Deluxe Electric Mistress Flanger, Pete Cornish NG-3 Fuzz a Chorus a T.E.S Delay a Xotic EP Booster. Z racků jmenujme dva Roland SDE-3000 a Matrix GT1000FX Power Amp.

Všechna efektová zařízení ovládá přes LD-1 Pete Cornish, u kterého má i wah pedál MC404.

 

web

www.europetheband.com

Psáno pro časopis Muzikus