Klasický art rock
1. fáze - Bouřlivý nástup, rozkvět
V tomto období přelomu šedesátých a sedmdesátých let vzniká velké množství forem tohoto žánru a velmi silně se vyčleňují jeho vedoucí osobnosti a kapely. Vedle výborných (ale ostatními celebritami stále více zasťiňovaných) Nice se skvěle rozjíždí Pink Floyd s rozsáhlými plochami zvuku i světel (a stále sílící úlohou Davida Gilmourea) a na svět přicházejí první desky artrockových velikánů. Yes už svým prvním LP naznačují, že se v dalších obdobích stanou nejen opěrným pilířem žánru, ale zároveň i nejtypičtějším představitelem tohoto stylu. Skvělý ohlas má i debut Genesis. Tato kapela vytváří další větev art rocku s větším důrazem na texty a jim adekvátní pódiovou prezentaci v rámci menších, písničkových celků (zejména později). King Crimson představují již čtvrtou základní linii tohoto stylu se zarytou progresivitou Roberta Frippa, mohutnou zvukovou stěnou a výbornou prací s pauzami, pomlkami. V tomto období také přicházejí se svým prvním albem Emerson, Lake & Palmer (key, bg/g/voc, dr) jako představitelé páté základní linie art rocku a zároveň jako první superskupiny tohoto žánru. Toto trio přináší vedle své virtuozity i silnou orientaci na fúzi rocku s klasickou hudbou.
2. fáze - V plné síle, zenit
V 1. polovině sedmdesátých let (přesněji v období 1971-1973) zažíval art rock nebývalý rozmach, kapely byly na svém tvůrčím i interpretačním vrcholu, vzniklá alba patří k mistrovským dílům žánru - za všechny můžeme jmenovat Close to the Edge od Yes, kde došlo k zenitu naplnění všech základních znaků stylu při dodržení celistvosti skladby, Dark Side of the Moon Pink Floyd, která se stala jednou z nejúspěšnějších desek vůbec (735 týdnů v žebříčku Billboard, čtvrté nejprodávanější LP všech dob atd.) a Pictures at an Exhibition tria Emerson, Lake & Palmer s dosud nepřekonaným svébytným ztvárněním klasického materiálu.
Dochází také ale k prvním uměleckým rozporům uvnitř skupin, ale zatím to nevede k oslabení pozic stylu, naopak, dochází k ještě většímu uměleckému vzepětí. Po dokonalém LP Aqualung svou suitou Thick As a Brick příjemně překvapují Jethro Tull, Rick Wakeman uvádí své fanoušky i kritiky v nadšení albem Six Wives of Henry VIII. King Crimson a Genesis také nelení, na scéně se navíc objevují Electric Light Orchestra (voc/cello/hoboj/fagot/g /bg, voc/g/bg, key, vi, dr), v rané fázi výborně experimentující s postupy klasické hudby a smyčcovými sekcemi, a řada dalších jmen.
K závěru této etapy také ale dochází k určitému zahlcení trhu, objevuje se hodně live desek, některé kapely vydávají rozměrné opusy, které již nejsou tak soudržné.
3. fáze - Volnoběh, předzvěst pádu
V období 1974-1976 také poprvé dochází k tomu, že se kapely začínají (až na výjimky) tak trochu opakovat a vykrádat samy sebe. Zaznamenáváme také první známky orientace k přímočařejším skladbám, nastávají první rozpady a přesuny muzikantů. King Crimson už neexistují, Yes se celkem dobře vyrovnávají se ztrátou Wakemana, ten slaví úspěchy se svými Verneovskými motivy. Pink Floyd jedou dál s neztenčenou silou, Genesis začínají trochu zvolňovat, na scéně se objevují nová jména, jako elektroničtí Kraftwerk či tematičtí Alan Parsons Project. Alba jsou vyrovnaná, můžeme hovořit o setrvalém stavu, ale na světovou hudební scénu se již začínají drát velmi bezprostřední a agresivní hudební styly, které art rock odsouvají z hlavních pozic pozornosti (prodejů ani návštěvnosti koncertů se to zatím ale netýká).
Post klasický art rock
Cesta dolů a pád
Na konci sedmdesátých let (1977-1980) nastává velký zvrat, kdy některé ze silných skupin se ještě vzepnou k výborným výkonům (Yes, Pink Floyd), ale celkové klima přestává být tomuto stylu nakloněno. Na scéně se sice objevuje např. Jean-Michel Jarré se svými monstrózními show, Anthony Phillips s nepřekomplikovanými deskami a U. K. (g, bg, key/vi, dr) s originální syntézou jazz rocku a art rocku, ale skupiny se začínají orientovat k přehlednějším skladbám (Genesis), prakticky se rozpadají (Yes, EL & P), úplně ztrácejí vliv (Moody Blues) nebo se etablují ve vlastním světě (Jethro Tull). Výjimkou stále zůstávají Pink Floyd, i když jejich The Wall je pod taktovkou Rogera Waterse přece jenom jiná než předešlé počiny.
Art rock osmdesátých let
1. fáze - Pauza
V 1. polovině 80. let jsou některé kapely sice činné, ale na úplně jiných pozicích stylu. Je ovšem nutno poznamenat, že i když sklízí úspěchy na poli populární hudby a soft rocku a vstřebávají i jiné podněty, nikdy nesklouzávají do lacinosti a stále si uchovávají svůj sound a přemýšlivý přínos. I v tom je možno rozpoznat opravdové kvality jednotlivých představitelů žánru (i když, pravda, Yes se spíše drželi svého odkazu na 90125 než třeba Genesis na Abacab). Dokonce i Pink Floyd ztrácí díky Watersovým představám na čas dech, takže vedle nahrávek Jona Andersona a artrockových, nově vzniklých IQ (voc, g, bg, key, dr) slaví úspěchy např. Marillion (voc, g, bg, key, dr), kteří se nepřímo hlásí k odkazu Genesis.
2. fáze - Vyčkávání
2. polovina 80. let charakterizuje pomalé probouzení bývalých velikánů a opatrné sondování celkové situace. Projekt GTR (voc, g, g, bg, dr) Stevea Howea a Stevea Hacketta sice v podstatě hned zapadá a ani zkusmé spojení Emerson, Lake & Powell nesklízí žádný ohlas, ale osmdesátá léta, jak se zdá, začínají být unavená sama sebou. Kapely a gramofonové společnosti začínají zaznamenávat vzrůstající zájem o hudbu období od poloviny šedesátých do poloviny sedmdesátých let a první případné renovace kapel probíhají velmi opatrně (už jenom z hlediska dobytého renomé) a jsou výhradně opřeny o nejznámější nahrávky. Takže např. projekt Anderson, Bruford, Wakeman & Howe se k překvapení mnohých setkává s nečekaně velkým zájmem. Průkopníkem jsou zde ale nejvíce Pink Floyd, kteří vsadili na nový materiál ve starém duchu a sklízí zasloužený úspěch. Lavina se opět začíná spouštět.
Art rock devadesátých let
Renesance
V 1. polovině tohoto období se staré kapely dávají opět dohromady, je obrovská poptávka po jejich koncertech, sílí zájem o nové nahrávky (nejvíce však o starý katalog). Ovšem jenom ti nejlepší mají sílu (i možnosti) oslovit své staré i zcela nové publikum (méně slavná jména ze 70. let nemají šanci - i v tom je rozdíl od hard rocku). Mnozí z nich se ke svým starým kořenům vrací pomalu a nejistě - i z hlediska již po stylových změnách zavedeného zvuku (Genesis), někteří se soustřeďují výrazně na koncerty (EL & P), jsou i tací, kteří se urputně, bez jakýchkoli ohledů na reakce publika drží svých představ (King Crimson). Pouze dva z minulých velikánů se opět vyhřívají na koncertech a v ohlasech na nové desky v zasloužených paprscích obdivu a to Yes (koncert 17. června v Praze byl v klasickém složení Anderson-Howe-Squire-Wakeman-White a byl to opravdu zážitek) a zejména Pink Floyd.
Pozice klasiky
Zhruba od poloviny devadesátých let již euforie ze staronových kapel utichá, ale žánr jako takový je stabilizován. Koncertně i studiově se drží jen ti nejprestižnější s vlastní invencí, ostatní se stahují do pozadí, ale jinak svou činnost nijak výrazně neomezují - jejich koncertní šňůry, na kterých se opírají spíše o starý repertoár, se setkávají se zájmem, k jejich tvorbě je přistupováno jako ke klasickému materiálu rockové historie. Vydrží to ale? Dva stále nejaktivnější představitelé stylu, Pink Floyd a Yes, už dlouho nic nového nevydali...
Klasický art rock (1. fáze) - další představitelé
Z nových jmen lze jmenovat Renaissance (voc, g, g, bg, dr), soubor, fúzující rock, jazz, folk, blues a klasickou hudbu, významnou se stává třetí deska Soft Machine, svého zenitu dosahují tehdy již hodně zhutnělí Strawbs (voc/g, g/voc, bg, key, dr) s Rickem Wakemanem za klávesami, svá bluesem a španělskou hudbou ovlivněná alba začíná vydávat Kevin Ayers, hypnotický, elektronický sound s řadou improvizací představují i Amon D char1 l II (voc, g/vi/sax, g, key, bg, dr), vlivy elektroniky, kultury hippies a Vivaldiho lze vysledovat ve tvorbě Curved Air (voc/key, g/key, bg, key/vi, dr), klasické hudbě i jazzovým podnětům se začínají věnovat Gentle Giant (voc/g, bg/vi, key/cello, g, dr/vi), sci-fi témata předvádějí francouzští Magma (voc, g, bg, key, sax, dr), patří sem i anglofrancouzský experiment Gong (voc/g, voc, bg/g, sax/fl, dr) a německá experimentální scéna, zastoupená Can (voc, g, g/vi, bg, key, dr) a Tangerine Dream (g/synt/voc/bg, key/synt/fl/vibrafon, dr/fl/mellotron/synt), pozdějšími významnými představiteli space rocku a elektronického rockového impresionismu.
Klasický art rock (2. fáze) - další představitelé
Přicházejí articifiální Focus (voc/key/fl, g, bg, dr) s Janem Akkermanem, spacerockoví Eloy (voc/g, g, bg, dr/fl), písničkově orientovaní Roxy Music (voc, g, bg, key, sax/hoboj, dr), rozporuplní a tvorbou King Crimson ovlivnění Nektar (g/voc, bg/voc, key/voc, dr, světla), z dalších osobností začíná komponovat Vangelis, minimalista Brian Eno (spolu s Robertem Frippem), velký rozruch způsobuje i eklektický Mike Oldfield.
Statistika nejčastějších sestav art rocku
Jasný primát drží kvinteta, zdaleka nejčastějším typem je voc, g, bg, key, dr (a la Yes, první sestava Genesis, IQ...), za ním jsou v těsném sledu sestavy g, bg, key, dr (a la druhá sestava Pink Floyd a první King Crimson...), bg/g/(voc), key, dr (a la Emerson, Lake & Palmer, Nice...) a voc, g, g, bg, dr (a la GTR, Renaissance...).
