Letem kytarovým světem - Southern rock (2. díl)

V minulém díle jsme si jižárnu v rámci pokračování článku Rockové styly - Přehled vývoje rockové hudby za posledních 40 let z Muzikusu č. 1/2003 podrobně charakterizovali, vymezili jsme základní body její existence a sledovali jsme vývoj do jejího rozkvětu v sedmdesátých letech. A tady navážeme. Chtěl bych vás jenom upozornit na další tabulku, kde naleznete všeobecný přehled vývoje stylu a určující alba za každé období. Je také zajímavé srovnat si tento přehled s tabulkou v minulém díle, která přinesla přehled vývoje kapel tohoto žánru. Vedle dalších příloh věnujte pozornost zejména závěrečné statistice nejčastějších sestav jižanských skupin, která může o tomto stylu při bližším studiu hodně prozradit.

 

Southern rock 70. let

- V plné jízdě

V tomto období vycházejí nejlepší alba Lynyrd Skynyrd, ale Allman Brothers Band jsou již po tragických událostech na sestupu. ZZ Top, ještě před svým celosvětovým úspěchem, se stávají jižanskou senzací, na níž chodí na otevřené stadióny desítky tisíc lidí. Black Oak Arkansas rozmělňují svůj potenciál v narychlo vydávaných albech a Atlanta Rhythm Section? Ti nevzrušeně jedou dál.

Z nových skupin řízně najíždí 38 Special Donnieho Van Zanta (voc, g, g, bg, dr, dr) s přímočarým jižanským boogie plným melodiky, kteří občas překvapí určitou stylovou nevyrovnaností (máme na mysli komorně laděné bluesové prvky na jedné straně a až arénovou vyřvanost na straně druhé). Nejúspěšnějším souborem jsou ale jednoznačně hardrockoví (později až hard & heavy, ale ne ke škodě věci) Molly Hatchet (voc, g, g, g, bg, dr), nabízející na svých platinových albech tvrdou, ale melodickou hudbu, lehkost a logiku skladby, poslouchatelnost, promyšlenou stavbu sól, výbornou souhru a hlavně naprostou pohodu.

Zajímavý posun vnímání této scény přinášejí Dixie Dregs dnes velmi proslulého kytaristy Stevea Morseho (g, bg, key, dr, vi) se svou instrumentální smrští plnou virtuózních výkonů postavených na fúzi jižanské muziky a dalších stylů. Kapela dokázala přinést často až překvapivé prvky stavby skladeb, ale nikdy ji to nenarušilo soudržnost vyznění.

Nesmíme ani zapomenout na velmi dobře zahájenou sólovou dráhu velkého jižanského kytaristy Dickeyho Bettse, který svou tvorbou (nejdříve s Great Southern, pak s Dickey Betts Band a také i sólově) začal tento styl nejen udržovat, ale dokázal ho v širokém povědomí kytarového světa i určovat a definovat ve svých čítankových postupech. Z kytaristů tohoto žánru má stejně významné místo jako jeho kolega z předchozího působení Duane Allman. Vynikající melodik a mistr tónu. Budeme se mu rozhodně věnovat v některých Kytarových velikánech.

 

Southern rock konce 70. let

V podstatě můžeme tuto fázi brát jako 3. část klasického southern rocku, ovšem s tím, že dochází k určitému zvolnění celkového tahu a k infiltraci dalších rockových žánrů. To přináší na jedné straně výrazný vzrůst popularity u souborů, jejichž tvorba je nejen stále v intencích stylu, ale skladatelská invence je velmi výrazná (např. u tehdejších ZZ Top). Soubory tak každým albem nejen naplňují odkaz předcházejícího díla, ale dokážou ho ještě více rozvinout jak po stránce instrumentální, tak i skladatelské. Ti, kteří jen těží z úspěchů let minulých, v této dosti dravé době nevydrží konkurenční tlak a ztrácí pozice.

Na druhé straně pak vidíme skupiny, u nichž se tak trochu opakuje (samozřejmě v mnohem menším měřítku) situace z druhé poloviny šedesátých let, kdy se do americké hudby dostal silný britský vliv. Máme na mysli tu situaci, kdy některé jižanské kapely se v tomto období nechaly více či méně ovlivnit nastupujícími styly počátku osmdesátých let, či již existujícími a tedy i vyzrálými žánry let sedmdesátých. Tyto soubory pak zaznamenaly vzrůst zájmu nejen u jižanského publika, ale pronikly i do dalších žánrů a to mnohdy dost výrazně, protože na rozdíl od teprve vznikajících skupin britské provenience měly za sebou již cennou zkušenost z dlouholetého působení na rockových scénách.

Ze starých klasiků 1. vlny tedy sklízejí v tomto období stále větší (a zasloužený) ohlas ZZ Top (už jenom LP Degello stojí za to), ostatní soubory se ale rychle vytrácejí (pokud už nejsou přímo rozpadlí). Blackfoot se rozjíždí, jako jedni z mála nechávají do svého stylu výrazně infiltrovat hardrockové prvky, ale přitom si stále udržují svou identitu (např. typické LP Strikes). To je postupně vynáší strmě vzhůru. Molly Hatchet se už začínají pohodově vést na svých velice svěžích albech, plných ohně (stačí si poslechnout Flirtin' with Disaster). Přímí pokračovatelé Lynyrd Skynyrd, Rossington-Collins Band (voc, g, g, g, bg, key, dr), se svou zpěvačkou pokračují v těch nejlepších intencích klasické jižárny, dokonce zde najdeme větší uvolněnost, ale invence se velmi brzo vytrácí a v následujících letech je jejich tvorba bezradná.

 

Southern rock 80. let

V 80. létech rockovým světem hýbaly velké a bouřlivé stylové změny. Vedle punkového programově jednoduchého nátěru a novovlné odtaženosti včetně zklamaných postojů novoromantiků začal tímto obdobím dunět heavy metal se svou dravou, mnohdy i instrumentálně velmi náročnou hudbou a halasně proklamovanou pódiovou stylizací, která pak u nezanedbatelného procenta kapel přerostla na konci dekády do prvoplánových klišé, jež často zakrývala nedostatky ve skladatelské invenci těchto souborů.

Pokud pak někdo v těchto letech probudil eminentní zájem o jižárnu a její kořeny, tak to jsou rozhodně ZZ Top. Jejich LP Eliminator se přes všechny možné výtky stalo určujícím albem, které nasčítalo předcházející zkušenosti tria a zúročilo jejich feeling. Dlužno říci, že i když potom do svého výrazu tito harcovníci Státu osamělé hvězdy zapojili dost elektroniky, nikdy se z jejich tvorby nevytratila určitá syrovost a základní orientace na blues a boogie (i když z Afterburner si člověk musí vybrat). Kytara byla vždy určujícím prvkem jejich hudby a po několika letech se koneckonců k syrovosti zase vrátili (někdy to dokonce až přehnali - XXX). Ostatní kapely v tomto období buď mlčí, jsou již rozpadlé, či se stáhly zpátky na Jih.

Výjimkou v tomto převládajícím trendu jsou pak Blackfoot, kteří v tomto období vydávají svá nejlepší alba, Tomcattin' a Marauder, dokonce se k nim připojuje legendární klávesák Ken Hensley (zejména Siogo). Po polovině 80. let ale rychle ztrácejí dech (hlavně invenční). Totéž lze prohlásit o Molly Hatchet, i když ti na rozdíl od Medlockeovy kohorty nepropadají deziluzím a neřeší své problémy rozpadáním sestav. Skupina je stále kompaktním tělesem, jejich koncerty se setkávají se standardním zájmem a drží se díky live koncertům v podstatě přes celá osmdesátá léta. Albové žebříčky však nijak neovlivňují.

Kritikou jakkoli vyzdvihovaní Dixie Dregs sice ustojí nástup nové dekády, ale na základě přílišných instrumentálních a stylově rozdílných individualit se jako celek přece jenom rozcházejí po výborném LP Industry Standard. Rozhádaní Allen Collins Band a Rossington Band také příliš albově nebodují a southern rock se ze světových scén rychle stahuje.

Atlanta Rhythm Section se sice občas dávají dohromady na krátká turné, ale jinak spolu nijak zvlášť nekomunikují. 38 Section se ani v tomto období neztrácejí, zařazují však do svého stylu názvuky 80. let. Na rozdíl od Blackfoot a Molly Hatchet se tak ale děje příliš povrchně a necitlivě, takže i tato kapela ke konci dekády hodně ztrácí. Nedokáže pak rychle zareagovat na obnovení zájmu o klasiku a zůstává výrazně stranou hlavního dění reunionu jižárny. Ani Doc Holiday nevydrží tlak a po celkem zajímavém LP Rides Again se odmlčují a jejich obnovení činnosti je tak trochu rozpačité.

Na konci osmdesátých let dochází k opatrnému zjišťování možností renovace starých kapel, a když je jasné, že něco se asi dít bude, kapely pomalu obnovují svou činnost, přeskupují se do nových sestav a začínají se opět hlásit o slovo. Jedním z nejvýraznějších počinů je pak sdružení kolem Bettse, Dickey Betts Band, jejichž Pattern Disruptive naznačuje další trend vývoje této hudby.

 

Southern rock 90. let

a současná situace

V období velkého návratu ke klasickým kořenům hudby se i ZZ Top oprošťují od soundu 80. let a přicházejí s řadou stále syrovějších alb, počínaje Recycler. Album Antenna je trochu stylově rozházené, zato přináší některé výrazné momenty. Klasickým návratem je pak kompilace One Foot in the Blues a další desky, kdy vedle zjevného návratu ke stylovým kořenům a původnímu zvuku dochází postupně i k určitému předimenzování syrovosti soundu. Určité náznaky opětné vyrovnanosti můžeme zpozorovat na Mescallero.

Dohromady se dávají i Lynyrd Skynyrd a po počátečních rozpacích (včetně pódiových prezentací) se rychle stávají jednou z žádaných live skupin. Ani jejich nová alba si nevedou špatně (Vicious Cycle je na 30. místě a kompilace dosahuje na místo 16.)

Svou činnost obnovují také Allman Brothers Band, kde vedle logické orientace na klasický repertoár velmi zajímavě působí vklad Dereka Truckse, mladého nadaného slide kytaristy. Rick Medlocke se snaží udržet Blackfoot, ale díky až přílišnému odříznutí od jižanských struktur se mu to nedaří a bere s povděkem místo u Lynyrd Skynyrd. Spolu s Garym Rossingtonem a Hughiem Thomassonem tak dál pokračuje v tradici kytarové armády. Dixie Dregs opět udivují svým mistrovstvím, ale celkově je první polovina devadesátých let ve znamení vyčkávání.

Většina nově zrenovovaných klasických kapel se dobře projevuje na pódiu, ale autorsky brzy ztrácí dech. Alba tedy narozdíl od představitelů některých ostatních zrenovovaných žánrů nevydávají nijak překotně a udržují si svou pověst precizně odehranými koncerty (jeden můj žák se v USA dostal na pódium s Lynyrd Skynyrd a vyprávěl mi tom se superlativy asi půl hodiny).

Druhá polovina této dekády a přelom století pak přináší větší ruch kolem Jihu. Staré party se probouzejí, a to již pořádně bez vyčkávací strategie začátku 90. let, a narůstá jejich aktivita i v oblasti studiových nahrávek. To platí zejména o Molly Hatchet (např. Silent Reign of Heroes), které tak můžeme přidat k již jmenovaným v této dekádě.

Z nových jmen je pak nejkvalitnějším souborem Gov't Mule (g, bg, dr), tvořený ovšem starými, zkušenými muzikanty první fáze southern rocku. Zakladatel a kytarista této formace, Warren Haynes, jsou spolu s Dickeym Bettsem hlavními současnými představiteli jižanské rockové kytary.

Trochu uměle, přesto s velkou invencí, je vytvořena supergroup Southern Rock Allstars (voc, g, g, bg, dr), kde najdeme bývalé protřelé muzikanty z Molly Hatchet (Jimmy Farrar - voc), Rossington Band (Jay Johnson - g) a Blackfoot (Jackson Spires - dr) a dalších skupin (baskytarista Charles Hart spolupracoval jako technik např. s Lynyrd Skynyrd, kytarista Scott Mabrey působil u Wilson Picket atd.)

Jižárna lety potvrdila svou kvalitu a jako vyčleněný, svébytný hudební žánr vstupuje do dalšího století možná ne zrovna řinčivě, ale zato se solidními, pevnými základy muzikantství.

Vítězslav Štefl

foto archiv

Statistika nejčastějších sestav southern rocku

Vzorec jižanských kapel je všeobecně založen na vícečlenných souborech, takže jednoznačně převládají kvinteta a sexteta. Jejich vzájemný poměr je prakticky vyrovnaný (zvláště, když se obsazení některých kapel postupem doby měnilo). Protože však šestičlenné skupiny zahrnují drtivě větší procento klasiků žánru, začneme u nich.

1) U těchto šestičlenných paret narazíme buď na zdvojené bicí/perkuse jako u g/voc, g, bg, key/voc, dr, dr (raní Allman Brothers Band...) a se sólovým zpěvákem/instrumentalistou jako voc/g/vi, g, bg, key, dr, dr (Charlie Daniels Band...), nebo na obsazení s klávesami/klavírem se sólovým zpěvákem voc (+ případně další nástroj - g, harm), g, g, bg, key, dr (Juicy Lucy, Ozark Mountain Daredevils...) a bez sólového zpěváka s dalším nástrojem g, g, bg, key, dr, flute (Le Roux...), či zde najdeme bezklávesové kapely s píšťalou/flétnou/saxofonem voc, g, g, bg, dr, fl/whi/ sax (Marshall Tucker Band...) a kytarové armády voc, g, g, g, bg, dr (Molly Hatchet, Black Oak Arkansas...).

2) Následují přehlednější pětičlenné skupiny a to buď v obsazení s klávesami/klavírem jako voc (+ případný další nástroj, ale ne kytara), g, bg, key, dr (Atlanta Rhythm Section, Wet Willie, Grinderswitch...), g, g, bg, key, dr (Doc Holiday, pozdní Blackfoot, Winters Brothers Band...), či s přidanými houslemi nebo violou g, bg, key, dr, vi (Dixie Dregs...) nebo bez kláves/klavíru jako guitar army g/voc, g/voc, g, bg, dr (Outlaws...), voc, g, g, bg, dr (Southern Rock Allstars...) či s houslemi g/voc, g, bg, dr, vi (Jupiter Coyote...).

3) Po těchto sestavách přicházejí sedmičlenné klasické kytarové armády, které převládají podle osvědčeného vzorce voc, g, g, g, bg, key, dr (Lynyrd Skynyrd, Stillwater, Rossington-Collins Band...), patří sem ale i sestavy s dvěma bicími voc, g, g, bg, key, dr, dr (pozdní 38 Special...).

4) Pak následuje početně velký skok dolů. Poměrně málo jsou tak zastoupena kvarteta s klávesami g, bg, key, dr (Sea Level...) a bez kláves g/voc, g, bg, dr (klasičtí Blackfoot...)

5) Úplně na samém konci jsou pak tria g, bg, dr (ZZ Top, Gov't Mule...), kde se o zpěv nejčastěji dělí kytara s baskytarou.

Psáno pro časopis Muzikus