Muziduel - Silové hraní vs. technika

Muziduel - Silové hraní vs. technika
Muziduel - Silové hraní vs. technika

V dnešním Muziduelu zabrousíme do "bubenických vod" a pustíme do pomyslného "ringu" Bohumila Krpálka alias Wikinga, známého z působení v Kurtizánách z 25. avenue a našeho autora Honzu Červenku, obhajujícího technické hraní.

Wiking: V dnešní době se všeobecně kladou na hudebníky velmi vysoké nároky. Můj názor je ten, že na hráče bicích nástrojů obzvlášť!

Reakce Jana Červenky: Souhlas.

 

Používají se různé techniky hraní a pomůcky jako například hraní s metronomem, různé samply, záleží samozřejmě na stylu hudby. Po bubenících se vyžaduje: přesnost, technika, kreativita, flexibilita, dochvilnost, ale hlavně razance!

 

Razance je samozřejmě důležitá a prima, ale představte si bubeníka, který hraje nějakou pomalou jazzovou věc metličkami. Máte? Tak teď do stejné hudební situace zaimplementujte ďábla za tříkopákovou sadou, který to milé nebohé jazzové trio doprovází dusajícími sextolami v nohou a traktorovými breaky, co se jich tam vejde. I razance má své místo, ale slovo "hlavně" bych škrtl.

 

Bubeník hrající tvrdším stylem má tu schopnost vyprovokovat spoluhráče k většímu nasazení. To se projeví při živém vystoupení (s kapelou), kdy dochází k předávání energie na posluchače, který je štěstím bez sebe z návalu hlukové masáže.

 

Ono to předávání energie funguje hlavně tehdy, když spolu kapela "zařezává". I v menší a komornější partě je možné vyprodukovat neuvěřitelný tlak, právě díky výbornému timingu a groovu. Hlasitost tento dojem může podtrhnout, někdy ale spíše ruší, je třeba obsáhnout široké dynamické spektrum.

 

Hrát razantně vyžaduje spoustu hodin cvičení. A to jak techniky, tak fyzičky. Je velice náročné tímto stylem odehrát dvě hodiny ve vydýchaném sále! Proto hráč musí být neustále ve skvělé kondici. Technika hraní je též důležitá. Bubeník musí mít skvěle zvládnuté držení paliček, aby nedostával křeče a byl schopen pohodlně odehrát vystoupení.

 

Pod to se klidně podepíšu. Jen ale dodám, že fyzická síla může spíše brzdit, důležité je uvolnění a švih - nejrychlejší běžci nejsou většinou nabušenci z fitness center. Akira Jimbo je střízlík, který hrál s obrovskými zdvihy, našel ten správný grif a hrál velice lehce.

 

Výhody razantního stylu se projeví například při nazvučení soupravy, a to jak při živém hraní, tak ve studiu. Zvukaři milují hlučné bubeníky!

Z osobní zkušenosti musím dodat: jak kteří. Je pravda, že pomocí razance se dá ze špatného nástroje něco "vytřískat", leč musí to být na adekvátních místech.

 

Spoluhráči nemají problém s tím, že neslyší bicí, proto hrají přesněji a mohou se tak více uvolnit.

 

Spoluhráči ale také chtějí slyšet sami sebe, nejen mě, i když ten den hraji třeba obzvláště krásně.

 

Další, a to nejdůležitější výhodou tohoto hraní je to, že při živém hraní bubeník působí vizuálně dobře. Každopádně je to zajímavější, než když za soupravou sedí studenej čumák.

 

I s malým dynamickým kašpárkem se dá zahrát velké divadlo, člověk může dělat třeba vtipné obličeje.

 

Naproti tomu se nevýhody silového hraní projevují například na velké spotřebě paliček, blan, činelů... Také se objevují zdravotní potíže - v podobě zánětů šlach, odřených kloubů, bolestech uší a podobně.

 

Zdravotním obtížím se dá značně předcházet správnou technikou.

 

Myslím, že razantní bubeník je v podstatě jakési poslání. Je úžasné se pořádně vymlátit, uvolnit a zbavit se napětí.

Proč ne, někdo chodí boxovat, někdo si pro zbavení se napětí nechá odpojit elektřinu :-) Ale je fakt, že hraní nahlas je velký ventil.

Po hraní s kapelou je krásné vidět kolem sebe třísky a zlámaný paličky, protržený blány, spokojený spoluhráče a šťastný posluchače. V tento moment má bubeník radost z dobře odvedené práce. Po vystřízlivění a spočítání škod si "razantní bubeník" řekne: "příště se budu muset krotit". Všeho s mírou.

Pokud má razantní bubeník dostatek financí na paličky a blány, a pokud je jeho publikum naladěno na stejnou vlnu, střetá se nabídka s poptávkou. Ale musí to být na adekvátním místě, protože hlasitost (ale ani technika) muziku nedělá. Jinak bude platit starý známý vtip, kdy se na otázku: "Víte, jakej druh lidí se nejčastějš motá kolem muzikantů?" dostane poměrně suché odpovědi: "Bubeníci".

 

Jan Červenka: Brilantní technika není zárukou dokonalého hudebního výkonu, přesto platí, že čím větší technické penzum hráč obsáhne, tím větší jsou jeho šance, že se tomuto "dokonalému" výkonu přiblíží.

Reakce Wikinga: Pokud má muzikant touhu se přiblížit k "dokonalému výkonu" pomocí techniky, tak je mi ho líto. Nejsem si jist, jestli hudba vyžaduje dokonalost. A vůbec! Co je to "dokonalý výkon"? Jako že víc nic? Výkon by měl neustále probíhat, být neustále nový a jiný, pořád se vyvíjet.

 

Technika je prostředkem ke sdělení hudebního nápadu: i v literatuře platí, že dobrá kniha se dá napsat, i když máte malou slovní zásobu. Když máte zásobu velkou, máte větší šanci na úspěch, a ještě těch knih můžete napsat víc. Pro jakékoli umělecké počínaní jsou však samozřejmě nesporně nutné i vlohy.

 

Naprosto souhlasím. Dá se říct, že vlohy - nadání od Boha, jsou takřka základem, ovšem ne každý má tu trpělivost, aby to zjistil a něco s tím dokázal alespoň sám sobě.

 

Kromě toho, že technika je médiem, výrazovým prostředkem, má ještě jednu velice důležitou funkci: chrání zdraví.

Pravda, zdraví máme jen jedno!

Hraní na bicí je z hlediska mechanického fungování soubor biofyzikálních a chemických procesů. Pokud člověk ví, jak má správně držet paličky, budou se tyto procesy uskutečňovat snáze, čímž hráč ušetří energii a má šanci posunout své hranice dál než s technikou špatnou.

 

A což teprve, když se tyto procesy trošičku ještě něčím nakopnou (alkohol, kofein, adrenalin0¦ ale nic se nemá přehánět)? Skvělý je hroznový cukr.

 

Důsledkem špatného návyku proto často bývají nejrůznější záněty šlach a podobné zdravotní radosti. Právě proto je podle mě hodně důležité, aby si člověk alespoň ze začátku našel dobrého učitele, který mu pomůže případné chyby odhalit, neřku-li se jim vyhnout.

 

Špatné návyky jsou bezpochyby velmi nebezpečná věc. Zkušený kamarád a učitel je k nezaplacení. Měl by to být takový Guru. Pozor! Nedoporučuji UFO!

 

Zažil jsem pár vášnivých debat o tom, zda používat noty, či ne, a zda jsou pro hudbu podstatné. Noty pomohou hudební systém a jeho zákonitosti pochopit daleko snáz, neboť vedle sluchového vjemu máme ještě grafickou berličku. A člověk se ve světě orientuje hlavně pomocí očí. Noty jsou jedním z klíčů pochopení hudební myšlenky a hudebního systému. Jakmile pochopíte systém v jeho abstraktní rovině, bude pro vás daleko snazší předvídat, co se ve skladbě stane v dalším taktu. A když k tomu máte ještě notový zápis...

 

Souhlasím, že notový zápis je geniální způsob, jak na kus papíru zaznamenat několik informací najednou. Rytmus, tóninu - melodii, náladu, prostor - pauzy, dynamiku atd.

 

Pokud muzikant ovládá čtení a psaní v notách, je to bezesporu velké plus. Bohužel se stává, že někteří muzikanti (melodici) mohou být díky notám (různé stupnice) svázáni v hraní. Pokud je někdo génius, tak jsou pro něj noty jen doplňkem. Všeobecně řečeno, muzikant může být génius, ale hlavně by měl hrát (a ne psát nebo číst).

 

Abychom si tedy rozuměli: technika je nutná. I ten, kdo tvrdí, že se na techniku nezaměřuje, nějakou, byť třeba mizernou techniku používá. Musí však zůstat výrazovým prostředkem, nikoli cílem, aby se z hudebníka nestal sportovec. Abychom uzavřeli kruh: má-li člověk dostatek techniky, může si dovolit nadhled, který publikum na jeho hře rozhodně pozná. A právě díky tomuto nadhledu může pustit energii ze řetězu, "pořádně to seřezat" (na vhodném místě, samozřejmě) a nemusí se bát, že mu najednou "nevyjde ruka" nebo že si nějak ublíží.

 

Není vůbec na škodu, když hudebník uvažuje jako sportovec a naopak. V obou je nejdůležitější umět hrát pro tým. Sólisti mají osobní problém. Technika - nadhled - super!

Pokud člověk dělá umění (hudba, malování, film0¦) z vnitřního přesvědčení, ne mechanicky, nemusí se bát, že mu "nevyjde ruka". A když takzvaně "nevyjde", je to pořád nádherné znamení, že se ještě nepřiblížil k "dokonalému výkonu".

Psáno pro časopis Muzikus