Na náštěvě ve Fenderu - kapela November 2nd a její výrobní reportáž

Na náštěvě ve Fenderu - kapela November 2nd a jejich výrobní reportáž
Na náštěvě ve Fenderu - kapela November 2nd a jejich výrobní reportáž

Asi snad ani nemusíme popisovat na stránkách časopisu pro muzikanty, jaký to je pocit pro kapelu z České republiky, když ji ředitel markentingu firmy Fender pozve na soukromou prohlídku do továrny v Coroně v Kalifornii, kde se vyrábějí ty nejznámější kytary na světě. Když vás pak během více než dvouhodinové prohlídky seznámí s master buildery své divize Fender Custom Shop, nechá vás zahrát, na jakoukoli kytaru chcete, a navíc vám ukáže aparáty a kytary, které ještě nepřišly na trh, začínáte se vznášet v oblacích. No, a když od něj na konci návštěvy dostanete nabídku, že vám ve firmě vyrobí model jakékoli kytary, kterou si vyberete, a to navíc za minimální cenu, jakou mají jen pro firemní hráče Fenderu, máte pocit, že jste v muzikantském nebi. Ale všechno po pořádku...

V květnu a v červnu jsme absolvovali s naší kapelou November 2nd turné po západním pobřeží USA. Během tří týdnů jsme projeli státy Kalifornii, Oregon a Washington a objevili jsme se například v Los Angeles, Seattlu, Portlandu a dalších místech. Na většině koncertů jsme vystupovali společně s americkou kytaristkou Janet Robin (například Meredith Brooks, Lindsey Buckingham...). Právě Janet je firemní hráčkou Fendera a moc dobře ví, že jsme velkými fanoušky této značky. Čtrnáct dnů před odletem nám proto napsala e-mail: „Když už budeme nedaleko Corony, zkusím napsat Delu Breckenfeldovi, řediteli marketingu Fendera, zda by nás nepřijal.“ Poslala mu obě naše desky s tím, že si nemáme dělat naděje, protože Del dostává denně desítky podobných žádostí.

 

Už za tři dny ale přišla odpověď, že se Delovi naše hudba líbila, takže se rozhodl provést nás osobně celou továrnou Fender. „Je to úžasné! Soukromé prohlídky u Fendera nejsou vůbec běžné. Já sama jsem tam byla pouze v polovině devadesátých let ještě s Lindsey Buckinghamem z Fleetwood Mac. Od té doby jsem se tam nedostala,“ psala Janet v e-mailu.

 

Naše radost neznala mezí. Každý náš kamarád ví, jací jsme blázni do fenderů. Když jsme byli v devadesátých letech ještě náctiletí, sháněli jsme každý rok barevný „fenderácký“ katalog Frontline a slintali nad fotografiemi všech těch úžasných kytar a aparátů. Jasně, od té doby jsme si už každý několik svých vysněných fenderů pořídili, ale vidět, kde a jak se tihle „miláčkové“ rodí, o tom jsme snad ani nesnili.

 

Do Fenderu jsme vyráželi z Los Angeles autem společně s Janet Robin a s baskytaristkou Vivi Rama (Macy Gray, Will I.Am), která s námi v Americe zaskakovala za nemocného Gumu Kulhánka. Velký červený nápis Fender byl vidět už zdaleka. Před vchodem do budovy je něco jako slavobrána tvořená hlavou telecastera a stratocastera. Dvě třetiny recepce pak zabírá obrovský sloup, celý pokrytý kytarami Fender ve všech možných barvách. Jsou na něm samozřejmě připevněné i aparáty, basy nebo steelky, prostě všechno, co Fender vyrábí.

 

V recepci nás Del Breckenfeld přivítal slovy „Jak se mate?“ (Jeho maminka je totiž z Bratislavy.) Dali jsme mu jako malou pozornost becherovku a Studentskou pečeť, kterou snad všichni Američani (stejně jako Češi) milují. Del nám zase říkal, že ho potěšilo, když na každém našem bookletu objevil fotku telecastera. Po úvodním povídání o historii závodu, jsme pak ještě vyfasovali bezpečnostní brýle a vyrazili na prohlídku.

V první tovární hale, do které jsme přišli, nás přivítal „les“ fenderů. Právě tady je totiž výstupní kontrola, kde technici kytary ladí a zkoušejí, zda vše správně funguje. Každý z nich má svůj stoleček s malinkým aparátem. Po vyzkoušení pak pečlivě označené nástroje stavějí do několika desítek metrů dlouhých řad kytarových stojanů, odkud se pak balí na cestu k obchodníkům. Asi osm metrů nad námi, těsně pod stropem , se sušily stovky zavěšených nalakovaných těl nejrůznějších kytar a bas. Vskutku impozantní začátek.

 

Ve vedlejší místnosti zase dávali technici dohromady komba a zesilovače Fender. Měli tady například několik prototypů nové signované basové hlavy Marcus Miller nebo vintage reedici celolampového patnáctiwattového komba Fender ’65 Princeton Reverb Amp. To má přijít na trh až toto léto. „Staré Pricetony ze 60. let jsou teď v Americe strašně populární a jejich cena se vyšplhala skoro ke dvěma tisícům dolarů. Proto jsme se rozhodli obnovit jejich výrobu s reproduktorem Jensen,“ popisoval Del, když jsme pak na chodbě míjeli desítky komb Fender Bassman.

 

Custom Shop

Na náštěvě ve Fenderu - kapela November 2nd a jejich výrobní reportáž
Na náštěvě ve Fenderu - kapela November 2nd a jejich výrobní reportáž

Rovnou od aparátů jsme přešli do divize Custom Shop, kde několik kytarářů – master builderů vyrábí ručně kytary a basy. I tady jsme šli nejprve přes halu s výstupní kontrolou, kde už byly ve stojánku nástroje určené na zabalení. Jeden ze zdejších techniků nám nadšeně podával všechny ty heavy reliky a limitované edice. Všechny hrály opravdu nádherně. Del nám pak předvedl nejnovějšího art piece telecastera, který bude zdobit jednu z předních stran příštího katalogu. Kytara byla celá velmi omlácená (relic), zelené barvy a s lemováním v podobě ostnatého drátu. Na přepínači snímačů měla diamant a z nástroje visel otvírák vykládaný drahokamy. Nástroj ještě zdobily nejrůznější kolty a jiné vychytávky. Vůbec nikdo nám tam nebyl schopný říct, jaká bude její cena, protože ani nepůjde do prodeje.

 

V samotném centru Custom Shopu má každý z master builderů svoji vlastní dílničku, kde má svoje dřevo, těla a krky a vše staví ručně. Kytaráři byli velmi milí a vstřícní; asi je těšilo, jak na nás bylo vidět, že jsme blázni do jejich kytar, navíc z takové daleké země. Viděli jsme všechny master buildery, které známe z časopisů Frontline.

 

Například John Cruz, který dělal pro Cutom Shop signované modely Steve Ray Vaughana nebo Roryho Gallaghera měl zrovna na stole rozdělanou kytaru pro Jeffa Becka. Hodně se zajímal, co říkáme na reliky. Tedy kytary, které si koupíte jako nové, ale vypadají jako staré, omlácené se zažloutlými krky, jakoby na ně někdo hrál dvacet let a vůbec je nešetřil. I když tenhle design zjevně vyvolává protichůdné reakce, nám se líbí. I když představa, že člověk platí extra peníze, aby jeho fungl nová kytara vypadala jako stará troska, je poněkud úchylná. John nám pak předvedl, jak všechny ty škrábance a fleky dělá ručně podle zvětšených fotek.

 

Hned vedle něj má dílnu další master builder Dennis Galuszka. Ten nám ukázal baskytaru, kterou navrhl, protože se mu o ní zdálo. Měl sen, že byl na zkoušce kapely a basák měl přesně takovou červenou basu s humbuckery, co vypadá jako Telecaster Deluxe. A tak si ji postavil. Tomu se říká tedy doslova snová kytara. Vivi, která byla s námi, se tahle basa zamlouvala. Jenže to byl zatím prototyp a ani Dennis nevěděl, zda ji budou vůbec vyrábět.

Janetin osobní stavitel Alex Perez, který má dílnu přes uličku, pracoval na telecasterovi pro Johna 5 od Marylina Mansona. Kousek dál zase sídlil senior master builder Yuriy Shishkov a přes stěnu měla dílničku legendární Abigail Ybarra, která vyrábí ve Fenderu snímače už od roku 1956. Klidně bychom tam zůstali celý den, ale Del říkal, že nás čeká ještě dlouhá prohlídka, tak jsme s drobnými dárky v kapse pokračovali dál.

 

Z Fendera do Jacksona

Za pár minut už jsme stáli ve výrobních halách pro standardní americké modely. Viděli jsme stroje, které řežou těla a krky, velké lisy, jež lepily palisandrové hmatníky k javorovým krkům, nebo proces, jak k sobě klíží telecastery ze dvou kusů dřev. To vše s odborným výkladem Dela Breckenfelda. Někdo nám kdysi říkal, že pražce se v továrně Fender zatloukají strojově. Není to ale pravda. Několik starších dam je tam tlouklo pěkně ručně kladívkem.

 

Po lakovně a místu, kde se kytary ještě dodělávají ručně, jsme se pak opět vrátili k hale s výstupní kontrolou, kde jsme chvíli zkoušeli vintage reedice telecasterů, ale to už nás bral Del na prohlídku administrativních budov, kde jsme v jedné z kanceláří narazili na legendárního britského baskytaristu Tony Franklina (Jimmy Page, Paul Rodgers, David Gilmour, Kate Bush, Whitesnake...). Tony se před pár lety rozhodl, že světová turné už nejsou nic pro něj, a přestěhoval se z Anglie do Kalifornie, aby byl blíž své dceři. V té době dostal nabídku pracovat pro Fendera a prý je tam moc spokojený. Janet s Vivi z něj byly úplně vedle, takže jsme v jeho kanceláři strávili neplánovaně asi půl hodiny.

 

Od Tonyho jsme pak prošli kolem muzeí Fender, projeli výtahem do dalšího patra a ocitnuli se v dílnách firmy Jackson, kterou Fender nedávno koupil. Samozřejmě že nám ukazovali kytary pro Van Halena nebo limitovanou edici kytary Janetina učitele Randyho Rhoadse. To už nám ale bohužel došla baterka ve foťáku.

 

Del nás pak nakonec vzal do své kanceláře, kde měl na stěnách spoustu suvenýrů a fotek se všemi slavnými kytaristy a sbírku malých vintage aut. Jako slušný hostitel nám dal každému hromadu dárků a Romanovi a Janet nabídl, že jim vyrobí kytaru podle vlastního přání za takzvanou „artist“ cenu. Původně si kytary chtěli vybrat na místě. Del jim ale vysvětlil, že denně v továrně v Coroně vyrobí šest set nástrojů (v Mexiku pak za den devět set!), které jsou už pro konkrétní odběratele, takže jim žádná nezůstane na skladě. Tudíž si nástroje objednali a Fender je zařadil do výrobního plánu. Del je ujistil, že se nemají čeho obávat, protože master builder Alex Perez pro ně připraví opravdu dobré kusy.

 

Janet před časem ukradli z auta jejího bílého strata ze sedmdesátých let, takže si nechala vyrobit jeho repliku, ale s ebenovým hmatníkem. Roman se zase rozhodl pro olšového telecastera s lemováním v barvě sunburst... A pak, že zázraky se nedějí.

Psáno pro časopis Muzikus