Pravda, nebo lež? aneb Co všechno se může také přihodit aneb (Muzi)bulvárock - No tak se ukaž, frajere

Pravda, nebo lež? aneb Co všechno se může také přihodit aneb (Muzi)bulvárock - No tak se ukaž, frajere
Pravda, nebo lež? aneb Co všechno se může také přihodit aneb (Muzi)bulvárock - No tak se ukaž, frajere

Roku 1978 směřovala irská kapela Thin Lizzy ke svému celosvětovému triumfu, a to už v té době mílovými kroky. Měla totiž za sebou úspěšná, v Anglii již zlatá, alba Jailbreak, Johnny the Fox a Bad Reputation, a připravovala vydání svého eponymního LP Black Rose: A Rock Legend, alba, které jí zajistilo stálé místo mezi nejvýraznějšími hardrockovými kapelami rockové historie. Pravda také je, že nešlo o nějaké beránky, zvláště v případě lídra Phila Lynotta, baskytaristy a zpěváka, a také i kytaristy Briana Robertsona, který ovšem v této době zrovna od kapely odcházel (mimochodem, na jeho místo nastoupil Gary Moore). A právě v tomto období se stala příhoda, o které se zmiňuje Scott Gorham, kytarista kapely od roku 1974 (v reunionovaných sestavách působí dodnes).

 

Lynott totiž vždy říkal, že pokud se chce někdo rvát, tak fajn, nechte ho. Ať to zkusí. Sám když prý vcházel někam do hospody, do baru, tak vešel vždy tak, jako kdyby vešel nějaký pistolník a chtěl to tam všechno rozstřílet. Už jenom to dokázalo vyprovokovat některé z hostů. A tak se tedy stalo třeba i toto: Když kapela měla hrát v Laramie ve Wyomingu, tak jim před koncertem promotér poskytl růžového Cadillaca. Lynott se ujal řízení a nepáral se s tím. Rychlou jízdou zamířil k nejbližšímu baru. Jel prý jako blázen a všichni ti kovbojové a hospodští rváči museli uskakovat, když dobrzďoval před pubem. No a když vkročil teatrálně dovnitř, přestalo se to líbit jednomu z hostů a na Lynotta vystartoval. Gorham jen vzpomíná, že slyšel, jak řinčí sklo a jak se kolem Lynotta, stojícího nonšalantně u baru, utvořila skupinka místních. Onen rebel, kterému se Lynott nelíbil, zaujal proti němu karatistický postoj - ale otrlý irský baskytarista si nevšímal nějakých postojů a normálně mu ji vypálil (něco jako slavná scéna z Indiana Jonese, když pistolí sejme toho mečem se ohánějícího Araba). Útočník si s vyraženými zuby sedl na zadek, ostatní si sedli a kapela se mohla napít...

Psáno pro časopis Muzikus