Příběh jedné desky - Futurum - Jedinečná šance (1987)

„Což pro mě, spíš jde o to, co znamená tahle deska pro lidi,“ říká skladatel, zpěvák a klávesista Roman Dragoun zpětně o albu Jedinečná šance, které coby frontman kapely Futurum vyslal do světa v roce 1987 a které, jak se sám přesvědčuje, patří dodnes k neopominutelným a neopakovatelným počinům tuzemské rockové historie.

Příběh jedné desky - Futurum - Jedinečná šance (1987)
Příběh jedné desky - Futurum - Jedinečná šance (1987)

„Na svých koncertech se snažím hrát pochopitelně především písničky ze sólových desek. Ale přesto lidi volají: ,Romane, dej tam Klauna, dej tam Vodu, Filmy dnů, Zdroj...‘, tak je samozřejmě dám. Asi jsou to věci opravdu nějak nadčasové, čisté, které mají i po letech lidem co říct.“

 

V roce 1987 představuje deska Jedinečná šance skutečný čerstvý vítr na československé hudební scéně. Určité společenské uvolnění přineslo v dané době několik zajímavých alb, několik nových tváří a jmen. Do vinylových drážek se dostává muzika, která byla ještě před rokem či dvěma ryzím undergroundem, na scénu se vracejí zapovězení, jako Vladimír Mišík či Pražský výběr, ovšem Jedinečná šance je i ve vší té sympatické pestrosti zcela osobitá. Jedná se o dynamické, energií nabité album na pomezí hardrocku a poprocku, které se opírá o mimořádnou skladatelskou invenci Romana Dragouna, jeho expresivní a přesvědčivý zpěv, a o výrazné muzikantské výkony celé kapely a svěží texty. Najednou je tu kolekce písniček, které vám uvíznou v hlavě, které si pamatujete, aniž by se vám podbízely, které jsou moderní, drží krok s dobou, ale přitom zůstávají původní. Taková je Jedinečná šance.

Ale vraťme se s Romanem Dragounem v krátkosti ještě před rok 1987, před rok vydání této desky. Všechno se totiž začalo rodit ještě v časech, kdy Roman působil společně s kytaristou Milošem Morávkem, někdejším spoluhráčem z kapely Regenerace, v řadách kapely Progres 2 a kdy objížděli Československo s vydařenou rockovou operou Třetí kniha džunglí. „Záměr se zrodil úplně jednoduše. Byla Třetí kniha džunglí a začaly se dělat úplně nové věci. Já jsem ale poslouchal totálně jinou muziku, byl jsem úplně jinde a s Milošem Morávkem jsme se shodli, že se nám líbí stejné věci. V Progresu bylo vždycky všechno vymyšlené do poslední noty, ale my jsme toužili především po improvizaci. Začali jsme ve dvou, jen tak klávesy, kytara, Miloš sestrojil sekvencer a já pak zavolal Honzíkovi Seidlovi, který je taky Písečák jako já a hrál tehdy na bicí, myslím s Pumpou a s bratrským Andy Seidl Bandem. Honza přijel, zkoušeli jsme v Brně v Semilasse a natočili jsme několik kazet nápadů. S Milošem jsme oznámili odchod, což je z dnešního pohledu hloupost. Klidně mohlo hrát Futurum, mohl hrát Progres, ovšem tehdy bylo nemyslitelné, aby jeden, nebo dokonce dva muzikanti hráli ve dvou kapelách. Ze začátku nám z agentury házeli hodně klacky pod nohy, naštvali jsme je i tím, že jsme ze Synkop přetáhli ještě kytaristu Emila Kopřivu, takže jsme rozbili dvě kapely. Pak proběhla Vokalíza, tam jsme zahráli Juliet, já dostal cenu Tip Vokalízy a od té doby se to trošku pohnulo. Pomohl nám Aleš Sigmund a domluvil nám u Pantonu vydání první desky Ostrov Země.“Debutové album skupiny Futurum Ostrov Země se pak na trhu objevilo v roce 1984. Do značné míry se jedná o desku odlišnou od následující Jedinečné šance. Finální sklady opravdu vznikly výběrem z nápadů a motivů vyjamovaných na zkouškách. Ovšem už Ostrov Země vyvolal zaslouženou pozornost a dodnes se po zásluze řadí mezi vyhledávaná tuzemská alba. Před nahráváním další desky ovšem dochází v kapele k personálním proměnám. Odchází Miloš Morávek. „Měl jsem kamaráda, s kterým jsme si občas jamovali, a to byl Luboš Eremiáš, výborný basista, šílenec, který měl hodně rád Stanleyho Clarka a Chicka Coreu, což byly věci, které už jsme v té době také rádi poslouchali. A pak se objevil náš další kamarád Polda Dvořáček na saxofon. Párkrát jsme si zahráli, a sestava byla jasná.“Pro novou sestavu se začínají rodit nové písničky, které se stanou záhy základem druhého alba. Roman Dragoun popisuje: „Byl jsem nějak nemocný a asi měsíc jsem zůstal doma s angínou. Měl jsem tam walkmana a mixážní pult od hi-fi klubu. Jezdil jsem s ním pak ještě asi dvacet let a všichni se mi smáli, byl ještě na pětikolíky. Začal jsem doma dělat demáče. Nejdřív jsem si natočil bubny, na Multimooga jsem udělal hi-hatku, šlapák byl mikrofon, který jsem zabořil do sedačky, a virbl byl další Moog, zkrátka, než jsem natočil nějaké bicí, šumělo to už jak hovado.

Příběh jedné desky - Futurum - Jedinečná šance (1987)
Příběh jedné desky - Futurum - Jedinečná šance (1987)

Pak jsem přidal basu, nazpíval to a takhle jsem během měsíce složil v podstatě všechny věci pro Jedinečnou šanci. Přišel jsem pak na zkoušku a řekl - kluci, pojďme to zkusit.“Co se týče textů, lví podíl na albu má Soňa Smetanová, která už pro Futurum otextovala celé předchozí album Ostrov Země. „Soňa je původně právnička. A teď žije v Praze. Tenkrát jí nějak objevil Miloš Morávek, nevím, jestli psala texty už pro někoho předtím, možná pro Synkopy. Ale nám Ostrov Země otextovala kompletně, a tak jsem ji přizval i na další desku. Poprvé jsem oslovil také Milana Prince, který napsal texty Klaun a Nekonečná. Od té doby s Milanem spolupracujeme už dlouhou řadu let a já dodneška zhudebnil asi osmdesát jeho textů.“Album uzavírá hymnická píseň Zdroj, která je, rozhodně co do popularity, jednoznačně největším hitem Romana Dragouna. Ta vznikla jako zhudebněná báseň Romanova otce, akademického malíře a básníka Františka Romana Dragouna. „Tatínek původně tuhle báseň napsal a poslal mojí ženě k pětadvacátým narozeninám. Já jsem se s ním potom domluvil a on ji poupravil, protože v ní bylo tolik Boha, že by to tenkrát neprošlo. Hrál už jsem tu věc snad tisíckrát, možná víckrát, a co se pořád dozvídám, má obrovský dopad na lidi. Kolikrát mi říkali, jak jim pomohla v tragédiích a těžkých chvílích, spousta lidí si ji nechala hrát na poslední cestu. Je to strašně zavazující. Ano, připouštím, že je to patetické, ale sloh je tak nádherný, že mu rozumí jak cigán, který vyšel z druhé třídy tak univerzitní profesor, když to takhle natáhnu. Táta byl úžasný v tom, jakou krásnou češtinou psal. Měl rád Otokara Březinu, Adolfa Heyduka a podobné básníky, a to se tu také asi projevilo.“Zatímco první album Futura Ostrov Země vyšlo v roce 1984 na etiketě Pantonu, a to překvapivě rychle, v témže roce, kdy bylo natočeno, Jedinečná šance vyšlo v roce 1987 na značce Supraphon. Tady už lhůta mezi natočením desky a jejím vydáním více odpovídá dobovým zvyklostem. Nahrává se v květnu - červnu 1986 v Bratislavě ve studiu SFT. „Vzpomínám si, že tam s námi dělal stejný člověk jako tenkrát s Progresem, Ivan Minárik, a bylo potřeba napsat, že hraje na klávesy. To se muselo udělat kvůli penězům, aby dostal zaplaceno. Takže se uvedlo, že hrál na synťák. A taky se mi vybavuje, že jsem jeden synťák, tuším, že to byla Yamaha DX7, měl na natáčení vypůjčený od Mira Žbirky. Poprvé jsme tady ve studiu použili sekvencer, který vyrobil Miloš Morávek. Je to třeba ten v písničce Voda. No byla to krása. Bylo tam šestnáct oscilátorů a všechno se muselo přesně nastavit. Ve studiu to šlo, ovšem když jsme hráli někde venku, musel jsem si nejdřív přes hlavu přehodit deku, protože tam byly ledky a nebylo na ně vidět. Takže to bývalo tak, že Futurum mělo začít hrát, nejdřív přišel Roman Dragoun, přehodil přes sebe deku a několik minut dolaďoval sekvencer, aby mohl hrát. Byla to náramná sranda. Ovšem zvuk to byl naprosto famózní. Myslím, že v pětaosmdesátém, když jsme dávali Futurum dohromady, používali sekvencer v podstatě Tangerine Dream a to bylo skoro všechno.“Při natáčení v bratislavském studiu se ovšem kapela, stejně tak jako technický tým snažila neponechat nic na náhodě, a to ani v barvě a podobě výsledného zvuku. „Dneska už se to asi moc nepraktikuje, ale vím, že jsme to dělali jako podobně předtím s Třetí knihou džunglí. V té době měl Frank Zappa jedny z nejlépe nahraných desek. Pochopitelně, ještě nebyla cédéčka, tak jsme ve studiu měli gramofon, desku a snažili jsme se, když jsme třeba našli jenom samotné bicí dát šlapák nebo virbl do stejných frekvencí, jako měl Zappa. Dneska je už samozřejmě všechno jinak, ale myslím si, že ani Třetí kniha džunglí, ani obě desky Futura neznějí špatně. Vlastně je to svým způsobem stejný systém, jaký razil můj táta coby malíř. Jezdil po celé Evropě do významných galerií jako Louvre nebo Zwinger a studoval největší mistry z originálů. Vždycky mi říkal: ,Čím si člověk vezme vyšší laťku, tím výš se dostane.‘“Jak už bylo řečeno, album Jedinečná šance vychází na etiketě Supraphonu v roce 1987. V digitální podobě se pak objeví na dvojitém cédéčku společně s Ostrovem Země a řadou bonusů v roce 2009. Při příležitosti křtu je v témže roce obnovená i činnost kapely s novým basistou Jakubem Michálkem. Vraťme se ale nazpět do roku 1987, kdy Futurum pochopitelně intenzivně a úspěšně koncertuje. Ustoupí od svého předchozího záměru kvadrofonního zvuku, který provázel koncerty po vydání desky předchozí. „Kvadrofonní zvuk jsme využívali spíš pro různé efekty nebo smyčce, nebylo třeba možné takhle pustit virbl, protože by vzniklo zpoždění. Navíc to znamenalo vozit s sebou další bedny, kabeláž, a krom toho jsme se ujistili, že tlak zepředu je přece jenom nejlepší.“

Příběh jedné desky - Futurum - Jedinečná šance (1987)
Příběh jedné desky - Futurum - Jedinečná šance (1987)

Je naprosto nezpochybnitelné, že oproti předcházející desce Ostrov Země představuje Jedinečná šance slyšitelný stylový posun. Jeho příčinné důvody už byly objasněny v předcházejících řádcích. Ovšem v roce 1987 je vysloveně na fanoušcích Futura, jak novou desku, která se postupem let stane nedílnou, nepřehlédnutelnou a nepřeslechnutelnou součástí české, respektive československé rockové muziky, přijmou. Roman Dragoun popisuje: „Řekl bych, že fanoušci se tenkrát rozdělili na dvě party a svým způsobem to trvá pořád. Jedněm se víc líbí Ostrov Země, zdá se jim, že víc jede, že je víc psychedelická. Druzí mají zase radši Jedinečnou šanci, už třeba kvůli textům. Podle mě je to diametrálně odlišná záležitost. Jedinečná šance byla, myslím, určitý pokus o takový osobitý hardrock. V mém případě vlastně takový pokus konečný. Na sólových deskách sice mám nějaké písničky podobného typu, dejme tomu Stín mý krve nebo Otlučená srdce, ale jako Roman jsem v podstatě víc romantik. Jsem už doma víc v baladách a podobných věcech. Kapel, které dotáhly hardrock do úžasných a obdivuhodných poloh, je ve světě i u nás hodně, ale poloze, kterou mám na svých sólovkách, se u nás moc lidí nevěnuje, moc lidí to nedělá.“

Faktem zůstává, že studiová diskografie kapely Futurum albem Jedinečná šance prozatím končí. Ve své době vzniklo ještě několik studiových nahrávek, které jsou vesměs ke slyšení na zmíněném reedičním dvojCD. Naznačují možný další vývoj kapely, který rozvíjí cestu otevřenou na albu Jedinečná šance. Je však na rozdíl od zmiňovaných Romanových sólovek naopak tvrdší a rockově kytarovější. Takové byly předzvěsti zamýšleného třetího alba, k jehož vydání však nedošlo, když Roman Dragoun a Jan Seidl přijali nabídku Michala Pavlíčka vstoupit do řad Stromboli. Případné další album není ovšem právě teď vyloučeno a začíná se už pozvolna rýsovat. To už je ovšem téma pro jiné řádky, než jsou tyto věnované albu Jedinečná šance. Albu, které je čtyřiatřicet let po svém natočení a třiatřicet let po svém vydání stále čerstvé, přitažlivé a neoposlouchané.

Psáno pro časopis Muzikus