K další seriálové zpovědi jsem odchytil další ostravskou firmu, i když jsme se k povídání sešli v mé rodné Olomouci. Zkratka v názvu značí slova Sound - Light - Stage, pro ruštináře - zvuk, světlo a jeviště, a to je tedy to, čím se tato společnost zabývá a taky to, proč se o tuto firmu v rámci tohoto kouskovaného seriálu zajímám já.
Výše uvedená společnost je historicky dílem především dvou lidí, kteří ji založili a jeden z nich vlastní. Vzhledem k tomu, že jde o společnost omezeně ručenou, náhled do rejstříku toho napoví obvykle dost. A tož - S. L. S. Music Systems s. r. o., IČ 28626851. V současnosti je jediným majitelem a jednatelem společnosti pan Ing. Martin Pučok. Ovšem tentokrát jsem se setkal s obchodním ředitelem a rovněž zakladatelem firmy, jinak taky dlouholetým zvukařem, panem Ing. Maxmiliánem Reichelem, se kterým jsem si popovídal o jejich práci. Tedy další útulná kavárna, tentokrát na olomouckém Horním náměstí naproti renesanční radnici, další příjemné kafíčko, diktafon na stole a přátelská debata okolo něj. Zápis je samozřejmě zase jen letmým střihem skutečného, abych se vešel do přidělených stránek.
Maxmilián Reichel: „S. L. S. Music Systems je sice poměrně mladá firma, ale je postavená na už zkušených zádech - mých, a to v tom, že já dělám muziku už nějakých třicet pět let, ať už jako klávesák nebo zvukař. A Martinových, který má na starosti zázemí společnosti, finance a nové kontakty.“
Zvládáte normálně velké scény, velké sály i venkovní pódia?
Pro nás je to obživa, musí to fungovat, takže děláme od malých akcí po velké, to gró je u nás ve středních akcích - za ty považuju akce do šesti tisíc lidí. Děláme i větší, spolupracujeme už řadu let s Pragokoncertem, jezdíme hudební Forum Karlín, jezdíme různé haly, akce třeba pro víc než patnáct tisíc lidí typu Radegast den nebo Oldies festival, scény typu dvacet krát čtrnáct metrů. To děláme asi desetkrát do roka.
Jezdíme některé haly s metalovýma legendama, jako jsou Hammer Fall, Uriah Heep, UDO, když jsou v republice. Je toho hodně, stíháme za rok odjezdit zhruba tři sta padesát akcí, přičemž je nás na to nějakých osmnáct lidí, šest náklaďáků a tři dodávky.
Začínali jste víc jako svítící zvukaři, nebo spíš jako zvučící osvětlovači? Co bylo u vás dřív, světla nebo zvuk?
S. L. S. je od začátku postavená jako komplexní firma, zabezpečuje od začátku oběslužby. Její zrod i růst probíhal cíleně, sofistikovaně. Já jsem začínal jako hrající zvukař, protože mám vystudovaný klavír u profesorky Ninovové a byl jsem členem kapely, ve které jsme postupně, v té době díky rodičům, nakupovali za západními hranicemi zvukový aparát, a tak jsem pomalu sklouzl ke zvukařině. Následně jsme to ještě s kolegou Alanem Wlochem dále studovali, včetně rozšiřujících kurzů u expertů v zahraničí. Naštěstí nemáme problémy s angličtinou, takže pokud se vyskytne jakákoliv inovace, nejdříve si třikrát přečtu manuál, najdu odborná fóra a pak jsem ready. Ušetří to hodně času a nervů.
Jakou preferujete aparaturu?
Upřímně, po všech těch letech - já jsem to kvůli vám spočítal a mám za sebou něco přes čtyři tisíce dvě stě akcí - jsem na vlastní kůži vyzkoušel různé typy zvukových systémů, mixpultů apod. Přiznám se, že dnes nepreferuju nic. Jestli je to Meyer Soud, Electro Voice nebo JBL, jestli je to EAW nebo L’Acoustics... podle mě se tam nedá sáhnout vedle. My se nesnažíme naši firemní politiku zacílit na to, že máme nějakou jednu konkrétní značku, byť máme vše ze stáje Harman. Spíš se snažíme ukázat našim klientům, že když se právě čtou ty zmíněné manuály a dodržují se technické zákonitosti, tak výsledkem je spokojenost na všech stranách.
Říkal jste JBL, takže vám u velkých pódií visí VerTec...
Máme pět roků VerTec. I když se budu snažit být nestranný, tak i tak řeknu, že je to v současné době možná nejlepší line-array na světě, ale popravdě řečeno, taky všeho do času. Zase přijde konkurence s něčím novým. V současnosti ho máme ve výkonu asi sto padesát kilowattů, máme mixáž, dvou dvanáctkový systém, tedy VT4888, k tomu basy VT4880A, a k tomu osmikilowattové zesilovače Crown HD I-Tech. Každý v branži tento systém zná. Předchozí systém, který jsme měli, byl Electro Voice XLC, a ten hrál taky pěkně.
Když projektujete scénu, berete ohled na to, jaký je to žánr? Třeba míň beden na country, víc beden na metal...
Ne ne ne. Množství beden je dáno prostorem, a ne žánrem. Dokonce u nás není množství beden ani dáno cenou. Ale žánry spíše rozlišujeme nastavením, přístupem, třeba i mikrofony. Vybíráme si celkem asi ze tří set mikrofonů, takže rozlišení žánrů zohledníme spíš tímto přístupem. Zvučíme hodně big beatu, rocku - to jsou naše nejčastější akce. Ale zvučíme i country, dechovku, oldies, starší věci a čas od času i filharmonii, ať tady místní Moravskou filharmonii Olomouc nebo ostravskou Janáčkovu filharmonii. A tam se používá i jiné nastavení. Ale není to ani omezením, ani přidáním na počtu beden.
Filarmonii, tedy těch sedmdesát lidí, snímáte kontaktně, nebo máte dva overheady nad orchestrem a hotovo?
Teď jsem si dokonce po dlouhé době vyfotil sám sobě pult, na kterém svítilo devadesát pět zelených čárek, protože ten systém je devadestišestikanálový a z toho devadesát pět jelo. Byla to kompletní filharmonie, která hrála známé muzikály, k tomu byl ještě muzikálový band ve standardní sestavě: bicí - basa - kytara - klávesy. A k tomu ještě smíšený stotřicetičlenný sbor a ještě k tomu funkční třicetičlenný sbor, který zpíval po dvou hlasech na mikrofon, plus sóla těch muzikálů.. Musím přiznat, že to mám rád. Založením jsem spíš bigbíťák, ale tohle už byla fakticky pěkná výzva. A vše klaplo, jak mělo, což je největší odměna.
Vraťme se k technice. Mixpult na devadesát šest vstupů, to bude asi digitál, že?
Digitál. Používáme Soundcraft Vi3000, Vi6, sem tam Yamahu CL5, ale zrovna na ty filharmonie Soundcraft Vi3000. Na stereo pár mikrofonů - tak nezvučíme asi nikdy. Možná některé větší dechovky. Děláme sem tam některé dechové akce a ty dechy jsou tak agresivní, že tam někdy stačí stereo pár. U big bandů už zvučíme kontaktně. Třeba když jsme jezdili různá turné s Big bandem Karla Vlacha nebo Evergreen Tour s Evergreen Dixieland Bandem, tak ty se zvučí kontaktně. Je to zase třicet šest až třicet osm mikrofonů na place plus sólo zpěv a tak dál.
Takže shrnuto - největší část vaší práce tvoří asi koncerty kapel. Co reklamy či prezentace?
Reklamy vůbec ne, do prezentací jsme už nakoukli a baví nás to. Firemní akce ano, výstavy a veletrhy, sem tam konference či různé workshopy a meetingy. Podařila se nám i spolupráce s ČT1 na přímém přenosu Galasuperšou s latinou - zvuk, světla, scéna. To byla obrovská zkušenost Podstatu ale zatím tvoří koncerty, festivaly, eventy. Jsme ale připraveni na každou výzvu.
To znamená, že v létě se nezastavíte a v zimě houpete nohama?
V žádném případě. Pracujeme celoročně, ale podzim či zima je úplně jiná. V létě o víkendech jsou běžně tři čtyři akce a přes týden se ještě přidávají různé „firemky“, k tomu některé další akce typu výstavy, oslavy apod., takže je toho fakticky hodně. Zima je ve znamení turné, stejně tak jaro, jezdili jsme za tu dobu pro strašnou spoustu kapel, letos naposledy pro Citron, ale ve sbírce za ty roky tam je sedm turné s Arakainem, sedm turné Petra Koláře, spolupráce s Annou K., Horkýže Slýže, koncerty s Pragokoncertem ve Zlíně nebo po celé republice. Čekají nás večírky, plesy, divadla... Nedá se tedy říct, že by na jaře a na podzim práce nebyla, spíš jenom ubude. Bohužel nejsme v Praze, kde je akce každý den a dá se přebírat, ale Ostravsko nebo Morava - když už je ta akce jednou až dvakrát za týden, tak už je to v těch špatných měsících fakticky dobrý týden.
Ale kupodivu v Ostravě a v Brně je ozvučovacích firem snad víc, než v té Praze.
Přesně tak. Je to takový ten životní paradox, to s vámi souhlasím. Ono kdybychom to spočítali, tak ta Praha vyhraje - těch firem tam je více. Ale těch akcí je násobně více, takže si každá firma časem najde svoji parketu. V nevýhodě, doufejme, že pouze v prozatímní, jsou firmy jako ta naše.
Dáváme práci lidem, platíme s tím spojené náklady, sociální, zdravotní pojištění, daně, poplatky, školení, revize, pojištění aut, odpovědnosti a podobně, což logicky přináší náklady, které některé subjekty na trhu ani neznají. A to přináší ve finále někdy nervozitu, když ve výběrovém řízení vyhrává pouze ten levnější. A to těm nízkonákladovým vítězům pomáhá přežít. Ale tohle je otázka nejen regionu, ale i legislativy.
Máte tedy pocit, že si firmy vašeho zaměření v Ostravě spíš mydlí schody, nebo že spíš spolupracují?
Otevřeně řečeno si myslím, že se moc o spolupráci hovořit nedá. Známe se, dáme si kafe, pokecáme, ale při tom našem malém trhu musí dojít zákonitě ke střetům. Nemyslím si, že je v tom někdo nějaká svatá výjimka, že by se mohl být v prsa, že to v životě neudělal a chová se jenom čestně. Tady bychom si museli stanovit, co to je ono čestné chování a kde jsou ty hranice, protože současná civilizace posunula hranice veškeré. Některým do absurdna.
Máte veškeré vybavení svoje, nebo si občas dopůjčíte, když potřebujete?
Samozřejmě si půjčujeme, to je v tomhle byznysu naprosto normální, protože ne všechny věci pořád potřebujete a je zbytečné je vlastnit. Ale na většinu našich akcí si vystačíme s vlastním vybavením. Máme toho opravdu hodně. Máme několik venkovních scén, k tomu odpovídající množství Nivteců (firma na pódiové konstrukce - poznámka to autorova), máme dostatek odposlechů, pultů, mikrofonů. Nemáme potřebu si půjčovat základní věci.
Chtěly po vás kapely něco hodně neobvyklého? Výbuchy, propadla, vodu na jevišti...
Zase - zůstaňme u peněz. Kapely by si nejraději vymazlily cokoliv extra, aby zaujaly, protože zase i ony potřebují diváka šokovat. Ale právě zase kapely jsou odkázány ve finále na počty návštěvníků koncertů, případně na sponzory. Nějaké výbuchy, plameny, pyrotechnika, se začínají stávat, neříkám že běžnou, součástí, ale každá pátá kapela se snaží minimálně něčím takovým zaujmout. Propadla nebo výsuvná pódia samozřejmě ano, ale tady už zasahujeme do bezpečnosti. Na tu dbáme hodně, spolupracujeme se statiky či odborníky na bezpečnost práce, máme všechny potřebné certifikáty i další věci, takže nenabízíme nějaká poloviční řešení, že to nějak vymyslíme a bude to stát pár korun.
A když jsme shodou okolností tady v Olomouci, tak si vzpomínám, jak jsme dělali vánoční koncerty Tarji Turunen, které byly v kostelech. A pro ty kostelové prostory se používaly některá speciální nebo trošku jiná světla, která v republice nebyla k dispozici. Produkce chtěla osvětlovací pult, který v republice vůbec není, taky se musel dovézt. Tam už potom není problém v penězích, tam jde o to, aby se to zabezpečilo.
Kostel bývá akusticky docela nevlídný prostor. Navíc po tom koncertě musí ještě zůstat stát.
Je tam takový paradox, protože v České republice je strašná móda „dáme line-array, zavěsíme“, ale do těchhle prostor to není úplně moc vhodné. Spíš je lepší systém „ground-stackovat“ (tedy použít pyramidy beden stavěné od země - poznámka autora). Line-array jako takový má problém s fázováním subbasů a obecně s fázováním výšek a středů vůči sobě a při prostorech s odrazy se to docela tluče. Není pravda, že line-array systémem ozvučíte cokoliv. A tady ten zvukař šel po ground-stack systému, aby to pro sedící lidi v kostele mělo pořád hlavu a patu. Fyzicky se vychytávalo téměř každé místo. Kde už nebyl v dosahu zvuk přímo, tam se dával další dozvučovací bod.
Takže jste si překreslili barokní chrám Marie Sněžné do počítače?
Ano. Není to zas tak zuřivý nákres, jak by se zdálo. Máme ho nafocen i překreslen. Ale hodně toho se měří až na místě, až když se to postaví, protože do toho počítače nezakreslíte některé sloupy, odrazy, celou tu fyziku vám neukáže. Ukáže vám devadesát procent. Vždycky je proto potřeba počítat s nějakou rezervou a pár beden vzít navíc.
Chtěl jsem říct, že tohle už jsou ta specifika kapel, na která jste se ptal. Řeší se tak, že si někdo koupí lístek za patnáct stovek a chce tam mít dobrý poslech. Ale řekne se A - bude mít dobrý poslech, a řekne se taky B - my to zaplatíme. Tady v české kotlině bývá zvykem, že chceme mít koncert, aby se o něm mluvilo i v Austrálii, ale dáme na něho rozpočet z Horní Polní. To je naprosto běžná věc. Ale je to zase té o malé zemi a ekonomických možnostech obecně.
Liší se ceny na Moravě a v Praze?
Liší. Je to dáno mnoha věcmi. Už jenom třeba v lidské práci - průměrný brigádník-bedňák na Moravě stojí od osmdesáti pěti do sta pěti korun za hodinu a v Praze máte problém ho sehnat za sto padesát. Už tady je začátek toho, že se ta cena ve finále lišit musí. Jestliže mi scénu staví a bourá šestnáct bedňáků, tak tady mě to stojí dvacet pět tisíc, a v Praze musím počítat čtyřicet tisíc. Už o to musím počítat s nárůstem ceny. A agentury s tím už počítají. Zatímco tady by stála nějaká akce sto tisíc, tak v Praze, srovnatelného rozsahu, bude stát až sto šedesát tisíc.
Je podle vás zvučení umělecký obor?
Nesouhlasím s názorem, že zvučení je umělecký obor. Není to úplně pravda. Má to svoje fyzikální náležitosti a jsou zcela jasně dány, jakým způsobem se používají. Pokud zvukařskou práci schováme za umění, tak se můžeme tvářit, že ten černý čtvereček je vlastně modré kolečko a že to je umění.
V České republice je hodně zvukařů, kteří umějí téměř za každé situace udělat dobrý zvuk. A to už je o tom, že ten člověk ví, k čemu ten jednotlivý knoflík je a jakou má návaznost na ten druhý knoflík. Jak se to používá, jak by to mělo být nastaveno. Jsou tam určité umělecké složky, když se řekne „teď bude víc kytara“, teď činel nebo něco jiného. Ale to nemá nic společného se souvislým zvukem. Nejdříve musí být ten zvuk, aby se k němu dalo postavit to umění.
Další zvukař - další názor. Poslouchám, znamenám, předávám. A přeju firmě hodně dalších úspěchů.
www:
