Ve většině dílů tohoto seriálu, v kterém vás obšťastňuji svými moudry, jsme předpokládali, že v domácích nahrávkách používáme bicí programované nebo případně nahrávané na elektrickou soupravu. Z tohoto předpokladu jsem vycházel ne proto, že bych měl „umělé“ bicí radši, ale protože většina z nás možnost nahrát doma bicí nemá. Troufnu si ale tvrdit, že většina z těch, co „na koleně“ tvoří nahrávky, působí v kapele, takže mají přístup do nějaké zkušebny. A i ne zcela profesionálně nahrané akustické bicí mají v sobě něco, co sebelepší simulace neumí nahradit. Pojďme se proto podívat na zoubek nahrávání bicí soupravy v amatérských podmínkách.
Mnoho zvukařů se dnes nechá zlákat možností zaznamenávat soupravu velkým počtem mikrofonů. Pro účely tohoto pojednání ale předpokládejme, že máme k ruce pouze zvukovou kartu se dvěma vstupy a dva mikrofony. Jak dosáhnout slušných výsledků s takto omezeným vybavením? Ideální je, pokud jsou zmíněné dva mikrofony kondenzátorové, ať už s malou či velkou membránou. Pokud však máte po ruce pouze dynamické, pracujte s tím, co máte. U dynamických mikrofonů platí, že modely s nižším útlumem vysokých frekvencí zpravidla fungují lépe. Např. prověřené klasiky Shure SM58 nebo SM57 mají relativně málo vyšších frekvencí a zejména činely v nich nebudou znít velmi přirozeně.
Přistupme k jádru věci, tedy k umístění mikrofonů. Většina zvukařů-amatérů intuitivně umístí oba mikrofony nad soupravu, přičemž jeden se „vznáší“ přibližně nad hi-hatkou a druhý někde nad činelem ride. Říká se tomu „spaced pair“. Pokud nezaznamenáváte také každý buben zvlášť, je tato konfigurace dle mých zkušeností nejméně vhodná. Proč? Oproti jiným metodám je ve výsledném zvuku poměrně málo malého bubnu, zatímco činelů je více, než by si kdokoli rozumný přál.
Mnohem více se mi osvědčila tzv. metoda Glyn Johns, kdy jeden mikrofon umístíme alespoň metr vysoko (raději výš), přímo nad malý buben. Druhý pak v přesně stejné vzdálenosti od virblu, ale (z pohledu bubeníka) napravo od činelu ride (mnohem níže než první mikrofon). Tento druhý snímací prvek míří rovněž směrem k malému bubnu, ale protože jej (i ostatní bubny) snímá ze strany, dodá výslednému zvuku bohatší barvu, která při snímání pouze shora chybí.
Pokud máte problém s tím, že nulový bod vyzařování činelů (tedy v podstatě rovina procházející okrajem činelu) až příliš často míří k druhému mikrofonu, a zvuk proto občas „mizí“, můžete zkusit metodu Recorderman. Ta je vlastně variací na postup Glyn Johns, pouze druhý mikrofon umístíme přibližně nad rameno bubeníka. Tělo hráče tak přirozeně brání tomu, aby bylo v druhém mikrofonu příliš hi-hatky. Opět dbejte na to, aby oba mikrofony byly stejně daleko od virblu!
Pokud se vám nelíbí výsledky ani jedné z popsaných metod, můžete zkusit umístit oba mikrofony jeden až dva metry před soupravu. Divili byste se, jak vyváženého zvuku lze takto dosáhnout! Tento postup se obzvláště hodí v případě, že potřebujete ve výsledném mixu více velkého bubnu. Tak dost řečí, dejte se do práce!
