Saxofon v rocku a popu (3) - poradna nejen pro saxofonisty

Saxofon v rocku a popu  (3) - poradna nejen pro sa
Saxofon v rocku a popu (3) - poradna nejen pro sa

Durová pentatonika

Moji drazí kolegové, rád bych dnes ještě pokračoval v duchu minulé rozcvičky.

Dá-li se to tak říci, mám pro vás velmi podobnou sestavu prostocviků...

Minule jsme si vysvětlili, jaké nebezpečí pro naše sólování představuje malá nona a jak jejímu výskytu zamezit pomocí cvičné improvizace, která využívá pouze akordické tóny.

Dnes nás čeká letmá zmínka o durové pentatonice.

Pentatonika je, jak je z názvu patrné, stupnice o pěti tónech. C dur pentatonika vypadá takhle (obr. 1).

Modus, postavený na jejím pátém stupni, je všeobecně zván pentatonika mollová - takto nám vznikne a moll pentatonika (obr. 2).

Pentatonik je ovšem spousta. Dají se vytvořit uměle nebo odvodit od pentatoniky durové nebo od různých stupnic či akordů; nejlépe celou jejich "problematiku" popsal geniální saxofonista a pedagog Jerry Bergonzi v učebnici Inside Improvisation Vol. 2: Pentatonics (u nás bohužel nevyšla, dá se ale objednat na Bergonziho internetových stránkách).

Vezměme si harmonické schéma známé z minula (Dajánu Bláhovou) a podívejme se, jak se durová pentatonika chová, když se dostane do společnosti akordů C-Ami-F-G, takto vlastně základních harmonických funkcí a akordu na VI. stupni v tónině C dur (obr. 3).

Vidíme, že:

S akordem C vychází naprosto bez problému.

S akordem Ami zase vychází naprosto bez problému její pátý modus neboli mollová pentatonika (neboli tytéž tóny).

S akordem F vychází zajímavě - obchází disonantní tóny i základní tón akordu, tón F.

S akordem G je to problematické:

Základní tón C dur pentatoniky tvoří s tercií akordu disonanci - malou nonu. Ale nevěšme hlavu: problematický tón c tady lze např. úplně vynechat nebo ho o půl tónu snížit, tím nám vznikne tón ces, což je jen jiný název pro tón h, tedy tercie akordu G - a nám vznikla úplně normální G dur pentatonika. Ještěže k tomu je ten obrázek...

No a teď nás čeká už jen to nejdůležitější:

Zkoušet hrát sólo na výše uvedenou harmonii a využívat přitom pouze tóny durové pentatoniky, co to jen půjde. Stačí vymýšlet jednoduché melodie, jako třeba tuhle (obr. 4).

Držme se převážně osminových a čtvrťových not a nezapomínejme, že pauza je taky muzika...

Z tónů, které pentatoniku tvoří, se dají poskládat i různé sekvence, které se dají použít jak při cvičení techniky, tak při improvizaci. Příklad vidíte na obrázku 5. I toto geniálně propracoval ve své učebnici Jerry Bergonzi - a také to používá, když hraje sólo, podobně jako třeba John Coltrane, Michael Brecker nebo Bob Berg .

Kdyby se vám chtělo, zkuste si pohrát s e moll pentatonikou a touto harmonií (obr. 6).

Veškeré dotazy k dané problematice jsou vítány.

Mějte se krásně!

Psáno pro časopis Muzikus