Tak a jsme zase zpátky u mollových řad tónů. I tentokrát se jedná o stupnici, která byla v církevní středověké hudbě nadřazena svým vývojem stupnici aiolské, chápané námi dnes jako základní mollová řada.
Z hlediska vztahu k dalším stupnicím vznikl frygický sled tónů ze stupnice durové, od jejího třetího stupně. Takže jde v podstatě o jeden z modů durového běhu. Pokud budeme za základní tónovou řadu stupnici považovat C dur, tak frygická řada tónů je tedy e, f, g, a, h, c1, d1, e1.
Tónorod této stupnice je pak mollový (vždy si musíme pro lepší pochopení všímat nejdříve tercie, potom až charakteristických tónů), vzhledem k námi nastaveným pravidlům těchto článků jde o řadu tónů s malou tercií. Na prvním stupni tedy můžeme postavit mollový kvintakord (stejně jako kupříkladu u dórské stupnice).
Příznačným tónem pro frygickou stupnici je pak snížený druhý stupeň, kterému se tak někdy říká frygická sekunda.
Pokud bychom si chtěli se stavbou stupnic vyloženě hrát, můžeme si také uvést, že frygická řada tónů nám rozděluje stupnici na dvě stejné části. Jak u prvních čtyř tónů, tak i u dalších zbylých čtyř jde o opakující se formuli stavby - u každé je mezi prvním a druhým tónem půltón. Takže můžeme prohlásit, že jde o dva frygické tetrachordy, oddělené celým tónem.
Vzhledem k zapamatovatelnosti stavby stupnice v závislosti na základních sólových figurách je zde opět, jako u minulého dílu, výhoda. Oproti aiolské mollové stupnici, tedy ve smyslu první sólové figury, se frygická řada tónů liší pouze jedním tónem, a to, jak už jsme uvedli, malou sekundou.
Z hlediska harmonie pak můžeme k akordu Ami přiřadit Bchar2 (analogie k charakteristickému tónu) či F dur nebo Dmi, rozšířené kupříkladu na Fsus nebo Dmi/C.
