A máme zde další stupnici plagální neboli odvozenou řadu tónů z církevních, autentických stupnic, používaných už ve 4. století. Připomeňme si jen krátce v tomto kontextu jména, dobu a způsob vzniku. Takže to je papež Řehoř Veliký, spojovaný s tvorbou těchto stupnic v 6. století, a sv. Ambrož, „uživatel“ církevních stupnic ze 4. století. A způsob vzniku? Právě pravděpodobně papež Řehoř Veliký v 6. století přeložil vrchní kvartovou část pod spodní kvintovou. A pravda, zapomněli jsme na století šestnácté, kdy se těmto stupnicím přiřadila předpona hypo.
U těchto stupnic je pro jejich vyznění nezbytné uvědomit si úlohu tzv. finály neboli tónu, kterým by měl končit melodický nápad, běh. V našem případě pak jde o tón e1.
Samozřejmě se zde z hlediska uvědomění si vztahu jednotlivých stupnic na jedné straně a obratů sólových figur na straně druhé naskýtá otázka, o jakou by šlo stupnici, pokud bychom ji neodvozovali od tónorodu a moll, ale od tónu e1 a o hraniční tóny které figury bychom se mohli opřít při její lehčí identifikaci.
Obě otázky jsou daleko těžší, než tomu bylo v prvním díle. Za prvé by se tedy jednalo o stupnici e moll lokrickou, za druhé v těchto intencích o 4. figuru a moll frygické, kde téma nekončí na tónu a1. Možná, že to může někomu ulehčit orientaci na hmatníku a ve stupnicích (v podstatě ji pouze posune).
Změněný tón vzhledem k základní aiolské (respektive hypoaiolské) stupnici, zde tedy tón bchar21 (místo tónu h1), předkládá jednu z možností harmonického využití této řady tónů. Pokud vyjdeme z a moll (tedy Ami), tak už jenom pro nabízející se dvojzvuky na strunách g a h můžeme přiřadit například akordy Bchar2 (dvě béčka) a třeba i Gmi (také dvě béčka), zahrané, proč ne, s ostinátním tónem d1 na struně h.
