Tipy a triky - Ladit, či neladit, to je to, oč tu běží

Tipy a triky - Ladit, či neladit, to je to, oč tu běží
Tipy a triky - Ladit, či neladit, to je to, oč tu běží

Nedávno jsem nahrával nějaký nápad (očekávaje, že z něj bude konečně hit, na kterém vydělám miliony) a pomalejší pasáž potřebovala zvuk španělky. Žádný problém, vzal jsem kytaru a potřebnou stopu nahrál. Vesele jsem dokončil nahrávání a pustil se do mixu. A tumáš, čerte, kropáč. Jakmile jsem pustil celý mix, něco tam neštymovalo. Bingo, ta španělka byla o chloupek podladěná oproti dominantní elektrice. A já jsem si uvědomil, že i po tolika letech je člověk schopen zapomenout to nejjednodušší, a přitom zásadní pravidlo pro strunné nástroje: ladit, ladit a zase ladit.

 

To by mohlo být pro dnešní tip všechno, tohle vydá za sto dobře míněných rad! Ale když už se mě ptáte, tak hodím do placu, co jsem ohledně ladění našich strunných krasavic ještě pochytil.

 

Když máme strunu výš, povolíme ji o něco více, než je třeba, takže třeba E podladíme na F#. Pak teprve jdeme nahoru na požadovaný tón. Při utahování struny lépe drží ladění, než když jen povolujeme. Tření často nedovolí její úplné povolení a během hry se pak může nečekaně rozladit. Když strunu naladíme, je důležité ji pořádně vytáhnout (bend-on), třeba na dvanáctém pražci, klidně o dva či více půltónů. Znovu zkontrolujeme ladění. Struna si díky vytažení lépe sedne.

Tipy a triky - Ladit, či neladit, to je to, oč tu běží
Tipy a triky - Ladit, či neladit, to je to, oč tu běží

Když naladíme poslední strunu, tak si něco zahrajeme, nebojíme se dát pořádnou ránu pravačkou, vytahujeme strunu levačkou, zkrátka pořádně to „osolíme“. A teď znovu pro kontrolu projedeme všechny struny. Většinou tenhle atak odhalí slabá místa.

 

Když nám praskne struna (většinou na živém hraní při našem největším fláku), co nejdříve zkontrolujeme ladění celého nástroje, i kdybych strunu měnili až o přestávce. Je velká pravděpodobnost, že se nám nástroj maličko rozladí, protože se změní tah strun. Jakmile novou natáhneme, opět je nutné je všechny naladit. U kytary s floyd rose to máme spočtené, tam jsme s prasknutou strunou dohráli. Nic než natažení nové nás nezachrání.

 

Když jsme jako kapela ve studiu, tak by kytaristé a basák měli ladit na jednu ladičku (a nemusí to být nutně ta nejdražší). Dosáhneme tak stejného ladění pro všechny nástroje. Jasně, dnešní technika je tak daleko, že odchylky mezi ladičkami budou téměř nulové, ale ve studiu se nevyplácí cokoliv podceňovat, byť by šlo o detaily. Na živém hraní má samozřejmě každý svoji ladičku, zde je klíčové naladit rychle.

 

Pokud máte floyd rose, asi už jste přišli na to, že ladění je docela kumšt. Stejně jako naladit dvanáctku. A pokud se nedaří naladit, nemusí to být ladičkou ani nástrojem, ale následkem naší prohýřené noci. Ale děláme to všechno přece pro muziku, tak co by se člověk neobětoval.

Psáno pro časopis Muzikus