Ukulele v rocku III - Zahrajte si rockové pecky na ukulele!

Dneska začneme trošku historií. Asi všichni víte, že ukulele pochází z Havaje a spolu s havajskou kytarou a nosovou flétnou patří k jejím tradičním hudebním nástrojům. Málokdo ale ví, který nástroj mu předcházel a jak se dá ukulele přeložit do češtiny.

Doba vzniku ukulele se datuje do roku 1879, kdy na Havajské ostrovy přijeli portugalští vystěhovalci. Kromě obvyklých kytar si dovezli i malé čtyřstrunné „kytárky“ které měly jméno braguinhu. Byly velmi podobné dnešnímu ukulele, ale ladily se trochu jinak. Obyvatelé na ně začali na Havaji hrát a velmi rychle si nástroj upravili do dnešní podoby ukulele. Asi vás napadne, když braguinhu a ukulele jsou dost podobné nástroje, proč se měnil název. Jednoznačná odpověď na to není, ale vypráví se o tom několik historek, které mají stejný základ. Ukulele je složenina dvou havajských slov uke - skákající a lele - blecha. Tedy dohromady lze ukulele přeložit jako skákající blecha a v každé legendě se ta skákající blecha objeví.

 

První legenda vypráví o malém anglickém důstojníkovi, který hrál na braguinhu. Byl to ale důstojník malého vzrůstu, který byl moc aktivní a cholerický. Když chtěl něčeho dosáhnout a rozdával příkazy, tak skoro doslova si na podřízené a domorodce „vyskakoval“. Toto „vyskakování“ mu vysloužilo přezdívku skákající blecha, tato přezdívka pak postupně přešla i na nástroj.

 

Druhá legenda vypráví o tom, že místní obyvatele se zalíbením pozorovali Portugalce, když hrají na braguinhu. Protože to je malý nástroj, tak jim připadalo, že prsty levé ruky skáčou po hmatníku velmi rychle. Vzdáleně jim to připomínalo skákání blech. Protože buď nevěděli, jak se nástroj jmenuje, nebo si ten název nedokázali zapamatovat, tak pojmenovali nástroj novým jménem.

 

Potvrzení těchto legend lze najít v pozdější době, kdy se ukulele zkombinovalo s bandžem. Pro tento nástroj vznikl název uke-bendžjo nebo bendžolele. Tedy název bendžjo je zkombinován s původními havajskými slovy.

 

S dnešním povídáním o ukulele to bude vše, aby zůstal prostor na další akordy. Snažil jsem se vypsat ty akordy, které se více používají. Ale vytvořit lze další. Ukulele má na jednu stranu výhodu, že má jen čtyři struny. Prsty levé ruky můžou velmi lehce bez báreček obsadit všechny struny a pouhým posunutím vytvářet další akordy. A také se velmi dobře akordy tlumí pouhým nedomáčknutím strun. Což spolu s výše posazeným laděním předurčuje ukulele do hudby regge a ska, namísto kytary.

 

Ale na druhou stranu ty čtyři struny omezují harmonii. Na ukulele lze hrát dobře akordy obsahující tři až čtyři tóny. Když se ale objeví pětihlasý akord, například nónový, už je potřeba jeden tón vypustit. A u složitějších akordů, například v hudbě vycházející s jazzu nebo jazzrocku, kde doprovod obstaráváte společně s dalším nástrojem (kytara, basa, klavír), je lepší si vybrat z akordu vyšší tóny a ostatní nechat zahrát zbytek. Například akord D11 si můžete rozdělit na dva, kde na ukulele zahrajete akord C a na další nástroj zahraje D. Protože je ukulele naladěno výše, bude ve výsledku akord znít lépe, než kdybyste se snažili zahrát akord D11 s různě vynechanými tóny.

Psáno pro časopis Muzikus