Yllasova almara XXVII

Yllasova almara XXVII.
Yllasova almara XXVII.

U časopisu Melodie ještě chvíli zůstaneme, neboť se v Yllasově skříni našly dva kompletní svázané ročníky z poloviny šedesátých let. Pro tentokrát ale skočíme o celý rok dopředu a podíváme se na číslo 5, ročník 1965. Kromě mnoha zajímavých informací a titulního rozhovoru s Karlem Krautgartnerem jsem v něm našel profil dalšího kytaristy, jehož jméno bude dobře známé pamětníkům. Nenápadný článek Josefa Součka na straně 107 má výmluvný název Miroslav Kefurt.

„Přestože hraje ještě na jiné nástroje, dnes po své sedmadvacetileté hudební činnosti patří mezi nejpozoruhodnější i technicky nejvyspělejší kytaristy nejen doma, ale i v ostatních zemích evropského kontinentu. To dokazují časté nabídky ze zahraničí a jeho úspěchy v posledních letech. Je to výsledek Kefurtovy velké snahy zůstat osobitým, ať už ve vlastních skladbách nebo v interpretaci. Ale je to i radost, chuť a důslednost, s níž přistupuje ke své práci.“ Tak začíná sloupek, který doplňuje frajerskou fotografii s kytarou Höfner na druhé straně obálky. Protože si myslím, že stojí za to připomenout si uvolněnou atmosféru tehdejší doby, uvádím v původním znění výběr z článku, počínaje neobyčejným příběhem multiinstrumentalisty, který se nestal letcem.

Yllasova almara XXVII.
Yllasova almara XXVII.

„Jinak to ovšem bylo na začátku jeho kariéry. V šesti letech se na nátlak svého otce, vojenského hudebníka, začal učit na housle. Ale nebavily ho, chtěl být pilotem. Vyučil se proto strojním zámečníkem v letadlovém oddělení ČKD v Praze. Opětný zájem o hudbu u něho vzbudily přehrávky jazzových snímků na „discsessionech“ tehdy velmi aktivního pražského Gramoklubu. Rychle se rozhodl. Koupil si trubku a začal tento nástroj studovat na německé hudební akademii v Praze u prof. Wanky. Brzy začal hrát ambulantně s různými orchestry až do konce okupace, kdy jako příslušník ročníku 1920 byl totálně nasazen v Německu. Tam hrál s německým orchestrem Kurta Engela jako trumpetista, ale také už i jako kytarista. Po osvobození v roce 1945 se vrátil do Prahy a začal se cele věnovat hudbě. Hrál téměř se všemi předními orchestry tehdejší doby. Později nastoupil vojenskou službu, působil v AUS a po návratu do civilního života vystřídal několik orchestrů. Hrál na trubku s orchestrem Miloše Martina, septetem Arnošta Kafky a čtyři roky u Karla Vlacha. Po těchto zkušenostech sestavil vlastní skupinu. Doprovázel např. řadu předních našich i zahraničních zpěváků, jako Richarda Adama, Melanyi Olaryovou, Luciene Boyerovou, Evelynu Doratovou a Chinittu Riverovou. V roce 1961 se osamostatnil a podepsal smlouvu s berlínským rozhlasem, kde pracoval jako kytarista a založil vlastní malou skupinu pro natáčení rozhlasových snímků. S touto skupinou působí dodnes. V Berlíně už natočil asi sto padesát sólových snímků mimo orchestrálních partů. V současné době se věnuje téměř výlučně studiové práci a s výjimkou bicích nástrojů si natáčí všechny hlasy sám. (Jeho práci je možné přirovnat ke studiovému způsobu natáčení amerického kytaristy Les Paula.) Kefurt pravidelně dojíždí do Hamburského rozhlasu, kde natočil řadu sólových snímků a hudbu k rozhlasové hře M. Uhdeho Komedie o Lotovi, kterou sám komponoval. Hamburský rozhlas je zřejmě s tou spoluprací velice spokojen a Kefurt sám tvrdí, že právě tam poznal největší uspokojení ze hry. Letos v lednu totiž se mu podařilo společně s výborným německým bubeníkem Arensem natočit deset perfektních snímků za dobu tři a půl hodiny.“

Yllasova almara XXVII.
Yllasova almara XXVII.

Co myslíte, kdo by dnes dokázal natočit za jednu frekvenci celé album? Jako perličku přidávám zprávu o koncertu Džezového studia Čs. rozhlasu v pařížské Olympii (Melodie č. 5, ročník 1964, str. 79), která se nevešla do minulého dílu Almary. Kapela tam vystoupila společně s triem Jimmyho Smithe a kritika nešetřila chválou, přičemž Jimmy se svými Hammondkami ostrouhal kolečka. Bez zajímavosti není ani poznámka o rozhlasovém pořadu Ein Koffer voll Musik, který v bývalé NDR pravidelně uváděl zpěvák Jiří Popper. Tři tisíce dopisů po každém vysílání si dnes nedokáže představit asi opravdu nikdo.

Psáno pro časopis Muzikus