Přichází chvíle, kdy se dostáváme k nástrojům klávesovým. A začneme stěžejním - akustickým klavírem. Aranžér se soustředí na to, jak vést harmonii a hlasy, zvukař jej doplní výkladem o rozlišném snímání nástroje, a tím i o jeho různém stylovém zařazení.
Čeho žádáš? Čitelnou melodii, nebo pestrost barev?
Aranžér
Velice důležitým okamžikem při stylizaci akordů a melodie, a to nejen v případě klavíru, je volba široké či úzké harmonie. Proč? Rozhodujeme se vlastně, zdali chceme barvu jednotlivých tónů vnořenou do sebe nebo naopak hlasy samostatnější a čitelnější. V případě, že zvolíme v doprovodu harmonii úzkou a melodii ve vrchním hlase nalepíme bez odstupu k akordům, jednotlivé hlasy včetně sopránové melodie se budou barevně prolínat. Dojde ke vzniku nových zajímavých témbrů, avšak znepřehledníme jak vlastní akordy, tak barevně zamaskujeme melodii (obr. 1: Melodie v sopránu těsně nad akordy).
Poznámka: navzájem kolidovat budou hlavně alikvoty nacházející se ve třetí a čtvrté oktávě od fundamentů.
Ještě více melodii překryjeme, bude-li v base. Často v takovém případě nepomůže, ani když je hrána silněji (obr. 2: Melodie v basu těsně pod akordy).
Tip: Při stylizaci akordů do široké harmonie a při náležitém odstupu melodie od akordů se překrývání vyhneme. Jednotlivé složky akordu, a natož potom melodie, budou čitelné, půjdou snadněji rozpoznat, ať se bude jednat o jejich výšku či barvu (obr. 3: Melodie v sopránu s odstupem od široké harmonie.) Na druhé straně ale nemusejí vznikat požadovaná zvuková prolnutí a mixy barev.
Dva odlišné druhy snímání
Zvukař
Protože se jedná o nástroj navýsost akustický, je nutné nejdříve absolvovat jeho obhlídku, vyřešit případné mechanické rušivé zvuky, jako vrzání pedálů, hudebníkovy stoličky či rezonance ozvučnice. Dále si musíme uvědomit, na jaký žánr se chystáme, a podle toho i zvolíme adekvátní snímání.
Pozor: Špatně nebo nevhodně sejmutý nástroj již žádnými postprodukčními triky nespasíme!
Ambientní snímání využijeme pro přirozené akustické vyznění nástroje v žánrech, jako jsou vážná hudba, jazz atd. U piana otevřeme horní desku, mikrofony připravíme zhruba do výšky 130 cm tak, aby odrazem od ozvučnice „viděly“ na struny (obr. 4: Ambientní snímání křídla a pianina).
U pianina mikrofon postavíme k zadní ozvučné desce asi do výšky 70 cm. Při stereo záznamu pomocí dvou mikrofonů není vhodné signály rozprostřít v bázi široce, struny se v nástroji kříží, a zvuk pak může při hraní „nepříjemně cestovat“.
Pravidlo: Zjednodušeně řečeno, čím více se s mikrofony od nástroje vzdalujeme, tím více se blížíme od popového snímání přes jazzové až ke snímání piana ve vážné hudbě.
Výsledek ambientního záznamu tvoří kompaktní, plný, kulatý a vyrovnaný zvuk. Případné obtíže mohou nastat při užití úzké harmonie (tóny akordů se mohou slít v nekonkrétní souzvuk), ale i při bohaté aranži (zvuk piana se ve výsledném spektru hůře prosazuje). I rychlé kadence bývají méně konkrétní a čitelné.
Pozor: Je třeba vést v patrnosti fakt, že při větší vzdálenosti snímacích bodů od nástroje se znatelně projevuje akustika nahrávacích prostorů. To může být užitečné, pokud nahráváme v přirozeně znějícím prostředí. V některých „hučících“ prostorech však můžeme nahrávku do značné míry nepříjemně a nenávratně poznamenat.
Kontaktní snímání zvolíme, chceme-li docílit brilantně ostrého, jasného a konkrétního soundu, typického pro žánry jako pop, bigbeat, rock‘n’roll. Mikrofony vložíme dovnitř nástroje ve vzdálenosti asi 20-30 cm od strun. Protože struník je značně široký, k rovnoměrnému sejmutí celého nástroje potřebujeme dva i více mikrofonů s kardioidní charakteristikou. Možný je i jen jeden mikrofon, ovšem s charakteristikou osmičkovou (obr. 5: Kontaktní snímání klavíru mikrofony s různými charakteristikami).
Takto snímané piano zní ostře, jasně a velice dynamicky. Proto je nutné použít kompresor (nejlépe už při nahrávání) a provést potřebné korekční úpravy (většinou až u mixáže). Zvuk nástroje je prakticky nezávislý na akustických vlastnostech okolí, a kontaktním snímáním tak značně eliminujeme hlasitost přeslechů s dalšími spoluhrajícími hlasitými nástroji (bicími, baskytarou, el. kytarou, žesti...).
Tip: Slaběji se zde uplatňuje rezonance ozvučnice, a celek je proto méně kompaktní, tóny akordů jakoby separované, individuální a konkrétní. Proto jdou úzké a sevřené harmonie, „husté“ akordy a klastry lépe „přečíst“ a dešifrovat. Ovšem při užití široké harmonie se témbr jeví naopak prázdnější, vypreparovaný, ba nepříjemně tenký.
Kdy snímání ambientní a kdy kontaktní?
Aranžér
Výše popsané snímání klavíru využijeme, chceme-li navodit nebo napodobit různé styly. Například pro rokokově nebo romanticky vedenou klavírní fakturu zvolíme snímání ambientní. To nám navíc poskytne široký prostor pro využití pedálů.
Pozn. Mimochodem právě pedál je jednou z příčin, proč nejde živý klavír samplery tak lehce napodobit. Tím, že struny pedálem chvíli tlumíme a chvíli zase odkrýváme, dochází k situaci, kdy neaktivní struny se strunami, na které bylo udeřeno, rezonují. Spolu rezonující tóny putují ozvučnou skříní nástroje, odrážejí se a shlukují. A tím vznikají jedinečné barvy, které jsou v režii klavíristy a jeho umu. Tajemství těchto témbrů velice dobře ovládali impresionisté typu Claudea Debussyho (Preludia) nebo i Leoše Janáčka (Po zarostlém chodníčku). Proto striktně předepisovali práci s pedálem. Dobře věděli, jakými dalšími spoluznějícími harmoniemi budou hrané akordy při sešlápnutí doplněny.
Pro rock‘n’rollové nebo popové piano počítejme s konkrétním, ostrým zvukem, získaným kontaktním snímáním. Taková barva se hodí i pro jednoduchou klavírní fakturu, ve které se nachází jen jedna akordická vrstva, tedy žádné další klavírní hlasy, které by se do ní nežádoucím způsobem prolínaly (obr. 6: Jedna akordická vrstva). Obdržíme tak jiskrný a bryskní zvuk, který bude s dalšími nástroji tvořit při mixu nové, pěkné a zajímavé mixtury.
Vymykající se černé ovce
Co ovšem s takovými žánry, jako je jazz? Nebo současná vážná hudba? Tam to chce autor chvíli tak a chvíli jinak. Inu, nic nového pod sluncem. Už zmiňovaný Leoš Janáček stojí leckdy na pomezí. Přečtěme si studie, které napsal pianista Jan Jiráský, odborník povolaný právě na Janáčkova klavírní díla. Poslechněme si nahrávky, které realizoval na autentickém nástroji v brněnském Památníku Leoše Janáčka. Setkáme se s názorem, že „... tóny se pojí do jakési zvukové mlhoviny, převalující se nad rezonanční deskou nástroje. Bohatství alikvotních tónů Janáčkova klavíru vyniká i v malé místnosti skladatelovy pracovny.“ Tedy nemusí být vždy dotvořeny patetickým dozvukem sálu, jak bývá zvykem u efektních romantických koncertů (Čajkovskij, Koncert č.1 B moll). Opak - sušší zvuk přináší nečekaný barevný výsledek.
Různé nástroje, různě syté spektrum
Uvědomme si, že různé nástroje disponují velice rozdílným témbrem. Velká koncertní křídla (Steinway) svým objemem, strunami, rámem a dřevem korpusu generují velice ostrý, průrazný zvuk. Protože jsou dostatečně dlouhá a basové struny v nich mohou být napjaté požadovanou silou (nepodpružené), kontra i subkontra oktáva vynikají jasem a bryskností. Kratší křídla určená do menších místností či sálu ustupují do barevně subtilnějších odstínů, mohli bychom říci i mírně zastřenějších.
Tip: To však nemusí být na škodu ba naopak, počítáme-li s tím. Pianina trpí slabými basy, a vůbec jsou v témbru vypreparovanější. Tím jsou však příznačná pro užitkové žánry, navíc leckdy ne zrovna perfektně ladí. No a v takovém případě se dostáváme ke stylově naprosto jasnému honky tonk pianu, které má svou nezastupitelnou žánrovou roli.
Které parametry ovlivňujeme při postprodukci?
Zvukař
U mixáže většinou provádíme korekční a dynamické úpravy. Rovněž bohatému používání efektů se meze nekladou. U žánrů, pro něž je kontaktní snímání vhodné, tvoří dodatečné změny obvykle více jak 50 % výsledku. Ovšem u piana snímaného ambientně realizujeme obvykle jen drobné korekční a téměř žádné dynamické úpravy.
Tip: Podle žánru můžeme použít umělý dozvuk (reverb, hall). Vždy ale musíme mít na paměti cíl a požadovaný výsledek - tedy přirozené akustické vyznění nástroje.
Frekvenční změny
Akustická piana se vyznačují značným tónovým i frekvenčním rozsahem. Většinou je užitečné nástroj oříznout od basů (low-cut 20-50 Hz) a tím zamezit přílišným dynamickým rázům nebo případným hlukům. Dalším důležitým pásmem jsou nižší středy (150-500 Hz), které definují plnost nástroje. Při přílišném slívání úzkých harmonií lze příslušnou část tohoto spektra potlačit, při příliš tenkém zvuku lze část pásma lehce zdůraznit. Pro zvýšení brilance a ostrosti nástroje posilujeme kmitočty v pásmu 7-9 kHz (obr. 7: Frekvenční charakteristika akustického piana).
Dynamické změny
Ke komprimaci saháme pouze tehdy, chceme-li nějakým způsobem upravit hlasitost. Např. když se tišší doznívání piana ztrácí v ostatních nástrojích. Většinou volíme delší attack, abychom nenarušili přechodový jev - úder kladívka.
Efekty
U uměle dotvářených prostorů je vhodné přidat delší predelay (40-80 ms), aby se hall oddělil od užitečného signálu.
Tip: Echo se na piano roubuje jen výjimečně, ale velmi vděčné je lehké vibrato, které zvuk piana ozvláštní a pomůže mu prosadit se lépe v nahrávce (ABBA - The Winers Takes It All, K. Gott - Byl jak já).
Příště jsou na řadě klávesové nástroje elektroakustické.
