Poprvé mě se jménem Beaty Hlavenkové seznámili spoluhráči z kapely. S Jaromírem Honzákem prý v Teplicích hrála pianistka, která všem v klubu naprosto vyrazila dech. Jen tak ze zvyku jsem se na to zašklebil a začali jsme hrát. Nyní bych si za svou reakci nejraději zeširoka nafackoval.
Beata totiž patří mezi nejaktivnější hybatele naší mladé jazzové scény. Kromě hraní a nahrávání se špičkovými umělci stíhala loňský rok ještě přednášet skladbu na Vyšší odborné škole u konzervatoře Jaroslava Ježka. Na univerzitě v Massachusetts získala Master's degree v oboru Kompozice, jazzová kompozice a aranžování. Její záběr sahá od rockových doprovodů přes jazzovou modernu až po komponování pod vlivem pravoslavné církevní hudby. To je rozhodně impozantní (byť značně neúplný) seznam hudebních aktivit osoby, kterou v Třinci u Vendryně, kde se narodila, nechtěli vzít do lidové školy umění pro nedostatek rytmu a příliš krátké prsty.
S Beatou jsme se sešli večer před koncertem s triem Jaromíra Honzáka Face of the Bass ve staroměstském klubu Agharta. Vzhledem k rozsahu Beatiných aktivit jsem očekával umělkyni hyperaktivní a neustále roztěkanou. Pravý opak je však pravdou. Beata je opravdová klidná síla.
Jak jsi na tom s hudebním vzděláním? Vím, že jsi prošla konzervatoří.
Dalo mi to základy do hudebního života. Myslím, že konzervatoř, na které jsem studovala, byla kvalitní, a hlavně můj učitel, skladatel Eduard Schifauer byl hodně vstřícný, jak po profesionální stránce, tak i jako člověk. V té době jsem hodně působila v Třinci, v církevním prostředí. Takže jsem měla mládežnický, dětský sbor, na Vánoce jsem upravovala věci také třeba pro smyčcový orchestr. Bylo to hodně náročné a na něho jsem se mohla s čímkoli obrátit. Stejně tak když jsem napsala nějakou pop-jazzovou písničku. V té době jsem často něco psala, ale neuměla jsem improvizovat. Potom, v šesťáku, jsme pracovali na skladbě pro symfonický orchestr, kterou mi hrála Janáčkova filharmonie jako absolventskou práci. Moc mi vyhovoval jeho přístup. Hodně mi to pomohlo, dodneška jsem mu za to vděčná a jsme přátelé.
Na konzervatoři jsou samozřejmě i některé věci, se kterými nesouhlasím. Například odpor klasiků a jejich absolutně negativní postoj k jazzové muzice, jako že člověk nemůže hrát na klarinet jazz a klasiku, protože potřebuje jiný nátisk a podobně. To jsou, jak bych to řekla slušně..., ptákoviny. To mne hodně odpuzovalo a asi i proto jsem prošla obdobím, kdy jsem na klasiku zanevřela. Jak na ty lidi, kteří se v ní pohybují, tak na ten systém, který není dobrý, řekla bych, že je přímo netolerantní.
Říkáš, že jsi na začátku měla problémy s improvizací. S tím má problémy hodně klasických muzikantů a někteří to koneckonců neumí vůbec. Kdy se to v tobě zlomilo?
Nebylo to přímo tak, že bych improvizovat vůbec nedokázala, spíše jsem v tomto směru neměla dostatek znalostí. Dokázala jsem třeba improvizovat v nějakém dejme tomu popovém prostředí. To pro mě nebyl problém, hrát písničky, protože i u toho potřebuješ do jisté míry improvizovat. Tam už jsem dokázala barvit a obarvovat skladby. Pak jsem cítila, že musím začít cvičit, že musím začít navštěvovat někoho, kdo mi s tím pomůže, kdo mě bude učit. Až v tom šesťáku na Janáčkově konzervatoři v Ostravě jsem začala navštěvovat Vlastimila Šmídu. Je to vynikající pianista a trumpetista. Ten mi dal několik hodin jazzového piána, což znamená, že mě učil správné frázování, rytmus, jazzový feeling a vůbec...
Co si myslíš o cvičení s metronomem. Je to hodně důležité?
To je hodně důležité! To je podle mě jedna z nejzásadnějších věcí. Ať už jde o moderní hudbu, jako je jazz, anebo o klasiku. U klasiky se to tolik nepoužívá, což je potom hodně slyšet, hlavně v orchestru. Naučila jsem se s tím pořádně pracovat až v Americe. A teď, když za mnou přijde nějaký student, tak řeknu: "První věc, kup si metronom!"
Jak ses vlastně dostala ke studiu na univerzitě v Massachusetts?
Prvotní impuls byli moji známí, kteří tam studovali hru na violu a piáno. V roce 2000 byli u nás na návštěvě a já s mým mužem jsme se už v té době chtěli do Států podívat. Řekli nám, že tam mají jazzové oddělení, že je tam i jazzová kompozice a aranžmá. My jsem už také něco psali, takže jsme tam poslali nahrávky, nějaké partitury a noty, vyřídili jsme spoustu těch byrokratických věcí, učili se angličtinu, složili zkoušky a pak jsme tam po osmi měsících přípravy odjeli.
Je nějaký rozdíl mezi českým a americkým přístupem z hlediska hudební výchovy?
Největší rozdíl je asi v lidském přístupu, který se potom samozřejmě projevuje i v učení. Když tam hraješ a líbí se jim to, tak ti řeknou to jejich "good job". Což nás potom už i dost štvalo, protože jsme zahráli špatně a oni na to své "good job". Ale má to i hodně pozitiv, protože když tam někdo něco umí, tak si ho lidé váží. Nechci si nějak stěžovat na nás, na Čechy, ale mám pocit, že tady to tak nefunguje. Tady když někdo něco umí, nutně to neznamená, že okolí ocení. A to ne jenom v muzice, ale i ve vědě a dalších oborech. Takže v tom je zásadní rozdíl, v každé oblasti, umělecké i neumělecké. Další věc je, že pro ně lidé, kteří v té muzice něčeho dosáhli, jsou krajané. Nevzhlížejí k nim jako k bohům. My jsme třeba žili hodinu a půl cesty od města, kde se narodil Brad Mehldau, byli jsme tam také na koncertě. Oni si prostě řeknou: "Jasně, budu taky tak dobrej jako Brad Mehldau. Budu cvičit, taky to dokážu, vždyť je to kluk z vedlejšího města!" A samozřejmě mají větší sebevědomí, takže v tom se to všechno odráží. Co se týče výuky jazzu, tak na ni mají prostě dobrý systém, protože to dělají delší dobu. Tady, kde nic takového není, se ho spousta lidí, a klobouk dolů, naučila z nahrávek.
Vrátila jsi se z Ameriky před dvěma lety a teď bydlíš v Praze. Jak se ti podařilo tak rychle prosadit na scéně?
Z té dnešní perspektivy to proběhlo rychle, ale skoro osm měsíců jsem neměla práci. Půjčovali jsme si na nájem, až jsem z toho onemocněla, protože to bylo opravdu depresivní. Kdo mě potom vytáhl, byla Yvonne Sanchez, s tou jsem začala velmi často spolupracovat. To bylo někdy v květnu. V té době jsem se rozhodovala, že si založím svoje vlastní trio. Oslovila jsem Pavla "Bady" Zbořila na bicí a Petra Dvorského na kontrabas. Momentálně se mnou hraje kontrabasista Rastislav Uhrík a někdy basista Martin Lehký nebo bubeník Roman Vícha. A potom, protože Lenka Dusilová nahrála desku v Americe a nahrála ji se sanfranciskými jazzmany, rozhodla se, že tady osloví muzikanty s podobným backgroundem. Dostala na mě kontakt od Katky Šarközi, se kterou taky spolupracuji, a ještě od bubeníka Dana Šoltyse, který jí dal autorskou desku Patrika Hlavenky a mou S`aight. To bylo někdy loni v srpnu, a tím začala spolupráce. Potom se nabalily další věci, hraji s Open Sextetem, někdy s Ondřejem Konrádem, s Věrou Martinovou jsem odehrála turné, napsala písničku, nahrála desku jako host kapely Benedikta... Taky se mi doma pomalu střádají texty od různých umělců, hodně mě baví psaní jak písniček, tak větších skladeb, třeba teď pracuji na divadelní muzice. Je to něco, čím se chci hodně zabývat a jsem ráda, že je poptávka v různých stylech.
Jaký je rozdíl, když hraješ s vlastním triem, nebo třeba s Lenkou Dusilovou?
Asi jenom ve stylu. Nevím, jestli je v tom nějaký rozdíl. Snad jen ten, že v mém triu hraji výhradně na piáno, s Lenkou na klávesy a Rhodes, někdy používám melodiku, někdy zpívám unisona s vlastními sóly...
Máš tedy pravého fendera?
Mám Mark pětku, asi jedinou v České republice. Takových se podle mých informací vyrobilo jenom pět tisíc. Tu jsem si přivezla z Ameriky. Měla jsem i Mark jedničku, a tu mi ukradli tady v Praze z auta před dvěma lety. Ta byla super a byla ukradena bez nohou, bez pedálů. To mě hodně mrzí a myslím, že si to ti lidé opravdu užívají. Tak kdyby někdo něco věděl... Nyní jsem si kvůli větší paletě zvuků pořídila i Korg Triton. Ještě to s ním ale pořádně neumím. Jsem asi technický antitalent.
Myslíš, že při veškerém tom rozptylu je možné, aby tě člověk poznal? Třeba u té Lenky, aby si řekl, to je prostě Beata?
Doufám, že ano. Do jisté míry určitě. V čem si Lenky třeba moc vážím, je to, že je hrozně otevřená různým vlivům. Už to, že vzala tři lidi s jazzovým backgroundem. Martin Ledvina tam hrál taky, to je zase bluegrassový kytarista, i když to je samozřejmě jen jedna z jeho poloh. Takže se v její hudbě objevuje spousta hudebních vlivů. Třeba v jedné písničce, Tělo, mám možnost hrát na konci sólo. S klukama si nikdy nedomlouváme, co přesně tam bude. Je to prostě "jazzrocková fusion".
Jak se snažíš vyjít vstříc zpěvákovi, kterého doprovázíš?
Snažím se ho nezastiňovat, nesnažím se upoutat na sebe pozornost. To je asi nejhorší věc, jakou může člověk udělat.
Máš nějaké oblíbené instrumentalisty?
Herbie Hancock, mám ho ráda ve všech jeho obdobích. Je to muzikant, který se nebojí ničeho, jenž dělá různé věci, spolupracuje teď například s DJ. Líbí se mi, že jde s dobou, pořád je to velký umělec, ale přitom dělá spoustu různých věcí. Tak ten.
Dave Kikoski se mi hrozně líbí jako pianista, ten hraje s Charles Mingus Big Bandem, líbí se mi Kenny Kirkland, který už zemřel, samozřejmě se mi líbí Brad Mehldau, Kevin Hays, miluji Larryho Goldingse, Sama Yahela, ten hraje s Joshuou Redmanem a Jeffem Ballardem; Danilo Perez se mi taky hodně líbí, je jich mnoho, mám hrozně ráda kytaristu Kurta Rosenwinkela, hudbu Marie Shneider, Wayna Shortera a samozřejmě spoustu jiné muziky Arvö Parta, Stinga, Joni Mitchell, Michaela Jacksona,The Roots, Bartóka...
Neměla jsi jako žena problémy prosadit se v téměř výlučně mužském jazzovém světě?
V podstatě si myslím, že tady v Praze je to výlučně mužský svět. Kromě pár věcí ze začátku, když mě kluci nechtěli pustit za piáno na jamu, tak v žádném případě problémy nemám.
Beata Hlavenková
Nástroje: Rhodes Mark V, Korg Triton, Melodica Thomann
Projekty, kterých se účastní: Beata Hlavenková trio, Lenka Dusilová Band, Open Sextet, Face of the Bass, Katka Šarközi Magorie Band, Věra Martinová, Leona Prokopcová Group, nepravidelně i Yvonne Sanchez, Ondřej Konrád...
Nahrávky: Věra Martinová - Slunci je to jedno, Katka Šarközi - Magorie, Triny - Aven, Jarret - Vztahem zapni!, Věra Martinová - Věřím svým snům, Saight, Arranges...
