Echtovní bigbít - pohled do kuchyně kapely Echt!

Echtovní bigbít, foto: autor
Echtovní bigbít, foto: autor

Pražská pubrocková (tomuto označení se prostě nemůžu ubránit) kapela ECHT! hraje svůj poctivý bigbít už přes 15 let. Někdy smutný, jindy veselý, skočný a neurvalý, stejně jako citlivý a rozjímavý. Je to tak dobře, protože nebýt toho, že hlavní personě této kapely nevyšel plánovaný projekt s Mejlou Hlavsou, možná bychom tu Echt! nikdy neměli.

Hospoda je úžasné místo a z písní této party je pivo přímo cítit. Určitě to ale není ta teplá plzeň, nad kterou jsme se zpěvákem, kapelníkem a tvůrcem převážné většiny repertoáru, Karlem Malíkem usedli. Názvy tří řadových alb kapely, "Je mi krásně," "Smutný věci" a "Hořký pití" mě vybídly k prvním otázkám.

 

Je ti krásně?

Ale jo, akorát mám nějakou alergii, takže je mi teď vlastně ještě líp, protože jsem pod práškama. Když si na Zyrtec dáš takovou plzeň, tak je ti úplně nádherně (smích).

Jak se vypořádáváš se "smutnýma věcma?"

Tak mně se třeba momentálně žádné moc nedějí. I když pravda, zrovna včera jsem si byl na Kampě vzpomenout na Ivana Wünsche, který měl šesté výročí úmrtí. Jeho popel jsme tenkrát vysypali do Vltavy a teď tam chodíme hromadně každý rok 1. června a já jsem slíbil, že mu pokaždé do té vody naleju trochu piva. Každý musí umřít, nevím, jestli to lze brát jako "smutný věci," ale on zemřel příliš brzy. Stejně jako třeba Aleš Drvota. Jo, "smutný věci" se děly.

Podal ti někdo někdy pořádně "hořký pití?"

Jsem milovníkem hořkých nápojů. Když už si dám panáka, tak ferneta. Ale nejzvláštnější pití, co jsem kdy pil, mně podali na Krétě, a to Retsinu. Není vlastně ale ani moc hořká, spíš má takovou smolnou až uzenou chuť. Hodně divnou chuť.

Co se pro tebe dá zahrnout do slova inspirace?

Tak třeba co se týče hospody, ta mě příliš neinspiruje. Já začal do hospody chodit poměrně hodně brzo a jsem v ní v podstatě furt, takže už mě moc ničím nepřekvapí. To spíš lidé kolem mě, výstavy kolem mě... Teď třeba zrovna jdu na výstavu, která se jmenuje "Papež kouří trávu", a vůbec nevím, o co jde. Občas mě něco napadne na chodníku nebo v tramvaji. Neumím si jen tak sednout a vymýšlet. Ta otázka inspirace, to je hodně široký pojem. Teď se vlastně ale snažím sbírat inspiraci pro svou druhou knihu.

Aha, o té první jsem se chtěl zmínit. To byl Trezor pro Echt!...

Přesně tak. To je taková sbírka mnou již zhudebněných textů a dalších, ze kterých si případně vybírám, když mám nějaký hudební nápad. Sice si stejně většinou napíšu nový, ale tohle je taková zásobárna, proto název Trezor pro Echt! Navíc jsem tu knihu sám vybavil svými linoryty, což je neuvěřitelná piplačka, žádné jen tak rozmáchnutí štětcem. No a teď ta druhá kniha se bude pravděpodobně jmenovat Vnitřnosti a bude to vlastně něco podobného. S knihou musím říct ještě jednu zkušenost. Byl jsem teď v Brně u kamaráda Erika Friče "Na Skleněné louce" na autorském čtení. On si tam vždy jednou za čas zve básníky, jako je Krchovský, Jirous a tentokrát pozval i mě, jestli bych mohl číst svou knihu. Já to v životě nedělal a bylo to hodně zvláštní a úplně jiný, než hrát s kapelou. Za čtyřicet minut jsem tu knihu přečetl celou, klepaly se mi ruce, svítila na mě lampa, ale lidi seděli a tiše poslouchali.

Ještě k té inspiraci, máš nějaké rituály při psaní?

Když mě něco napadne venku, zapíšu si to do notýsku. Teď mi dokonce někdo řekl, že si to mohu namluvit i do mobilu, ale já ani nevím, jestli to ten můj umí. Těm nápadům pak dávám formu doma u počítače. Ještě donedávna jsem měl starý psací stroj, na něm mě ale štvalo, že dělá v noci rámus, a proto mám teď počítač. Já píšu nejvíc v noci, mám totiž tak trochu otočený režim. Vstávám třeba v poledne, snídám v jednu, obědvám v šest a tak.

Co třeba alkohol pro inspiraci?

To ne. Já piju alkohol v podstatě furt, myslím tedy ve formě piva. Takže to je u mě podobné jako s tím chozením do hospod. To prostě patří k mému životu. Navíc, když se hodně naliju a něco napíšu, tak to stejně ráno "zmuchlám a zahodím, aby tu byl klid." (parafráze z písně Larry Go!)

Vzniká u tebe nejdřív muzika, a nebo si tedy vezmeš nějakou svojí starší "básničku" a tu zhudebňuješ?

No ten "Trezor" používám málokdy. Většinou mi to jde dohromady. Písničku stejně často nosím ještě nedodělanou do zkušebny. Tam tomu dává formu celá kapela. Do textů mi nikdo nekecá, ale každý má právo udělat si samozřejmě aranž svého nástroje. Když se mi něco

Echtovní bigbít - Karel Malík, foto: autor
Echtovní bigbít - Karel Malík, foto: autor

nelíbí, tak se ale ozvu, jsou to přeci jen moje nápady. Hrajeme vlastně asi jenom tři skladby, které jsem nenapsal. Jedna z nich jsou Hudsonské šífy od Wabi Daňka. K tomu musím říct takovou pěknou historku. Kdysi jsem mu volal, že ji chceme s kapelou hrát a že to nebude žádná parodie, jen tomu dáme bigbítovej ksicht. A on byl dojat k slzám a povídal mi: "To jste ale slušnej člověk, že mi to takhle říkáte a že se vůbec ozvete." Na to jsem mu odpověděl, že to má tedy kolem sebe asi divný lidi, když ho tohle překvapuje.

Budeš se mnou souhlasit, když řeknu, že většina tvých textů je smutná? Že jde vlastně o smutné písničky?

To je věčné téma. Na to se mě pořád všichni ptají, ale mně to nepřijde smutný. Na spoustu lidí to ale smutně působí a nejhorší to je, když to čtou. Moje kamarádka mi říkala, že koupila svojí dceři "Trezor" a ona z toho prý chytla nějaké depky. Teprve až když slyšela nahrávky, kde je to s veselou muzikou, viděla to jinak. Třeba píseň Světabol je o sebevraždě, ale je zároveň proti ní. Vždyť v poslední sloce se zpívá něco jako: "slezte z těch židlí a jděte se dovožrat."

V jedné z vašich písní se zpívá o pražské Klamovce. Tam prý Echt! vznikly?

Ona je to trošku nafouknutá legenda. Já jsem kousek od Klamovky bydlel a chodil tam do hospody. A v té se shodou okolností scházeli lidi okolo Plastiků. Já byl ale o něco mladší a chodil jsem tam původně s jinou partičkou. Až postupem času se to nějak přirozeně propojilo, já se skamarádil s Mejlou Hlavsou, chodili jsme spolu hrát každý čtvrtek kulečník a tak. Jinak Echt! vznikl vlastně po smrti Aleš Drvoty, v jehož Babaletu jsem hrál. Odmítl jsem tenkrát pokračovat, protože Babalet byla jeho záležitost a to nešlo. Tak jsem s Martinem Grušou v roce 1988 založil Echt! Martin ale rok nato zemřel a já v tom zůstal sám.

Měl jsi v té partě starších z undergroundu nějakého "hudebního guru"?

Mě nikdy moc nechytli Beatles, Sabbathy či Purply jsem poslouchal jen chvilku, ale Mejla a jeho kamarádi mi ukázali Doors, Zappu a to mě vzalo. Začal jsem se orientovat spíš na underground plus mě v té době ještě docela bavil folk, Merta a tak. Já se k němu dostal přes švagra, který byl něco jako manažér a pořadatel folkových koncertů, a já tam už ve dvanácti trhal lístky. Tím guru byl pro mě určitě hlavně Mejla. Spolu jsme i jeden čas zakládali kapelu, měla se jmenovat Maskovaní bandité rytmu nebo Černé ponožky. Hráli jsme u Mejly doma na španělky a říkali si, že až z toho něco bude, tak si k sobě někoho vybereme. Jenže pak přišla Půlnoc nebo Fiction, poté se obnovili Plastici - a já si tedy založil Echt!.

Jaké jsou tvoje úplné hudební začátky?

To souvisí s mým bratrem. Ten chodil na housle k panu profesoru Žlábkovi, ale když přišel do puberty, tak se na to vykašlal a táta šoupl do houslí mě. Abych to jako převzal a byl jsem houslista alespoň já. Pak ale táta, když mi bylo děvet, umřel a "vyprdnul" jsem se na to i já. Později jsem se začal učit na příčnou flétnu, ale když jsem měl první undergroundovou kapelu, přišel jsem na to, že flétna je do toho moc tichá.

V Echt! hraješ hlavně na kytaru a na saxofon, co je ti bližší?

Já hlavně nejsem žádnej dobrej instrumentalista. Nemohu o sobě tvrdit, že umím hrát na kytaru nebo na saxofon. Třeba co se týče kytary, to spíš jen tak doplňuju. Každý kytarista, který kdy hrál v týhle kapele, byl lepší než já. Saxofon mi půjčil kamarád David Kopelent, měl ho doma a nehrál na něj. Známá historka je, že mi furt otékal horní ret a až po roce hraní jsem zjistil, když jsem to viděl v televizi, že ten plátek patří dolů. Na saxofon mě nikdy nikdo neučil, jak se na něj hraje, na to jsem si musel přijít sám.

Jak často Echt! zkouší?

Třeba minulý rok jsme nezkoušeli vůbec. To jsme jen koncertovali, ale letos jsme si řekli, že každé pondělí se navečer sejdeme ve zkušebně. Musíme už pomalu začít připravovat materiál na další desku. Já ji ale rozhodně nechci vydávat letos, myslím si, že je pitomost naskládat písničky, nazkoušet a hned jít do studia. My jsme to takhle udělali v případě druhé desky a neosvědčilo se to. Podle mě je lepší ty písničky třeba sezónu hrát před lidma a pak jít točit. Nejen kvůli tomu, abys zjistil, co se jim líbí, ale také proto, že tě postupem času napadají do těch skladeb ještě další věci.

Nepřijde ti to málo, za patnáct let fungování kapely jen tři desky a jeden živák?

Nepřijde, když si uvědomíš, za jakou dobu to bylo natočený. My vlastně první desku Hořký pití natočili asi po osmi letech existence a byla tak nějak složená z písní za ta první léta. Teď už bych řekl, že vydáváme zhruba pravidelně po dvou až třech letech.

Zatím vaším posledním počinem je živá nahrávka k patnácti letům Echt!

Zajímavostí té desky je, že je to skutečně živák z jednoho jediného koncertu. Většinou se natočí víc vystoupení a pak se to sestříhá, ale tohle je skutečně právě ten jeden koncert z Akropole k oslavě patnácti let. Vystupovali s námi tenkrát hosté z řad bývalých členů a podobně.

A recept pro čtenáře na závěr?

Nedávno mi bylo řečeno, abych naplnil kuře kysaným zelím a upekl ho. Ale opravdu kysaným zelím. Když pak k tomu dáte bramborový knedlík, je to neuvěřitelné. Ta kyselina to kuře jakoby úplně rozloží a chutná to výtečně.

Psáno pro časopis Muzikus