Elektrické kytary B.C. Rich, ESP a Schecter

Na stránkách našeho seriálu se opět podíváme na kytarové firmy, kdy se zaměříme na výrobce elektrických kytar. Samozřejmě, že v rámci jednotného přístupu a určitého stupně přehlednosti budeme v podstatě postupovat podobně, jako u předchozích dílů, takže zde najdete stručnou historii firem, uvedení do problematiky filozofie jejich produkce a její koncepce. Vedle těchto hledisek si vždy přiblížíme nejvýraznější modely a uvedeme si i výběr kytaristů, kteří na tyto nástroje hráli či hrají (to nám koneckonců o charakteru každé jednotlivé značky řekne nejvíce).

ilustrační foto
ilustrační foto

V neposlední řadě upozorňuji i na tři tabulkové přílohy, které naleznete na přiloženém CD a ve kterých najdete celkový přehled základních linií, řad a sérií nástrojů jednotlivých firem, prostě tak, jak jste již zvyklí. Seznamy jsou utříděny podle nejposlednějších systémů dělení produkce firem s tím, že na rozdíl od některých předchozích dílů jsme tentokrát nezařadili starší, dnes už prakticky neznámé série (jde pouze o roztřídění nástrojů a sérií, základní modely uvedeny samozřejmě jsou). V některých případech (zejména u značky B. C. Rich) by se tak totiž mohl značně znepřehlednit celkový pohled.

Ještě než se pustíme do jednotlivých firem, které jsme v zájmu objektivity seřadili abecedně, můžete si v tabulce připomenout ostatní články, které s touto tematikou vyšly v rámci seriálu (jen elektrické kytary).

 

B. C. Rich

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se zakladatel firmy Bernie Chavez Rico spolu s Neilem Moserem rozhodli začít stavět takové kytary, které měly splňovat některé jimi vytyčené požadavky. Za prvé musely odpovídat době a poptávce kytaristů. To se tandemu Rico & Moser více než povedlo, protože právě v tomto období začal vládu nad světovými scénami přebírat heavy metal a mnozí jeho kytaroví protagonisté se začali tehdy již programově shánět po takových nástrojích, které prostě vypadaly jinak než zavedené značky. Obrovská poptávka po netradičně vyhlížejících nástrojích ale na jednu stranu také značce B.C. Rich dost ublížila (ale to si ještě uvedeme).

Za druhé si tvůrci firmy byli vědomi toho, že bez kvalitně odvedené práce, kde důraz na zvuk by měl být na prvním místě, se na již rozvětveném kytarovém trhu nechytnou. Proto již od začátku věnovali velkou pozornost výběru materiálů, kde převládal mahagon (zejména honduraský), vlnkovaný (quilted) či očkový (birdseye) javor. U hmatníků vedle palisandru použili i ebenové dřevo. Spolu s precizním zpracováním tak vytvořili další předpoklad svého budoucího úspěchu.

Tohle všechno by ale tehdy nestačilo, bylo potřeba přijít s něčím výraznějším, než jen s neobvyklým tvarem korpusu a hlavy a dobrým dřevem a jeho zpracováním (ostatně, kvalita materiálu a jeho využití se u nové značky, která si klade vyšší cíle, v podstatě předpokládá).

A právě tehdy, za třetí, vsadil Rico a spol. na řadu vylepšení, z nichž mnohé sice nebyly, obrazně řečeno, úplnými novinkami, ale v tak masovém měřítku a takovým celkovým zakomponováním do komplexního výrazu nástroje s nimi ještě nikdo nepřišel. Mezi ty nejvýraznější zlepšováky tedy patřilo:

a) zavedení aktivních snímačů i v běžné produkci (ne tedy jen u custom modelů a na objednávku), čímž mj. firma uvedla v pohyb otázku vztahu - méně závitů na cívce = méně šumu ale také slabší výstup, který se posílí vestavěnou elektronikou kontra klasické snímače standardních technologických parametrů a celkový výsledek kvality zvuku (dalším výrazným bodem sporu pak byl vztah dřevo a celá konstrukce kytary versus klasický či aktivní snímač).

b) masové využití průběžného krku, což vedle konstrukčních možností nasazování nejrůznějších tvarů "křídel" korpusu na základní "špalek" s hmatníkem se tím i jako "vedlejší" produkt značně vyřešila otázka délky sustainu (tímto způsobem postavené kytary mají většinou velmi dlouhý sustain s výraznou závislostí na dřevu a menším propojením úlohy krku a těla. Horší je pak otázka údržby a případných oprav).

c) široké použití dvouoktávového krku (nebo lépe řečeno hmatníku s 24 pražci) a řada dalších nápadů, mezi nimiž nechyběly ani pěti či desetistrunné kytary s kolíky na spodku nástroje atd.

Jak už jsem uvedl, výrobci kladli mj. velký důraz na kvalitu provedení a výsledné zvukové vlastnosti. Pravdou ale je, že tato značka zdomácněla mezi kytaristy heavy metalu raných osmdesátých let ne pro zvukové kvality jejich produktů, ale právě pro ty neobvyklé tvary a povrchové úpravy. Ani dvouoktávový průběžný krk a aktivní elektrika (aspoň zpočátku) nebyly tehdy převládající příčinou, proč se kytary B.C. Rich staly v HM světě, či alespoň v některých jeho subžánrových oblastech, oblíbenými nástroji. Nemalý vliv na tento ne příliš lichotivý fakt měl také, zejména ze začátku, dovoz levných modelů, které byly na základě licenčních dohod produkovány v masovém měřítku u asijských výrobců a jejichž kvalita měla do ručně vyráběných originálů hodně a hodně daleko.

Nesporné kvality těchto nástrojů si ale kytarový svět v průběhu času nakonec uvědomil, takže právě tato značka se může jako jedna z mála pochlubit celkem homogenní, velmi loajální vrstvou fanoušků, či chcete-li, uživatelů, kteří nedají na produkty B.C. Rich dopustit. Koneckonců, výčet jmen osobností, které hrají na tyto kytary, jsou pro značku tím nejlepším doporučením. Ještě taková poznámka: při probírání se tímto seznamem je zajímavé uvědomit si hudební styl, žánr a srovnat to s dalšími dnešními přílohami...

V každém případě dnes patří série Mockingbird, Warlock, Bich, Stealth, V, Eagle a další k všeobecně známým modelům této firmy. U řady základních linií se firma u materiálů na korpus nakonec zaměřila na agathis (např. linie Platinum, Bronze, Warlock SE), lípu (Archtop Bich, Wartribe, Tripp) či javor (např. Dagger, KKV), v některých případech se pustila odvážně i do umělých hmot (linie Acrylic u modelů Mockingbird a Warlock), v nabídce najdeme i baritonové kytary, dvoukrké nástroje, šroubované krky (nikoli tedy jen průběžné) atd.

Měl jsem díky svým žákům v ruce celkem dva exempláře, Classic Mockingbird řady NT a NJ Mockingbird. Pokud si pamatuji, první z nich měla dlouhý sustain, zkreslené rejstříky byly příjemnější a frekvenčně bohatší než čisté zvuky, dohmat byl příjemný, trochu jsem tam postrádal středy. Mockingbird NJ s mechanikou Floyd Rose přímo předurčoval k rychlým, tvrdým jízdám, vysoké frekvence byly silné a výrazné, basy se nezahlcovaly, středy se hodně opíraly o mahagonový korpus, dohmat byl tvrdší.

ilustrační foto
ilustrační foto

ESP

Letos je tomu přesně třicet let, kdy se roku 1975 otevřel v Tokiu obchod, který si původně kladl za cíl vyrábět a dodávat na objednávku části kytar. Jeho název zněl Electronic Sound Products, zkratkou ESP. Dnes je z tohoto krámku všeobecně známá společnost, která pod svými křídly vedle domácí značky zahrnuje i dvě další divize, LTD a XTone a která se již od konce osmdesátých let na kytarovém trhu výrazně etablovala. Ovšem podívejme se na její vývoj od začátku.

Původní záměr dodávat náhradní a speciálně vyrobené součástky se ukázal jako správný. Kvalita výrobků se stala pro firmu příznačnou a její jméno se rychle dralo nahoru. To přivedlo vedení firmy na myšlenku zkusit to s vlastními modely kytar. S opatrností sobě vlastní, aby se nepoškodilo dosažené renomé firmy, se roku 1976 rozjela produkce prvních kytar už pod značkou ESP a Navigator (tento název byl určen pro japonský trh). Až do roku 1982 si firma nenápadně, ale o to pevněji budovala doma své postavení a pomalu začala pokukovat po americkém trhu. Což se jí za necelý rok podařilo.

V ESP zvolili vlastně stejnou taktiku jako na počátku v Japonsku. Nejdříve začali nabízet náhradní součástky a velmi rychle poté přesídlili do USA se záměrem vyrábět nástroje přímo tam. Během období let 1984 a 1985 vyrobila kytary pro takové osobnosti, jako jsou např. Bruce Kulick, Carmine Rojas (od Davida Bowieho), Vernon Reid (Living Colour), Page Hamilton (Helmet) a dokonce i Ron Wood. Ten s firmou spolupracoval delší dobu a výsledkem jejich činnosti byl custom model, který byl později uveden jako ESP Ron Wood Signature model.

Pověst o nové firmě se i díky těmto jménům rychle rozlétla po americké scéně, takže již koncem roku 1985 už firma distribuuje svou první větší sérii 400.

Dalším kvalitativním skokem ve vývoji ESP byl rok 1986. Tehdy se na turné v Tokiu zastavil v jejím sídle George Lynch (Dokken), protože potřeboval náhradní krk k jedné ze svých kytar. Když se dozvěděl, že firma neposkytuje pouze servis a nedodává jen náhradní díly, ale vyrábí i své vlastní nástroje, domluvil se s jejich kytaráři a na světě byla první řada nástrojů Kamikaze. V této době ovšem ESP nabízela i další modely, např. M1 Standard, M1 Custom a Horizon Custom.

Zásadní význam na zviditelnění firmy pak mělo její spojení s Kirkem Hammettem z tehdy již neuvěřitelně rozjeté Metallicy. Hammett původně přemýšlel o zcela novém nástroji, se kterým by vystoupil na Monster of Rock Tour. Zašel do ESP, slovo dalo slovo a vznikl signature model, později známý jako KH-2.

V devadesátých letech se vedení firmy po předchozích zkušenostech ještě více soustředilo na uvádění signature modelů, takže jejich nabídka začala obsahovat modely Stephena Carpentera (Deftones), Jeffa Hannemana (Slayer), Maxe Cavalery (Soulfly), Jakea E. Lee (Badlands, původně u Ozzyho Osbournea), Jamese Hetfielda a další.

Tento krok se nakonec ukázal jako správný. ESP dokonce zrušila svou původní produkci náhradních dílů, v polovině devadesátých let se přestěhovala do Los Angeles a roku 1995 otevřela novou divizi LTD, která měla oslovit i finančně slabší části trhu. Zajímavé ovšem je, že ani tyto modely neztratily nic ze své kvality (firma si přísně pohlídala jednotlivé komponenty, materiál a zejména kvalitu zpracování), takže nakonec došlo k tomu, že vedle poměrně drahých standardů a signature modelů základních řad ESP se kytary značky LTD prodávaly velmi dobře. Vlastně i úspěch divize LTD přispěl k tomu, že firma ESP byla roku 2002 vyhlášena jako jedna z deseti nejrychleji rostoucích společností v hudebním průmyslu. Takže není divu, že to management inspirovalo k dalšímu kroku, k založení divize XTone, která se uvedla elektroakustickými pololuby řady Paramount.

Samozřejmě, že ani po roce 2000 nezapomněla firma nic ze své taktiky, takže i v novém tisíciletí vznikají nové signature modely, jako např. DV8 Davea Mustainea, Truckster Jamese Hetfielda a další.

ESP je značka, která ve svém přístupu spojuje několik základních vlastností. Vytrvalost, promyšlenost a úzkostlivou preciznost ve zpracování. To se koneckonců předpokládá, ale firma má další atributy, které ji vynesly na přední místa světa výrobců kytar. K těm nejvýraznějším patří to, že její návrháři dokáží spojit úctu ke klasickému designu s modernistickými tendencemi současné doby, a to jak méně nápadně (např. řady Viper, Eclipse, Horizon, Ron Wood atd.), tak i výraznějším způsobem (např. DV, SC, Ltd H, Ltd MH...) nemluvě o konečných úpravách Ä la Skulls & Snakes, Sunburst Tiger atd.

Samozřejmě, že značce nejsou cizí ani značně futuristické modely (např. Axxion, F-400FM, EX-400BD, AX), ale právě o tyto kytary není zase až tak velký zájem jako o standardní řady ESP a LTD (v bizarních tvarech se totiž konkurence typu B. C. Rich opravdu vyznamenala).

ESP se ve své produkci nezaměřila na určitý druh materiálu, její vývojáři se výborně poučili ze zkušeností ostatních světových firem. Najdeme zde tedy jak mahagon, tak i olši, agathis a javor, krky jsou průchozí (např. KH-603, Jeff Hanneman, Max Cavalera, MHB, M Deluxe, M, H, MH, Horizon, Viper Custom...), přišroubované (např. M-II Standard, SC-200, DV-200, KH-2, George Lynch, Ron Wood...) i vsazené, lepené (např. KH-3, James Hetfield, VB Baritone 400, Viper Anniversary 200S, EC-200S...). I když se ESP snaží oslovit co nejširší okruh kytaristů (viz např. modely řady XTone), přesto je ze seznamu osobností, které ESP používají k vyjádření svého feelingu, zřejmá převládající žánrová orientace. Ovšem ve srovnání s B.C. Rich je spektrum přece jen širší...

Z originálů ESP jsem měl v rukou model M-II linie Standard s aktivními snímači EMG 81, které dokázaly dobře zhutnit a zkonkrétnit tón této kytary, jejíž korpus je z olše, krk z javoru a hmatník z palisandru. Zvuk byl čitelný a jasný. Kytar produkce LTD se mi sešlo více, zvukově mě nejvíce zaujal M-1000, což je model s průchozím javorovým krkem, javorovým tělem a deskou a palisandrovým hmatníkem příjemného dohmatu včetně nejvyšších poloh. Tón se dobře táhnul, nepostrádal střední frekvence, které ale měly občasnou tendenci rychle vyhasínat směrem k basům.

ilustrační foto
ilustrační foto

Schecter

Americká firma Schecter vstoupila do kytarového světa nejdříve nenápadně, s nabídkou, jejíž základ tvořili nástroje řad S, Traditional, PT, Sunset či Hollywood. Postupem let její management zjistil, které výklenky na kytarovém trhu jsou ještě neobsazené (nebo, lépe řečeno, kde ještě není taková tlačenice) a soustředil se na produkci nástrojů, které se sice snaží těžit z výhod zavedených designů proslulých nástrojů, ale nebojí se ani výraznějších výstřelků, a to jak v oblasti povrchových úprav (např. nástroje linie Custom Shop či Aviation), tak i tvarů a konstrukce (např. linie Ultra), byť jakkoli ovlivněných předchozím vývojem některých slavnějších firem.

Základními modely firmy jsou kytary sérií Blackjack, Classic a Hellraiser. Pravděpodobně nejvíce rozruchu vzbudily nástroje řady Ultra, a to jak svým "nevycentrovaným" tvarem korpusu, tak i třemi snímači Duncan FG-101 a tremolem Bigsby B-50 (UltraCure).

Výrobci v současné době kladou důraz na několik záležitostí. Svými méně obvyklými tvary korpusů se snaží jet na určité vlně nonkonformity, která se ještě tu a tam v různě se projevujících vlnách projeví. Že ovšem nejde o snahu o ujetost za každou cenu svědčí nejen určitá umírněnost v designu, ale i zachování některých nezbytných standardů (typickým příkladem jsou např. modely PT).

Schecter je také značka, která se výrazněji projevila i v produkci sedmistrunných kytar (007 Blackjack, 007 Elite, C-7 Blackjack...) a baritonových kytar (C-1 EX, S-1 Scorpion...).

Její kytaráři také více vsadili na vsazený, lepený (např. S-1, Custom Tempest, Hellraiser, Blackjack...) a přišroubovaný krk (např. Midway, TSH, Bomber Girl, Banshee...), než na krk průběžný (C-1 Classic...), své modely rádi konstruují se strunami vedenými skrz tělo (např. Twin Tribal, baritonové kytary, Hellraiser...).

Stranou našeho zájmu nesmí zůstat ani linie elektroakustických kytar, kde zejména modely Corsair s jednoznačnou inspirací pololubů Gibson řady ES a Jazz Elite, což je lubovka, kterou jsem měl možnost slyšet na jednom bluesovém sessionu. Nástroj má zajímavé zvukové vlastnosti opírající se už jenom o spojení javorového těla a mahagonového krku. Že je ovšem produkce této firmy zaměřena úplně jinam, než do bluesových a jazzových vod, je nasnadě už jenom z výčtu osobností.

 

KDO HRAJE NA KYTARY B. C. RICH?

Např. Phil Campbell (Motörhead), Tracii Guns (L.A. Guns), Kerry King, Pat O'Brien (Cannibal Corpse), Craig Goldy (Dio), Robert Marcello (Danger Danger), Ralph Santolla (Sebastian Bach), Jason Krause (Kid Rock), Paul Crook (Meat Loaf Band), Jack Frost (Savatage), Carlos Alomar, Vivian Campbell, Jimmy Crespo (Aerosmith), Rick Derringer, CC DeVille (Poison), Don Dokken, Lita Ford, Mick Mars (Motley Cre), Slash, Paul Stanley, Steve Hunter (Alice Cooper), Mark Kendall (Great White) a dlouhá řada dalších.

 

KDO HRAJE NA KYTARY ESP?

Např. Michael Wilton (Queensryche), Michael Amott (Arch Enemy), Alexi Laiho (Children of Bodom), Rob Flynn (Machine Head), Emppu Vuorinen (Nightwish), Mike Stone (Queensryche), James Hetfield, Kirk Hammett, Dave Mustaine, Stephen Carpenter, George Lynch, Jeff Hanneman (Slayer), Max Cavalera (Soulfly), Ron Wood, Ahrlie Luster + Jardel Paisante (Ill Niňo), Bruce Kulick (Kiss), John Lecompt (Evanescence), Rob Arnold (Chimaira), Page Hamilton (Helmet), Mark Rizzo (Soulfly), Chris Migliore (Lacune Coil), Allen West (Obituary), Bobby Womack, Bob Kulick (W.A.S.P.), Jake E. Lee, Jimmy Crespo, Richard Z, Dave Mason, Greg Howe, K. K. Downing, Trent Reznor a řada dalších.

 

KDO HRAJE NA KYTARY SCHECTER?

Např. Robert Smith (The Cure), Jeff Loomis (Nevermore), Jerry Horton (Papa Roach), Tommy Victor (Danzig, Prong), Jack Owen (Deicide), Mikey (Josh Todd Band), Mike (Magna-Fi), Tom Klimchuck (Pro-Pain), Betsy Larkin (Ruled by Venus), Richard Jones (Stereophonics) a další.

 

ČLÁNKY S PŘÍMOU NÁVAZNOSTÍ K TEXTU

-Muzikus 2-3/2000: Gibson (2 díly)

-Muzikus 1-2/2001: Fender (2 díly)

-Muzikus 5/2002: Ibanez (o této firmě jsem ve dvou dílech uvedl již v číslech 12/1993-1/1994)

-Muzikus 3/2003: Elektroakustické nízkolubové kytary

-Muzikus 8/2003: Paul Reed Smith, Gretsch a Jackson

-Muzikus 3/2004: Yamaha, Kramer, Epiphone a Rickenbacker

 

ČLÁNKY S ROZŠIŘUJÍCÍ TEMATIKOU

-Muzikus 8/1999: 10 nejdražších kytar a nejcennějších kytar všeobecně - v 1. dodatku 5 nejdražších kytar rockové historie

-Muzikus 9/1999: 20 mistrovských, zcela ojedinělých, raritních kytar - v 1. dodatku uvedení dalších zvláštních kytar, ve 2. dodatku speciální poznámka o jedné transakci

Psáno pro časopis Muzikus