Letní Jazzová dílna Praha 2009 - report a rozhovory

Letní Jazzová dílna Praha  - report a rozhovory
Letní Jazzová dílna Praha - report a rozhovory

Summer Jazz Workshop Prague alias Letní jazzová dílna Praha má za sebou již dvanáctiletou tradici a nenápadně se z relativně uzavřené záležitosti vypracovala na velmi atraktivní událost s obstojným mezinárodním renomé. Vypravil jsem se tedy do branické budovy VOŠ Jaroslava Ježka, podívat se, jak takové letní kurzy vypadají.

Týdenní kurzy se v zásadě sestávaly ze tří částí, do kterých byl rozdělen studijní den jazzového adepta. Dopoledne měla patřit individuálním hodinám s výukou hry na nástroj, odpoledne byla věnována ansámblové hře pod dohledem lektorů. Studenti i lektoři se poté přesunuli do klubu Jazz Dock na nábřeží, kde se konaly koncerty a jam sessiony.

 

Historie

Letní jazzová dílna vychází z tradice frýdlantské Letní jazzové dílny, kterou zakládal na počátku osmdesátých let Karel Velebný. V současnosti tak obě dílny koexistují a obecně se dá říct, že se doplňují tak, že Frýdlantská nabízí spíše zavedená jména, zatímco pražská odnož je více progresivní (toto rozdělení ovšem neplatí ve všech případech). Obě letní školy mají zavedenou i tradici kvalitních zahraničních muzikantů - lektorů.

 

LJD nejprve hodně využívala kontakty s evropskými muzikanty, které získali Jaromír Honzák a Martin Šulc při studiu na Berklee. Dnes důležité spojení zahraniční muzikanti tvoří až devadesát procent lektorského sboru. Přesila zahraničních jazzmanů ale neznačí nedůvěru v kvalitu domácích, ale má spíš podpořit kulturní výměnu, která je pro jazz charakteristická. Například loni přitáhl veliký počet bubeníků Jeff Ballard, spoluhráč Brada Mehldaua, Joshui Redmana a jiných jazzových hvězd současnosti. Za zahraničními lektory také nezřídka přijíždějí i žáci z ciziny, takže se LJD stává nadnárodní událostí. Jezdí sem Španělé, Francouzi, Němci, Švýcaři i nezanedbatelné množství ruských zpěvaček.

Produkční Magda Danel ale připouští, že zorganizovat celou akci není žádná selanka a organizace workshopu je tvrdá celoroční práce. Už jen proto, že studenti pokryjí přibližně třetinu nákladů a zbytek musí pokrýt různé kulturní granty. Přesto LJD nehodlá nahrazovat kvalitu kvantitou a příjemně komorní rozsah celé akce si hodlá udržet i nadále.

 

Rozhovory

Se zahraničními lektory, respektive Američany Paulem Bollenbackem (kyt) a Steve Hainesem (kontrabas) a Dánem Mikkelem Plougem (kyt), jsme se sešli nad pěkně propečenou pizzou, abychom si popovídali o LJD. Po cestě se probírala přibývající váha Paulova stálého spoluhráče, varhaníka Joye DeFrancesca (konečně nějaké pořádné mezinárodní drby), takže nálada byla dobrá již od začátku.

 

Jak se vám učí v Praze?

M. P.: Skvělé! Všichni jsou tady dost entuziastičtí, talentovaní muzikanti, takže učit je tu zábava. Navíc Praha je nádherné město.

S. H.: Studenti mají pokoru a jsou dychtiví po informacích. Tak to má být. Lidi tu opravdu zajímá, co jim můžeme předat z druhé strany oceánu.

 

Slyšel jsem, že letos se z nástrojů přihlásilo nejvíc kytaristů, čím si to vysvětlujete?

P. B.: Nejvíc se přihlásilo zpěvaček. Těch musí být snad třicet. Kytaristů je asi devět, basistů a saxofonistů o něco méně, ale nakonec je to celkem vyvážené. Bohužel všichni bubeníci přišli loni na Jefa Ballarda, takže v současnosti jich máme nedostatek.

P. B.: Je to asi tím, že velká část kytaristů začala s rockovou hudbou a pak se propracovali k jazzu. Vycházejí z nejrůznějších kořenů.

 

Jste schopni se přizpůsobit momentální úrovni každého studenta?

M.P.: Je to spíš výzva než problém. Dokud je hra na nástroj zajímá, vždycky se najde něco zajímavého, co je můžete naučit. Nakonec jsme studenty rozdělili na méně pokročilé a na pokročilejší. Ve skupině se hodně naučí i od sebe navzájem. Pak jsme to zase spojili, aby se ti méně pokročilí mohli podívat na pokrok těch lepších a aby byli prostě součástí kytarového kolektivu. Dáváme samozřejmě hodně prostoru dotazům a vysvětlování. Myslím, že každý z toho nakonec něco má.

 

Myslíte, že v jednom týdnu LJD se může student výrazně zlepšit?

M.P. To asi ne. Naučí se ale spoustu věcí, které může po celý rok zpracovávat a rozvíjet. Jedna věc je vědět a jiná věc je zapojit to naplno do hry a přivlastnit si to. Obrovské pokroky tu dělají hlavně začátečníci, kteří se pod odborným vedením zlepšují velmi rychle. Abyste to všechno zpracovali, musíte každopádně tvrdě pracovat i v dalších týdnech a měsících. Teprve potom se dostaví opravdové zlepšení. Nemůžete změnit svoji hru ze dne na den. Tady se dozvíte, na čem a jak máte pracovat. Zbytek je na vás.

S. H. Obzvláště u trochu pokročilejších hráčů ty pokroky nejsou vidět ihned. Pracujete na nějaké věci měsíc a připadá vám, že se nic neděje, ale teprve potom to přijde.

 

Jaké jsou tedy vaše hlavní cíle?

P. B. Chci, aby studenti byli nadšeni pro svůj nástroj a pro hudbu obecně. Nejde o to, jestli se budou chtít jednou nástrojem živit, ale vždycky by měli mít chuť se hudebně rozvíjet. Tady tu chuť cítím. Jen doufám, že nás Magda pozve zase příští rok.

 

Abych se něco dozvěděl o výuce ansámblové hry, jdu se podívat na zkoušku tria, které vede Paul Bollenback. Jedná se o sestavu klavír, kontrabas a kytara, protože žádný bubeník není zrovna k dispozici. Trio hraje moderní jazz, a to na úrovni, která mi vyráží dech (později se dozvím, že šlo asi o nejpokročilejší skupinu na dílně, takže mi spadne kámen ze srdce).

Jako posluchač bych neměl co dodat, ale Paul neúnavně upozorňuje i na ty nejmenší detaily. Snaží se upravovat dynamiku celé skladby, upozorňuje na interakci v jednotlivých pasážích a zdůrazňuje, jak je důležitý rozdílný feeling pro pestrost kompozice. Po hodině tvrdé práce se nacvičovaná skladba úplně rozzáří a posune se na vyšší úroveň. Jsou to právě detaily, které dělají z „dobré“ interpretace „vynikající“.

 

Ondřej Pivec

Po skončení LJD se lektor klavíru a hammondek Ondřej Pivec odebral hrát do New Yorku, odkud také zodpověděl několik dotazů, týkajících se způsobu výuky.

 

Jaký je zájem o výuku hry na hammondky?Byl jsem na Pražské jazzové dílně hlavně jako jeden ze tří pianových lektorů. Studenty pak dělíme na začátečníky, středně pokročilé a pokročilé. Potom ty skupiny rotují, u mě se, pokud mají zájem, mohou dozvědět něco o hraní na varhany, které mám ve třídě. Ale jinak řešíme spíš obecně věci, které jsou podle mne platné při hře na jakýkoli nástroj.

 

Jakou zkušenost mají studenti s tímto nástrojem, co se chtějí naučit?

Skoro žádnou. Je to celkem pochopitelné, protože mít u nás varhany není tak úplně běžná věc. Vlastně si to člověk nemá ani kde vyzkoušet. Většinou pokročilí pianisti chtějí vědět, jakým způsobem k tomu nástroji přistupovat coby pianista. Ono je to totiž dost jiné.

 

Na jaké specifické aspekty hry na hammondy se v kurzech soustředíš, ve srovnání třeba s výukou hry na klavír?

Jak jsem říkal, na mých hodinách spíš řešíme obecné věci. Snažím se ve studentech rozvinout jejich přirozenou muzikalitu a naučit je vnitřně se zklidnit a soustředit veškerou kapacitu na muziku. Hodně lidí má spoustu zlozvyků, kterými si zbytečně odvádí pozornost. Řešíme hodně rytmus, melodické hraní a taky jak zahrát to, co zrovna slyším, že chci zahrát.

 

Používáš k výuce nějaké speciální materiály (noty, CD, DVD)?

Ani ne. Dnes už je snad všechno popsáno v nepřeberném množství knih, které si kdokoli může jednoduše koupit, a navíc můj koncept výuky jde spíš po sluchu a hudební paměti.

 

Plánuješ kurzy i příští rok?

Pokud o mne bude na workshopech zájem, moc rád. V sobotu se vydávám na rozlučkový koncert všech ansámblů do Jazz Docku na Vltavě. Je pochopitelně našlapáno, klub je docela malý a studenti pozvali dostatek svých přátel, rodičů i drahých poloviček, aby se k baru bylo třeba nemilosrdně probíjet. Zcela u pódia se tísní lektoři, aby mohli podpořit své svěřence. Úroveň kapel je pochopitelně rozdílná, ale jen těžko by se hledal vyslovený propadák, naopak příjemných překvapení je dostatek a přátelská atmosféra napomáhá i nezkušeným sólistům.

Tak zase za rok, říkám si, když se vracím Malou Stranou do Dejvic.

Psáno pro časopis Muzikus