Patrick Muller - Čím drsnější, tím lepší...

Patrick Muller - Čím drsnější, tím lepší... (rozhovor)
Patrick Muller - Čím drsnější, tím lepší... (rozhovor)

Když jsem před několika lety poprvé navštívil koncert Erica Truffaze, byl jsem upřímně překvapen, jak bohatý a sytý zvuk je jeho kvartet schopný produkovat.

Lví podíl na tom měl vynikající hráč na fender piano Patrick Muller, jehož zkreslený tón rozvlněný kvákadlem kapele dominoval. Po zvukové zkoušce před nedávným koncertem kapely Eric Truffaz Quartetu v Akropoli byl tedy rozhovor s Patrickem Mullerem pro mne jasnou volbou.

 

Jak jste se vlastně dostal ke hraní na klávesové nástroje?

S hudbou jsem začal už hodně brzy. Otec hrál na bicí. Bubnoval se swingovou kapelou a snažil se zpívat jako Louis Armstrong. Matka zase byla klasická klavíristka. Doma bylo vždycky plno hudby. Otec pořádal často různé sešlosti a jam sessiony, které se mohli protáhnout i na celou noc. Vyrůstal jsem v dokonale hudebním světě.

 

Začal jste tedy brzy navštěvovat nějakou hudební školu?

Hudební školu přímo ne. Školy jsem nemohl nikdy vystát. Chodil jsem například na hodiny k pianistovi z Vienna Art Orchestra, Uli Shererovi. Byl jsem u něj sice jen dvakrát anebo třikrát, ale podařilo se mu otevřít mi mysl. Naučil mě, jak se učit.

 

Z vaší hry často cítím vliv minimalistů, třeba Johna Cage. Vzdělával jste se i na poli klasické kompozice?

Myslím si, že kompozice je hlavně to, co máte v hlavě. Nemusíte toho vědět moc o hudbě, abyste mohli skládat. Jde tu hlavně o pocit a náladu, které jsou transformovány do hudby. Osobně jsem studoval harmonii a tradiční postupy. Bylo to jenom proto, že jsem chtěl hrát i komplikovanější věci. Nějakou dobu jsem dokonce studoval v Římě konzervatoř na Accademia Nazionale di Santa Cecilia. Klasiku hraji jenom doma pro sebe, nikdy ne na koncertech.

 

Jak jste se potom dostal k vlastnímu pojetí hudby a k jazzu?

To bylo taky už od raného věku. Otec mě učil na klavír jazzové standardy, učil mě zpívat a taky mi radil, jak předat energii z hraní lidem v publiku. Asi šest let jsem na tom pracoval jako divý. Mým velkým vzorem byl totiž Keith Jarret. Hodně jsem se od něj učil, poslouchal jsem, transkriboval a hrál podle toho jeho věci. Asi šest let bylo zkrátka mým snem hrát jako Keith Jarett. Po těch šesti letech jsem si uvědomil, že nikdy nebudu jako on. Myslím si, že to je důležitý bod ve vývoji každého muzikanta: dokázat se odpoutat od nějakého vzoru a dál pokračovat vlastní cestou. Například Jarret je samozřejmě fantastický virtuos, ale já jsem se oprostil od virtuosity a hraji jen to, co sám slyším v hlavě, a to jsou podstatně jednodušší věci.

 

Kdy jste se začal věnovat elektronické hudbě, která také tvoří součást vašeho hudebního projevu?

Vyrůstal jsem v osmdesátých letech, takže kolem mě bylo vždycky hodně popu, funku a disca. To byla také hudba mého dětství. A to už je jenom kousek k elektronické hudbě. Vždyť loop může vzniknout zasmyčkováním původního beatu, aniž by došlo k nějaké úpravě zvuku. Dneska pracuji s laptopem anebo různými mašinkami. Otevírá to obrovské zvukové možnosti. Před dvaceti let, když jsem s tím začínal, používal jsem staré Atari. Vývoj techniky je ale neuvěřitelný. Teď můžu mít nahrávací studio v kapse.

 

Vaše poslední album Arkhangelsk mě opravdu nadchlo. Je to ale opět vykročení jiným směrem než v předchozím The Walk of Giant Turtles.

Patrick Muller - Čím drsnější, tím lepší... (rozhovor)
Patrick Muller - Čím drsnější, tím lepší... (rozhovor)

To je pravda. Ale na to se ptejte spíš Erika (Truffaze), to on určuje hlavní směřování kapely. Samozřejmě, mohli jsme nahrát i další Giant Turtles. Myslím, že Eric má pocit, že by hlavně americké publikum odsoudilo stagnaci. Musíme se prostě pořád hýbat.

 

Přijde mi, že jste se hodně nechali ovlivnit popovou a rockovou hudbou.

Abych řekl pravdu, tak poslední dobou daleko víc než jazz poslouchám rockovou hudbu - Radiohead, U2... Nedávno jsem byl i na koncertu The Police, a byl to fantastický zážitek. Do skladeb vkládali i hodně improvizace. Takže ano, rocková hudba.

 

Některé vaše linky mi tam přijdou velmi nejazzově ... jednoduché.

Přesně toho jsem chtěl dosáhnout! Jen pár notiček, ale dát do toho co nejvíc pocitu. Jako The Edge.

 

Vždycky mě fascinoval nahuštěný zvuk vašich nahrávek. Jak to děláte?

Ať už nahráváme kdekoliv, držíme se toho, abychom nahrávali všichni živě a najednou. Musíme prostě být v jedné místnosti a zaplníme ji zvukem. Na těch nahrávkách je to cítit. Snažíme se, aby v tom bylo co nejvíc bezprostřední energie.

 

Jaký podíl na vašem zvuku má fakt, že na nahrávkách i na koncertech používáte výhradně elektromechanické nástroje?

Nemůžu to objektivně posoudit, protože jiné nástroje většinou nepoužívám. Na moderních nástrojích mi vadí dvě základní věci. Za prvé z nich pociťuji určitou uhlazenost, která, myslím, do naší hudby nepatří. Za druhé je tu ten bezprostřední fyzický kontakt při vytváření zvuku. Mám z hraní velmi dobrý bezprostřední pocit.

 

Jaké nástroje tedy vlastníte?

Mám dvakrát Fender Rhodes Mk II a jedno překrásné Mk I. Ve studiu používám nejčastěji právě tu jedničku. Má z nich nejšpinavější zvuk. Špinavý sound je přesně to, co potřebuji. Čím drsnější, tím lepší.

 

Na pódiu ale máte připravený nástroj Rhodes Mk II.

Na turné si nástroje půjčuji. Není to tedy moje fender piano. I tak ale hraje moc pěkně.

 

To jsem si všiml. Dokážete s tím zaplnit obrovský prostor. Jaké efekty používáte?

Hodně spoléhám na kvákadlo Cry Baby. Distortion používám od Rat, pak je tu Maxon AF9, tedy filtr, a Boss ekvalizér GE-7. Na různé fintičky a loopy používám DL4 od Line 6.

 

Máte zkušenosti i se simulacemi vintage nástrojů?

Několik vystoupení jsem nedávno musel odehrát na nástroj Nord Electro a vůbec si nemůžu stěžovat. Šel z toho velmi dobrý zvuk a určitě to může hodně lidem stačit. Osobně potřebuji mít bližší vztah a kontakt. Na rhodes se dá navíc hrát způsoby, které simulace neumožňují. Na koncertech často hraji přímo seshora na destičky. Jinak proti simulacím vůbec nic nemám.

 

S Erikem už hrajete víc než deset let. Jak jste se vlastně dali dohromady?

Docela normálně. Bydleli jsme vlastně nedaleko od sebe. V té době jsem hrál v jedné rockové kapele a jeden spoluhráč mě Erikovi doporučil. Hned jsme si hudebně padli do oka. Hned jsme se shodli na základních pravidlech naší hudební tvorby. Naše heslo bylo "žádné standardy." Většina jazzmanů se zastaví na tom, že pořád přehrává standardní repertoár. My jsme od začátku chtěli směřovat jinam. A to nám zůstalo dodnes.

 

Velmi mě zaujal váš projekt s bulharským sborem. Jak jste se tomu dostal?

Ta spolupráce je pro mě splněný sen. Otec mi často pouštěl bulharskou vokální hudbu. Když jsme byli v Bulharsku, nedalo mi to a setkal jsem se s tímto sborem a domluvili jsme se na spolupráci. Doufám, že se to bude ještě vyvíjet.

 

Nakonec by mě zajímalo, kdy konečně přijedete do Čech s vlastním triem.

Určitě někdy přijedeme. Už jsme tu byli dvakrát.

 

Proč jste mi to neřekl včas!?!

Psáno pro časopis Muzikus